Jak se autorské právo staví k DRM technologiím? (1.)

DRM technologie (Digital Right Management) představují snahu omezit nekontrolované rozmnožování autorských děl, které umožnila digitalizace a technický rozvoj. Na jednu stranu chrání vlastníky autorských práv, na druhé straně často omezují práva uživatelů. Problém nemá ani po právnické stránce jednoduché řešení, jisté je, že DRM se nesmí "obejít".

Zavádění DRM technologií v devadesátých letech vedlo ke dvěma protichůdným reakcím.

Na jedné straně byly DRM technologie hojně obcházeny a často fakticky nevedly k zamýšlenému účinku vyšší ochrany autorských práv. Na druhé straně hrozilo, že jednotliví výrobci zvukových nosičů, software a jiní poskytovatelé autorských práv prostřednictvím technických opatření „předběhnou“ stávající autorskoprávní úpravu a výrazně omezí přístup k informacím, který státy garantují prostřednictvím tzv. zákonných licencí, kdy jsou práva autorů zákonem omezena ve prospěch veřejného zájmu (např. ve prospěch veřejných knihoven – veřejné knihovny mohou půjčovat originály i rozmnoženiny autorských děl a mohou pořizovat jejich kopie pro archivní a konzervační účely atd.).

Z toho důvodu reagovala v roce 1996 Světová organizace pro duševní vlastnictví (WIPO) a posléze i Evropská unie, která vydala směrnici č. 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva v informační společnosti (dále „směrnice“). Směrnice upravila mj. režim tzv. technologických prostředků určených k zabránění nebo omezení nepovoleného jednání ze strany třetích osob, pro které se obecně vžil pojem Digital Right Management; dále v článku budou tyto technologické prostředky označovány jako DRM technologie, i když to někdy může být nepřesné.

Mezi DRM technologie patří jednak prostředky inkorporované přímo do nosičů dat, které znemožňují jejich kopírování (a poměrně často dokonce i jakékoliv běžné použití), nově se pak objevují pokusy o „sterilní“ CD, která budou omezovat počet kopií, jež je možno zhotovit. Ve vztahu k dílům zpřístupněných online se jedná o celou řadu technických řešení, od udílení přístupových hesel a kódů až po systémy umožňující zjistit původ děl, která se do oběhu dostala ilegálně, např. tzv. DOI technologie.

Vzhledem k tomu, že nedošlo k plnohodnotné implementaci směrnice do českého práva, je větší část tohoto článku věnována směrnici, způsobu jejího včlenění do právních řádů některých zemí EU a vybraným výkladovým nejasnostem. Poté následuje stručný výklad úpravy českého autorského zákona.

Směrnice 2001/29/ES

Úvodem je třeba říci, že směrnice se nevztahuje na počítačové programy, které upravuje jiná směrnice (č. 91/250/EHS); proto i dále uvedený výklad se netýká počítačových programů jako autorských děl, která lze rozmnožovat pouze za účelem zhotovení záložních kopií.

Ze směrnice je možno vysledovat tři základní principy úpravy DRM technologie:

  1. v prvé řadě jsou DRM technologie definovány a jsou vymezeny jejich základní vlastnosti,
  2. dále směrnice zakazuje jejich obcházení a prolamování ochrany,
  3. konečně směrnice stanoví určitá omezení autorů (resp. nositelů autorských práv) pro uplatnění DRM technologií.

Ad a) – definice DRM technologií, problémy jejich účinnosti

Směrnice především definuje, co se rozumí pod pojmem „technologické prostředky“, přitom klade důraz na pojem „účinnost“ – za DRM technologie hodné právní ochrany se tak považují pouze takové prostředky, které skutečně účinně omezují nepovolené úkony třetích osob; demonstrativní výčet v čl. 6 odst. 3 směrnice uvádí jako příklady „šifrování, kódování nebo jinou úpravu díla nebo mechanizmu kontroly rozmnožování, který dosahuje cíle ochrany“. Neznamená to tedy, že pokud se nositel autorských práv pokusí o jakékoliv omezení rozmnožení svého díla, je mu automaticky poskytnuta právní ochrana – musí jít o prostředky účinné i z technologického hlediska, které fakticky dosahují cíle ochrany.

Je zřejmé, že žádná DRM technologie není stoprocentní, proto se bude zákonná ochrana vztahovat i na zařízení, která už někdo dokázal prolomit. Na druhé straně nelze za účinné považovat takové prostředky, které mohou být obcházeny běžně dostupnými prostředky, a to i v tom případě, že původně došlo k jejich nelegálnímu prolomení.

