Jak ministr ke kamarádům přišel

Ilustrace: Nenad Vitas

Server iHNed.cz přinesl informaci, podle které je český ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg majitelem účtu na populárním serveru Facebook. A hned získal více než dvě stovky fandů. To vše, aniž by o existenci svého profilu měl sebemenší tušení.

To konec konců otvírá otázku důvěry a zneužitelnosti sociálních sítí. Profil, kterým pan ministr (ne)disponuje, je dílem jeho „fan klubu“. Zde zřejmě nemusí nastat nějaký zásadní problém, a pokud by s ním měl kníže nějaký spor, zřejmě by nemuselo být tak těžké se na změnách domluvit. Představme si ale, že profil vyrobí nějaký odpůrce daného politika, herce, novináře či kohokoli jiného. Pak nemusí být problém danou osobu poměrně rychle poškodit. Kampaň lze vést rychle a efektivně.

Jaké jsou možnosti obrany? Buď rychle zasednout k počítači, projít všechny hlavní sociální sítě a vytvořit si autentické profily. Ty sice nemusíme nutně použít, ale do značné míry předejdeme nějaké „záškodnické“ akci (nebo ji alespoň ztížíme). Druhou možností je vsadit na lidskou slušnost. To je volba morálně jistě správná, pro mnoho lidí dostatečná, ale možná nemálo naivní.

Komunitní weby se stávají (pomalu ale jistě) zcela zásadním prvkem sociálních vazeb. Asi není těžké najít člověka, který by měl nějakého e-kamaráda. Zřízení a provoz profilu v zásadě nic nestojí, a tak si lze představit, že se sociální sítě stanou médiem, které bude zprostředkovávat zcela nový způsob volebních kampaní. Uvažme, že Barack Obama má téměř milión fanoušků na Facebook (nepočítaje ty na Orkut či MySpace) a ideální nástroj, jak s nimi komunikovat kanálem, který je pro ně zcela běžný. Levná a efektivní podpůrná kampaň může být na světě. Proč ji nepodpořit uměle vytvořenou postavou protivníka, kterého mohu snadno zdiskreditovat či zesměšnit?

Zatímco média klasického formátu a standardně řízené zpravodajské servery mají určitý způsob filtrace a ověřování zpráv, v případě uživateli generovaného obsahu něco takového z podstaty věci nemáme.

V českých podmínkách zřejmě zatím nepředstavují služby jako Facebook zásadní problém. Ovlivnění amerických voleb ale možné je. Jistě se na něj připraví i druhá strana. Ale problém ochrany vlastní virtuální identity spolu s otázkou nějakých pokročilejších forem autorizace zůstává ve vzduchu. A my si můžeme jen položit otázku, zdali zákon o ochraně osobních údajů, který znemožňuje identifikaci například pomocí občanského průkazu, nás chrání nebo naopak vystavuje riziku.

Boj s vlastním virtuálním já se může stát nepříjemnou kratochvílí kohokoli. Zatím jsme dáni na milost a nemilost zdravému rozumu a provozovatelům služeb (v rozumném čase, neboť soud není zrovna nejrychlejší řešení). Obojí je však poněkud nespolehlivé.