Jak se autorské právo staví k DRM technologiím? (2.)

V minulém článku jsme se zabývali konkrétní definicí toho, co je obcházení DRM technologie. Dnes se podíváme, jak je to s díly, která jsou dostupná na Internetu, jak se mohou uživatelé bránit proti omezování svých práv (například na vytvoření kopie pro osobní potřebu) či jaké hrozí sankce za prolomení DRM ochrany.

Veškerá omezení DRM technologií, která jsme uvedli v minulém článku, se nevztahují na díla nebo jiné předměty ochrany (např. databáze), zpřístupněná online, řečí zákona či směrnice zpřístupněná „způsobem, že kdokoliv může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí“. Pokud nositel autorských práv k dílu zpřístupněnému online neumožní tvorbu kopií dobrovolně, je jakákoli činnost vedoucí k obcházení jím aplikované DRM technologie nezákonná.

V případě, že dojde k legálnímu prodeji díla zpřístupněného online a jeho stažení na počítač uživatele, nedojde ani k vyčerpání práva na rozšiřování. Tzv. vyčerpání práva autora nebo jiného nositele autorského práva na rozšiřování (upravené i v českém § 14 odst. 2 AZ) znamená, že dojde-li k legálnímu prodeji rozmnoženiny autorského díla, pak je právo nositele autorských práv vyčerpáno a tento už nemůže další prodeje této jedné rozmnoženiny ovlivňovat; tento princip umožňuje volné nakládání s legální rozmnoženinou díla, tudíž můžeme např. knihu prodat do antikvariátu nebo někomu darovat hudební nahrávku, to vše i bez souhlasu autora. V případě děl zpřístupněných online se však vyčerpání práva neaplikuje, protože se takové šíření považuje za sdělování díla veřejnosti (§ 18 AZ) a jako takové je vždy možné jen se souhlasem autora či jiného nositele autorských práv.

Zpřísnění a omezení nakládání s díly zpřístupňovaných online byla zavedena zejména ve snaze zabránit tomu, aby nabyvatelé zpřístupňovali autorská díla (byť i legálně nabytá) k neomezenému použití a stažení; jde zejména o reakci na tzv. P2P sítě.

Na tomto místě je vhodné vrátit se k definici DRM technologií v čl. 6 odst. 3 směrnice. Zde je výslovně stanoveno, že jde o takové technologie, které mají zabránit „úkonům ve vztahu k dílům nebo jiným předmětům ochrany“. Vzniká tak otázka případných DRM technologií, které jsou aplikovány na výtvory, které nejsou natolik jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti, aby byly chráněny jako díla, nebo na díla, na která se dle zákona nevztahuje autorskoprávní ochrana (např. úřední díla jako právní předpisy, politické projevy nebo výtvory tradiční lidové kultury), anebo konečně na tzv. volná díla, u kterých uplynula doba trvání autorských majetkových práv (v ČR 70 let u většiny děl, u práv výkonných umělců a výrobců zvukových či zvukově obrazových záznamů 50 let, u databází 15 let).

Jelikož se v těchto případech jednoznačně nejedná o díla, která by požívala autorskoprávní ochrany, nevztahuje se na ně vůbec zákaz obcházení případné DRM technologie (viz i důvodová zpráva k novele německého autorského zákona, ve která je v těchto případech výslovně vyloučena ochrana DRM technologií před obcházením). Tato skutečnost může vyvolat v budoucnu potíže, pokud kdokoliv prolomí nějakou DRM technologii, která byla aplikována jak na autorská díla požívající ochrany, tak na autorská díla, která ochrany nepožívají nebo na soubory, které vůbec nenaplňují znaky autorského díla. Bylo by zajímavé, jak by byl posouzen případ prolomení DRM technologie za účelem zhotovení digitální rozmnoženiny písně z roku 1915. Dotyčná osoba by dle mého názoru mohla být stíhána za neoprávněné obcházení pouze tehdy, kdyby způsob k prolomení DRM technologie zveřejnila, popř. jej přímo nabízela nebo rozšiřovala.