Domnívám se, že z textu směrnice rovněž vyplývá, že ochrana DRM technologie se vztahuje pouze na digitální rozmnoženiny. I když bude hudební CD chráněno proti rozmnožování v digitální podobě, vždy bude možno zhotovit analogovou rozmnoženinu třeba na magnetofonovou kazetu. Tomu nasvědčuje i úvodní ustanovení směrnice, která uvádí, že „je potřeba brát patřičný ohled na rozdíly mezi digitálním a analogovým soukromým rozmnožováním a v určitých ohledech je třeba mezi nimi rozlišovat.“ Je zřejmé, že stávající DRM systémy nebrání účinně zhotovování analogových kopií a ani se o toto nepokoušejí, zejména protože tento způsob rozmnožování děl je již překonán a dochází při něm ke ztrátě kvality oproti originálu.

Ad b) – zákaz obcházení DRM technologií

Pokud je nějaká DRM technologie účinná, je jí poskytnuta právní ochrana a je zakázáno její obcházení, které „dotyčná osoba provádí s vědomím, že takový cíl sleduje, nebo existují-li o této skutečnosti opodstatněné důkazy“. Pojem „obcházení“ je definován velice široce, rozumí se jím nejen samotná činnost vedoucí přímo k odstranění prostředků ochrany a rozšiřování, ale také jakákoliv součinnost při rozšiřování „zařízení, výrobků nebo součástek, či poskytování služeb pro komerční účely“, které slouží k obcházení účinných DRM technologií; směrnice výslovně zmiňuje např. reklamu takových prostředků.

Směrnice dále výslovně uvádí, že ochrana DRM technologií by neměla bránit obcházení, které slouží výslovně vědeckým účelů (zejména kryptografii); takové jednání proto nebude považováno za obcházení.

Aby bylo zabráněno neúměrně širokému výkladu, stanoví směrnice i další podmínky – za nepřípustné obcházení považuje výrobu a rozšiřování zařízení a poskytování služeb, „které

  1. jsou nabízeny, propagovány nebo dávány na trh pro účely obcházení, nebo
  2. mají pouze omezený obchodně významný účel nebo jiné použití, než je obcházení, nebo
  3. jsou přednostně určeny, vyráběny, upravovány nebo předváděny k účelu umožnění nebo usnadnění obcházení jakýchkoli účinných technických prostředků.“

Jde o definice krkolomné, jako je tomu vždy, když se zákonodárce pokouší podchytit nový vývoj techniky tak, aby přijatý zákon nezastaral už za několik let.

Obcházení je založeno na principu subjektivního zavinění, tzn. dotyčnému musí být s ohledem na okolnosti zřejmé, že se dopouští nebo napomáhá obcházení DRM technologie. Tato podmínka navazuje na požadavek účinnosti DRM technologie. Vzhledem k rychlosti technologického pokroku totiž dnes účinná DRM technologie může být již zítra neúčinná. Nejen při stahování autorskoprávních děl z Internetu může dojít k tomu, že uživatel vůbec nepozná, že nositel autorského práva nějakou ochranu aplikoval.

Nainstaluje-li uživatel na svůj počítač software, který je určen pro přehrávání a správu souborů z Internetu, popř. software určený k vypalování CD či DVD (zdaleka ne všechny takové soubory přitom mají povahu chráněných autorských děl, některá díla mohou být autory dány volně k dispozici, u jiných již mohla uplynout lhůta pro trvání autorských práv, která je omezená), může se stát, že takový software již obsahuje nějaký prostředek určený k obcházení některé známé DRM technologie. Pak může být přinejmenším sporné, zda lze charakterizovat chování uživatele jako obcházení, resp. využití pomůcky určené k obcházení DRM. V těchto mezních případech uživatelů bude nutné posuzovat celou problematiku z pohledu běžného průměrného uživatele, u něhož nelze očekávat větší znalost této problematiky.

Podobně bude do budoucna sporné, jak bude posuzována ta podmínka, že určité zařízení, zejména software, lze užít pouze omezeně nebo vůbec k jinému účelu, než je obcházení. Jde o problematiku obdobnou případu „Betamax“, kdy společnost Sony vyhrála v USA soudní spor, kterým se žalobce domáhal zákazu prodeje videorekordérů Betamax, protože jimi byly zhotovovány i nelegální rozmnoženiny. Nejvyšší soud však konstatoval, že nelze za nelegální označit zařízení jen proto, že potenciálně umožňuje zhotovovat i nelegální rozmnoženiny, a poukázal na to, že uvedený výrobek má primárně jiný účel než nelegální rozmnožování. Ani dnes by neměl být větší problém v případě posouzení hardware (rovněž směrnice zapovídá právní ochranu DRM technologii, kterou by se „bránilo běžné funkci elektronického vybavení“), těžší to může být v případech software, který v sobě bude zahrnovat vícero funkcí, mezi jinými i zhotovování rozmnoženin včetně obcházení některé DRM technologie.

Takové mezní případy mohou být řešeny pouze za pomocí znaleckých posudků, což však pro výrobce a programátory znamená poměrně značnou právní nejistotu (bude rozebráno v pokračování tohoto článku).

