Jak se žije Internetu v Uzbekistánu

Když se řekne Uzbekistán, většina lidí si vybaví bývalý Sovětský svaz a jeho nástupnické státy. Uzbekistán skutečně vznikl po rozpadu SSSR v roce 1991 a v současné době je jedním z mála ostrůvků stability ve střední Asii (sousedí mj. s Afghánistánem). K evropským představám o demokracii má však – stejně jako jiné post-sovětské země – poměrně daleko, jedná se spíše o autoritativní režim. Prezident Islam Karimov, který stojí v čele země už od vyhlášení nezávislosti, však dodržuje určité meze, což vynikne zejména při srovnání s vedlejším Turkmenistánem. Kromě zlaté sochy tamního prezidenta Nijazova, která stojí na hlavním náměstí a neustále se otáčí za sluncem, tam mají i speciální měsíc v roce, který nese jeho jméno. Uzbekistán naproti tomu zachovává alespoň demokratickou formu ústavních institucí, což – spolu s nemalými zásobami ropy a strategickou polohou – umožňuje i úzkou spolupráci se Spojenými státy, které mají v Uzbekistánu vojenskou základnu. V porovnání s Českou republikou má Uzbekistán zhruba šestkrát větší území, na kterém žije něco přes 23 miliony obyvatel.

Autoritativní režimy mívají s Internetem problém, proto jsem si před svojí cestou do Uzbekistánu kladl otázku, zda se mi tam k němu vůbec podaří dostat. Už první průjezd Taškentem (hlavní město Uzbekistánu) mne proto dost zaskočil: nápisy „Internet club“ tu najdete doslova na každém rohu. Turista je v Taškentu poměrně vzácným úkazem, internetové kavárny proto navštěvují převážně domácí obyvatelé. Odpovídá tomu i cena: zhruba třicet korun za hodinu je sice na místní poměry poměrně dost (průměrný příjem činí v přepočtu kolem 1.500 korun měsíčně), ale pro zahraniční návštěvníky je to částka velmi přijatelná. Ve srovnání se situací u nás se navíc do těchto klubů nechodí jen kvůli Internetu, ještě populárnějším využitím jsou tu totiž hry po lokální síti. Pokud jde o rychlost připojení, i při přístupu k českým serverům odpovídá slušnému standardu, což bylo pro nás druhé překvapení.

Připojení k Internetu si je možné bez problému pořídit i domů, řeč je samozřejmě o klasickém dial-upu. Internet zadarmo našeho střihu tu sice nemají, uživatel si však může vybrat z plejády různých poskytovatelů připojení. Konstrukce jejich ceníků připomíná naší situaci zhruba v roce 1995 – většinou se platí za minuty, občas se nabízí měsíční balík minut v rámci paušálu, výjimečně i časově neomezený přístup, který je však patřičně drahý. Jiné je to ovšem s telefonními poplatky: velká část domácností je dosud připojena k analogovým ústřednám, které nedokáží účtovat provolané minuty. Pomalu se sice rozšiřují i digitální linky s tarifikací, konstrukce ceníku je však taková, že od určitého počtu provolaných minut měsíčně se už cena nezvyšuje; v podstatě jde o určitý druh paušálu. Telefonní poplatky jsou navíc poměrně nízké, takže i místní dávají najevo, že je při přístupu k Internetu nijak nezatěžují.

Českým dial-upistům může takový systém poplatků znít jako rajská hudba, má to však i svůj háček. Problém je totiž ve stavu telefonní sítě, která je v porovnání s naší minimálně o generaci pozadu. Kvalita spojení je velmi nízká, takže připojení vypadává každých pár minut, na řadě míst je navíc telefon nedostupný úplně. Privatizace místního Telecomu je zcela nemyslitelná: stát si toto klíčové odvětví drží pod přímou kontrolou. Totéž platí i o případné liberalizaci telekomunikací, o níž se tu ani nemluví. Zajímavé je přitom srovnání se světem mobilních telefonů: v Uzbekistánu totiž funguje hned několik operátorů, kteří sice neznají SMSky, ale jinak se s nimi dovoláte docela dobře (byť poměrně draze).

Také situace samotných poskytovatelů připojení připomíná dřevní doby českého Internetu. Po uvolnění regulace, která přístup k Internetu víceméně monopolizovala, se na trhu objevilo několik desítek společností, které se snaží nabízet své služby. Stejně jako kdysi u nás přitom ke svému připojení do světa používají takřka výhradně satelitní spoje, což je patrně dáno i zeměpisnou polohou v oblasti, kde je přeshraniční prodrátování problém. Zda se už v Uzbekistánu vytvořilo místní peeringové centrum, jsem se na místě bohužel nedopátral, ale podle všeho nikoliv.

Nejzajímavější otázkou, kterou jsem opatrně kladl našim průvodcům, je regulace, či dokonce cenzura Internetu. Jak jsem se dozvěděl, právě v současné době se státní úřady snaží o opětovné „utažení šroubů“ tím, že nařizují jednotlivým poskytovatelům, aby zrušili své spoje do Internetu a připojili se přes monopolní státní společnost. Hlavním důvodem má být právě možnost sledování internetového provozu a filtrování závadného obsahu. Za takový se tu považují nejen stránky opozičních politických sil, ale i tvrdší pornografie – jsme přeci jen v oblasti islámského vlivu, byť se tu projevuje jen v náznacích. Přestože se dosud toto centralizované spojení nepodařilo prosadit, na určité stránky se nedostanete už teď: poskytovatelé připojení patrně dostávají seznam zapovězených míst, případně je pro jistotu zakazují z vlastní iniciativy.

Celkově se dá říci, že mě Internet v Uzbekistánu překvapil svou vyspělostí. Pokud se tedy zrovna chystáte do těchto končin, nedostatkem přístupu k Internetu tam nepochybně trpět nebudete. A pokud vám mohu z vlastní zkušenosti doporučit, nebojte se u něj trávit celé hodiny – na rozdíl od jiných míst vám tu totiž nehrozí, že byste dostali třeba průjem. :-)