Opatření ve prospěch uživatelů

Například v Německu byla zavedena povinnost nositele autorských práv umožnit osobám přístup k dílu nebo přímo k DRM technologii tak, aby mohli v povolené míře dílo užít (např. zhotovit rozmnoženinu pro osobní potřebu). Laicky řečeno, nositel je povinen „odemknout“ takovou rozmnoženinu, popř. dodat uživateli prostředek, který mu to umožní. Nesplní-li toto dobrovolně, má oprávněný uživatel možnost domáhat se svého práva soudní cestou. Podmínkou je pouze to, aby onen uživatel nabyl originál autorského díla legálně.

Protože si tvůrci tohoto opatření uvědomili, že pro soukromou osobu je neúměrně nákladné a rizikové vést soudní spor s nejistým výsledkem, může dle zvláštního zákona podat žalobu i neziskový spolek, svaz či komora, aniž by měla sama přímý zájem na výsledku (např. aniž by sama disponovala legálním originálem nebo rozmnoženinou).

Jde na první pohled o vcelku silný prostředek v rukou oprávněného uživatele autorského díla, nicméně v praxi půjde o zdlouhavou soudní proceduru. Na druhé straně mohou vést rozhodnutí soudů ve prospěch uživatelů k určitému tlaku na výrobce, aby jimi aplikované DRM technologie neomezovaly práva uživatelů.

Jak už bylo uvedeno výše, tato shora uvedená opatření ve prospěch uživatelů se však nevztahují na díla zpřístupněná online.

Sankce

Členské státy mají dle směrnice povinnost stanovit přiměřené sankce a ochranné prostředky proti porušování práv a povinností uvedených ve směrnici a učiní všechna potřebná opatření k zajištění toho, aby se takové sankce a nápravné prostředky uplatňovaly. Sankce takto stanovené musejí být účinné, přiměřené a odrazující.

Tendence v jednotlivých členských státech EU je taková, že obcházení DRM technologií bez souhlasu nositelů autorských práv tvoří samostatnou skutkovou podstatu přestupku, s možností uložit vysoké pokuty, a to i osobám, které jsou pouhými uživateli (konzumenty), a dokonce trestného činu, pokud je tato činnost vykonávána soustavně (alespoň po určitou dobu) a za účelem dosažení zisku.

Známý případ trestního stíhání programátora Dimitrije Skylarova tak zřejmě nebude poslední a naopak se tato praxe rozšíří i do zemí EU.

Hluchá místa českého autorského zákona

Český zákonodárce zakomponoval úpravu DRM technologií do nového autorského zákona (AZ), který byl přijat v dubnu 2000 a nabyl účinnosti v 1. prosince 2000. Je zřejmé, že tvůrci AZ již vycházeli z návrhů směrnice a diskusí na toto téma, nicméně česká úprava neodpovídá zcela přesně textu směrnice – zde je namístě poznamenat, že pro výklad AZ je rozhodující text směrnice a účel, který ze směrnice vyplývá, protože členské státy se nemohou při implementace směrnic ES odchylovat od jejich základních principů. Implementace měla ve „starších“ členských státech proběhnout do 22. prosince 2002.

Tento princip má význam už kvůli definici DRM technologií, které AZ v ust. § 43 označuje za prostředky, jež „mají předcházet, omezit nebo zabránit neoprávněnému zásahu do práva autorského“. Definice v AZ se tedy vůbec nezmiňuje o tom, že by mělo jít o účinné prostředky, nicméně pouze takový může být výklad, který je v souladu se směrnicí.

Zatímco u nedostatečné definice si můžeme pomoci výkladem dle směrnice, žádná opatření ve prospěch uživatelů v autorském zákoně nenajdeme. Jestliže si uživatel zakoupí CD, které bude chráněno vůči kopírování, nemůže se domáhat odstranění této ochrany a pravděpodobně by neuspěl ani s uplatněním vady takového CD dle občanského zákoníku. Na serveru itpravo.cz je však publikována informace o rozsudku francouzského soudu, který prohlásil, že ochrana DVD před kopírováním je v rozporu s právem na zhotovení kopie pro osobní potřebu. Soud dal za pravdu žalobci a uložil prodejci, aby uvedené DVD „odemknul“. V tomto případě se však jedná právě o aplikaci obdobných opatření dle směrnice (která dosud nebyla implementována ani ve Francii), jak byly uvedeny výše (příklad německé úpravy), nikoliv o uplatnění práv z vadného zboží. Francouzský soud pravděpodobně aplikoval tzv. zásadu bezprostřední použitelnosti evropského práva, která zjednodušeně řečeno znamená právo každé osoby požadovat na svém soudci, aby na jeho případ aplikoval smlouvy, nařízení či směrnice.