Úprava zákazu reklamy na zařízení nebo služby určené k obcházení účinných DRM technologií bude částečně záviset na jednotlivých zemích. Nicméně lze očekávat, že i zde bude výklad spíše extenzivní a ze strany „zainteresovaných“ bude snaha označit za závadné jakékoliv jednání, které může vést k rozšíření prostředků určených k obcházení DRM technologií, např. hyperlink na stránky poskytovatele těchto prostředků. Jako jednu z prvních vlaštovek můžeme uvést výzvu německé části IFPI (International Federation of the Phonographic Industry) adresovanou německému nakladatelství Heise online, které působí v oblasti informačních technologií. Nakladatelství na svých internetových stránkách zveřejnilo v lednu letošního roku informaci o jistém výrobci, který prolomil hned několik DRM technologií určených k ochraně před kopírováním DVD, a přitom v článku uvedl hyperlink na tohoto výrobce. Přestože v článku uvedl zmínku o tom, že je tento program a jeho rozšiřování považováno dle autorského zákona za nelegální (onen výrobce se naopak domnívá, že nešlo o účinnou ochranu), byl oficiálně vyzván k jeho stažení a bylo mu vyhrožováno soudní žalobou.

Zde již naráží výklad na právo na informace, protože i podprůměrně gramotný uživatel jistě dokáže i bez hyperlinku za použití vyhledávače dohledat internetové stránky výrobců software, o kterých si přečte v novinách nebo na Internetu. Pokud by měla být ochrana před takovou „reklamou“ stoprocentně účinná, byla by nepřípustná již jakákoliv zmínka o prostředcích určených k obcházení DRM technologií, což by bylo jistě v rozporu s ústavně zaručeným právem na informace a svobodou projevu. Navíc se domnívám, že by bylo i zde nutno prokázat, že dotyčný redaktor článek uveřejnil za účelem podpořit obcházení DRM technologií. Nicméně provozovatelům obdobných serverů lze doporučit, aby se vystříhali hyperlinkových odkazů na „závadné“ internetové stránky, alespoň do doby, než bude jasné, jaká je soudní praxe.

Ad c) – vyvážení zájmů autorů (nositelů autorských práv) a některých skupin uživatelů

Úvodem bylo již řečeno, že jedním z důvodů regulace byl i fakt, že nositelé autorských práv prostřednictvím DRM v podstatě rozšířili svá práva, která zákonodárci ve veřejném zájmu zpravidla omezují tím, že umožňují v určitém rozsahu volné užití děl (zejména zhotovování kopií pro osobní potřebu) a dávají bezúplatné zákonné licence (umožňují za určitých podmínek rozmnožování, rozšiřování nebo sdělování autorských děl).

Jestliže oprávněné osoby nebudou moci kvůli DRM technologii uplatnit zákonnou licenci nebo si zhotovit rozmnoženinu pro osobní potřebu, nemají právo tuto situaci řešit svépomocí, zejména je to neopravňuje obejít použitou DRM technologii. Takové počínání by naplnilo definici obcházení se všemi důsledky.

Směrnice proto uvádí taxativní výčet skupin, ve prospěch kterých státy musí učinit taková opatření, na jejichž základě nositelé zpřístupní uživateli prostředky k tomu, aby se k dílům fakticky dostali a mohli zhotovovat jejich rozmnoženiny nebo díla v omezeném rozsahu sdělovat veřejnosti.

EBF16

Směrnice ukládá státům přijmout taková opatření jednak ve prospěch určitých skupin uživatelů (např. vzdělávací zařízení, neziskové subjekty, zdravotně postižení, církve) a dále v případech, kdy by prostřednictvím uplatňování DRM mohlo dojít k narušení veřejné bezpečnosti. Samostatně je řešena problematika rozmnožování autorských děl pro osobní potřebu, kde státy mohou, ale nemusí přijmout ona opatření ve prospěch uživatelů těchto děl.

Nutno však říci, že směrnice působí selektivně a vybírá mezi privilegovanými uživateli nebo činnostmi ty, které považuje za stěžejní (viz. čl. 6 odst. 4). Některé jiné skupiny uživatelů nebo činností směrnice opomíjí a v těchto případech pak mají DRM technologie přednost před zákonem – i když zákon výslovně umožňuje zhotovení kopie díla nebo jeho omezené rozšiřování či sdělování veřejnosti; pokud toto nositel autorských práv prostřednictvím DRM technologií fakticky omezí, neporušuje tím zákon.

Anketa

Narážíte často na ochranu pomocí DRM?

58 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 2. 8. 2009 10:37

Školení Základy online marketingu - jak přivádět na web návštěvnost

  •  
    Vyhledavače a PPC kampaně - jak fungují
  • Webová analytika - k čemu jí využít
  • Facebook a další sociální sítě - co a jak komunikovat

Detailní informace o školení Základy online marketingu »