Jak se kradou články a fotky

Ilustrace: Nenad Vitas

Docela velkou kauzu si zažil foodblogger MARTIN KUCIEL, autor věhlasného blogu Cuketka. Připravil článek s receptem, stálo ho to hodiny práce. Nafotil svůj výtvor a nestačil se divit, když zjistil, že se jeho fotka (i když ořezaná, aby zmizelo jeho logo) objevila u receptu na webových stránkách jednoho rádia.

Případů, který zažil Pan Cuketka, bychom našli dost, řekl bych že podobnou zkušenost má u nás snad každý, kdo ve větším publikuje obsah na Internetu. Jenom málokdy se stane, že by se zájemce o materiál ozval a pokusil se dohodnout na podmínkách zveřejnění na stránkách svého projektu. Mnohdy se to dá řešit jednoduše, třeba pouhým uvedením autora a odkazu na zmíněný materiál. Mnozí zloději (ano, tento termín odpovídá asi nejlépe) se ovšem s kontaktováním autora nezdržují a materiál vesele zveřejní bez dovolení a po svém.

I já jsem si zažil něco podobného, časopis pro teenagery bez skrupulí okopíroval většinu mého článku (a to i v tištěné verzi) a redaktory ani nenapadlo, aby se optali, zda mohou části textů třeba využít jako citace či alespoň článek odkázat s informací o původu textu. Případ byl vyřešen docela rychle, po mém upozornění se redakce omluvila (prý se tohoto trapasu dopustil externista, což je dost častá výmluva, aby nebyla větší ostuda) a přistoupila na to, že mi za článek zaplatí honorář.

Kdybychom se všichni my, co píšeme, fotíme nebo natáčíme, měli preventivně pokoušet sledovat, zda naše texty někdo nekrade, nedělali bychom nic jiného. A to nemluvím o případech, když si někdo text či obrázek „půjčí“ na blog, ty je třeba automaticky pouštět z hlavy. Pokud se ale „půjčky“ bez optání účastní nějaké velké médium, je třeba se bránit. Případ zveřejnit a bezprecedentně požadovat omluvu a stažení materiálu, případně jeho správné označení.

Časy, kdy stačilo uvést jako zdroj „Internet“, jsou pryč, alespoň pro mě. Pokud se vám přihodí nějaký podobný případ zneužití vaší práce, je dobré to pořádně rozmáznout (třeba na Facebooku nebo Twitteru, což je nejjednodušší), pak je jednání o nápravě rychlejší a obvykle vede ke zdárnému konci. Média si obvykle uvědomí svoji chybu (o které vedení redakce obvykle ani neví) a zjednává nápravu. Dobrému jménu ovšem podobná kauza určitě nepomáhá, což si média moc nepřipouštějí a na takovéto excesy si moc pozor nedávají.

Ono to totiž láká, místo několika hodin příprav a rešerší a následného psaní článku použít jednu z nejoblíbenějších dvojic klávesových zkratek v textovém editoru (CRTL+C a CTRL+V). Podobné záležitosti mohou tvůrci obsahu pomalu ale jistě považovat za národní zvyk a specifikum. Ti, co si „půjčují“, si ani po těch dlouhých letech neuvědomují, že to, co je na Internetu, není volně použitelné. Ono by neškodilo, si ve chvílích volna prostudovat třeba takový autorský zákon…