Proto by i český spotřebitel mohl uplatnit svá práva vyplývající ze směrnice, nicméně by i z důvodů procesní formálnosti soudního řízení podstupoval značné riziko. Proto má v současné době jen velmi omezená práva, protože dle AZ ten, kdo zhotoví kopii pro osobní potřebu, do práva autorského pouze „nezasahuje“. Není zřetelně deklarováno jeho právo na takovou kopii.

Směrnice umožňuje, aby členské státy připustily omezení práv autorů vůči rozmnoženinám „na jakémkoliv nosiči vytvořených fyzickou osobou pro soukromé užití, a to za podmínky, že nositelé práv získají spravedlivou odměnu.“ Právo na spravedlivou autorskou odměnu je řešeno poplatky z přístrojů a nosičů dat (magnetofonové kazety, CD, DVD) určených ke zhotovování rozmnoženin. Tyto poplatky spravují tzv. kolektivní správci (OSA, Dilia, Intergram) a podle svých vlastních klíčů je přerozdělují. Šlo mimo jiné o reakci na zmíněný rozsudek Betamax, který definitivně umožnil distribuci přístrojů určených k rozmnožování, takže byla nalezena cesta, jak zajistit právo autorů na „spravedlivou odměnu.“

Zejména vůči uživatelům, kteří si zakoupí DVD s hudebním nebo filmovým dílem, pak působí použitá DRM technologie nepřiměřeně široce, protože takový uživatel uhradil autorské poplatky v ceně originálního DVD, prázdného DVD, počítače obsahujícího vypalovací mechaniku a dokonce i tiskárny nebo scanneru. Přesto nebude moci kopii pro osobní potřebu zhotovit, a současný český AZ mu k tomu nedává žádné nástroje. Pouze když jím zakoupené CD nebo DVD bude obsahovat DRM technologii, která znemožní i samotné přehrání takového CD, jedná se o vadu, protože takové CD nebo DVD nemá vlastnosti obvyklé.

Nedošlo zatím ani k úpravám v oblasti přestupků nebo oblasti trestněprávní, nicméně zde se případní „narušitelé“ DRM technologií nemohou příliš radovat, neboť i současné obecné znění ust. § 152 trestního zákona by šlo aplikovat i na tuto problematiku, neboť trestní zákon sankcionuje jakýkoliv „neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu“. Snad pouze zákon o přestupcích nedává v současném znění možnost jakkoliv sankcionovat případné obcházení DRM technologií.

EBF16

Závěr

Jak vyplývá z výše uvedeného, zainteresovaným společnostem se podařilo skutečně „předběhnout zákonodárce“, který v podstatě uznal jimi prováděná opatření a pouze se je pokusil určitým způsobem zmírnit. Jak bohužel vyplývá i z výše uvedeného textu, nová úprava DRM technologií za sebou nechává více nezodpovězených otázek, než těch, které vyřešila. Celá problematika tak působí značnou nejistotu většiny zúčastněných.

Přitom posílení ochrany práv nositelů autorských práv se provádí převážně formou zákazů a „odrazujících“ sankcí, které se dotýkají i některých ústavně zaručených práv. Proto bude úlohou soudů, aby nepřipustily neúměrně široký výklad, zejména spojený s reklamou na zařízení sloužících k obcházení DRM technologií. Vhodné by bylo, aby se do tohoto tématu zapojil i český zákonodárce.

Anketa

Prolomili jste někdy DRM ochranu?

21 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 18. 5. 2006 20:33

Školení App Store optimalizace

  •  
    Jak dostat svou mobilní aplikaci mezi lidi
  • Jak na akvizici uživatelů mobilních aplikací na českém i světovém trhu
  • Jak správně spustit, propagovat, měřit a vyhodnotit svoji aplikaci v Google Play i v Apple App Store

Detailní informace o školení App Store optimalizace »