Hlavní navigace

Jak si vybudovat závislost na informacích

Pavel Houser

Nedávno se v krátkých zprávičkách na Lupě objevil odkaz na článek The Lure of Data: Is It Addictive? jistého amerického deníku popisující závislost na informacích, která podle vědců z Harvardské univerzity vyvolává v organizmu obdobnou reakci, jakou způsobuje závislost na drogách. Jedná se o něco zvlášť nového či nebezpečného?

Původní článek se jmenoval The Lure of Data: Is It Addictive? Z webu příslušného amerického deníku mezitím zmizel a odpovídající adresa je přístupná již pouze po registraci (dobře, jde o The New York Times – nemám tyto noviny příliš rád, a tak se mi jim moc nechce dělat reklamu :-)). Můžete se podívat třeba také na diskusi na Slashdotu, velmi podobný materiál se nachází také na serveru HealthyPlace.

Původní článek začínal popisem člověka-managera, který sedí na jakési business konferenci. Za účast zaplatil nemalé peníze (a ze své vlastní kapsy, ne že mu to platil zaměstnavatel). Namísto toho, aby náš hrdina nyní pozorně sledoval přednášku, stále posílá SMS zprávy kolegovi sedícímu na téže konferenci, v kapesním počítači zkoumá, zda mu nechodí nové e-maily, neustále refreshuje nějaké webové stránky (apod.). Nemůže si prostě pomoci.

Dobrá, můžete si říct: Velice zaměstnaní lidé, u kterých platí, že čas jsou peníze, musejí prostě vykonávat řadu činností souběžně. I jejich den má jen 24 hodin a musí toho (nebožáci :-)) tolik stihnout. Teď už by jen mohl přijít nějaký rozumbrada a začít poučovat frázemi o tom, že práce není všechno a manažeři mají vyznávat i jiné hodnoty a mít rádi zvířátka (eventuálně by rozumbrada mohl podoben potulnému psychoterepaeutovi rovnou začít lidi lákat k nějaké analýze, psychokurzu či skupinové meditaci).

Původní článek ovšem pokračuje podstatně zajímavějším směrem. Pokud toho manažer tolik potřebuje stihnout, musí pracovat efektivně. A zde je kámen úrazu: Ukazuje se totiž, že multitasking v podání většiny z nás efektivní vůbec není. Kdyby člověk příslušné činnosti vykonával normálně sekvenčně (nebo jen s minimální mírou paralelnosti), ve skutečnosti bude pracovat úsporněji a především udělá menší množství chyb. Multitasking strašně zvyšuje roztržitost – náš výše zmíněný manager si například pořádně nezapamatuje, co že mu na té konferenci za jeho pěkně mastné peníze říkají. V případě multitaskingu navíc často platí, že informace kolem vás jenom protečou a do paměti se vůbec neuloží.

(Poznámka: Roztržitost je tedy něco jiného než zapomnětlivost – viz např. následující článek, který se pokouší přesněji rozlišit jednotlivé poruchy paměti.)

Pes je zakopaný jinde. Někteří z nás prostě potřebují tekoucí proud informací podobně jako přívod vzduchu. Telefonovat tak, že u jednoho ucha máte mobil a u druhého držíte sluchátko pevné stanice, je v jistém ohledu asi excitující.

Harvardští psychologové šli dokonce tak daleko, že zkoumali, zda se při zpracování většího proudu informací nezaplavují receptory stejně, jako k tomu dochází při různých drogových výletech. Došli k závěru, že ano – přicházející informace totiž ve svých příjemcích způsobují vylučování dopaminu. Příslušný jev byl prozatím nazván jako pseudo-ADD. Biochemické podrobnosti zde ovšem nebudeme rozebírat.

Osobní interpretace tohoto jevu je pak následující: V dnešní době nevidím na závislosti na informacích nic principiálně problematického. Své závislosti a narkotická potěšení si budujeme systematicky a celoživotně, každý podle svého gusta. V tomto případě jde navíc o softwarovou drogu, podobnou třeba náruživému hraní počítačových her – tedy s minimem vedlejších účinků. K problému můžeme taktéž přistoupit jako praví výzkumníci a testovat, co s námi taková nepřetržitá dvanáctihodinová šichta on-line udělá.

Navíc ani nedostupnosti naší drogy – informací – se, myslím, nemusíme v dnešní době bát. S tím, jak bude stále dostupnější opravdu permanentní připojení, budeme moci bez dodatečných nákladů zkoumat, zda nám nepřišly nové e-maily, klidně každou minutu.

Úplně na okraj by stál za diskusi jev, který může provázet podobné závislosti – citlivost receptorů k určité látce klesá a je potřeba zvyšovat dávky. Samozřejmě nejde o to, že byste pak museli dělat najednou tisíc věcí, ale spíše o ty dopaminové receptory. Zde se ovšem nabízí řešit problém podobně jako u závislosti na opiátech používaných při léčbě bolesti. Pomocí genových manipulací (nové geny by byly vneseny prostřednictvím virů) je totiž snad možné zvýšit hustotu receptorů – příslušný článek vyšel v červencovém vydání časopisu Vesmír a stručný popis lze přečíst rovněž na Science Worldu.

Snad bychom si jen mohli uvědomovat, o co jde, a sami sobě či svému okolí netvrdit, že tímto způsobem zvyšujeme efektivitu práce a že se takto chovat musíme, protože jsme tak strašně zaměstnaní. Ne. Jde nám spíš o ten adrenalin (či dopamin :-)).

START17

A pak jsou zde bohužel i průvodní rysy dalších závislostí: Podle původního článku zjistili harvardští psychologové, že lidé s tímto syndromem mají problém systematičtěji pracovat na dlouhodobějších projektech. Coby šéf tedy můžete pohlížet na své podřízené zoufale těkající očima mezi displejem mobilu a monitorem počítače s jistým podezřením. Možná nejsou tak výkonní, jak to vypadá.

A snad tedy zbývá jen rada tomu, kdo zrovna píše třeba román nebo disertační práci – tuhle závislost snad ještě o chvíli odložte…

Anketa

Připadáte si závislý/á na informacích?

Našli jste v článku chybu?
16. 11. 2010 10:02
M_Nej (neregistrovaný)

Zila jsem se zavislakem na informacich. Pocitac se musel zapinat pokazde jako prvni vec kdyz se prislo domu, a bezel i kdyz bezela TV na kterou jsme se divali spolecne, mobil byl hned vedle - zapnuty. Pokud se potreboval s nekym spojit a ten clovek nereagoval na sms nebo e-mail okamzite, zacal nadavat na to proc si lidi nemuzou najit minutku na odpoved, copak to zabere tak dlouho? I po rozchodu, kdyz se u me treba na 5 minut zastavil aby jsme neco vyridili, jeho okamzita otazka byla: "Muzu si zk…

18. 7. 2003 10:10
gandalf (neregistrovaný)
Mohu potvrdit... Pokud zapocitam i dobu, kdy jsem se venoval aktivne 8 bitovym pocitacum, jsem v IT od roku cca 1982, vek 36. Ackoliv mam svoji praci stale rad, v poslednich asi 8 letech pozoruji zcela prirozeny ubytek takoveho toho bezmezneho nadseni. Mobil sice v noci nevypinam (spis z duvodu, ze si myslim, ze pro zivotnost baterky je lepsi, kdyz jede porad), ale obtezuje me jiz spousta mailu (ted nemam na mysli spam), spousta SMS a telefonatu, takze je mazu, aniz bych je cetl, odmitam, aniz…