Jaká je národní broadbandová strategie? I. část

Ministr informatiky Vladimír Mlynář představil minulý pátek návrh národní broadbandové strategie, přesněji "Národní politiky pro vysokorychlostní přístup". V první části jejího hodnocení si povšimneme toho, jak vymezuje broadband a jeho přínosy, a také jak hodnotí současný stav a potenciál jednotlivých technologií vysokorychlostního přístupu.

Přípravu vlastní strategie v oblasti podpory a rozvoje broadbandu nám sice uložila Evropská unie (EU), ale stejně tak ji potřebujeme sami pro sebe. Náš stát si potřeboval ujasnit, zda a do jaké míry tuto oblast považuje za svou prioritu, co si od jejího rozvoje slibuje, zda pro tento rozvoj hodlá něco udělat, jaké prostředky a metody přitom bude volit, v jakém rozsahu atd.

Úkol vytvořit takovouto strategii jsme si dali již do Státní informační a komunikační politiky (schválené vládou v březnu t.r.), s termínem „do našeho vstupu do EU“. To se sice nepodařilo splnit, ale naštěstí je unijní termín vůči tomuto dosti posunut – jako od nové členské země od nás Unie očekává příslušnou strategii do konce tohoto kalendářního roku. No a to bychom mohli stále stihnout. Minulý týden zveřejněný návrh je určen nejprve k veřejné diskusi, která by měla vyvrcholit na Invexu – konkrétně na semináři, který proběhne v úterý 12. října 2004 od devíti hodin v sále Business Centrum II (I. poschodí pavilonu E).

Následně, po zapracování připomínek z veřejné diskuse, by mělo proběhnout klasické meziresortní připomínkové řízení, a pak by měl jít návrh do vlády. Je to tedy stejný model, jaký byl uplatněn již při přípravě Státní informační politiky.

Své připomínky k návrhu „Národní politiky vysokorychlostního přístupu“ však můžete posílat již dnes, nejlépe přímo skrze web ministerstva informatiky.

Terminologie

Zastavme se nejprve u terminologie, použité v právě zveřejněném návrhu. Zatímco v zahraničí se spíše mluví o „broadbandu“, alias „širokém pásmu“ či „širokopásmovém přístupu“, naše strategie používá (alespoň podle mého názoru) správnější termín „vysokorychlostní přístup“.

Šířka pásma je totiž pojem, pocházející ze světa analogových technologií, jde o rozsah využitelných (dostupných) frekvencích, a měří se Hertzích (Hz). Uživatele dnešních digitálních technologií však zajímá hlavně to, jakou rychlostí mohou přenášet svá data, a nikoli jaké frekvence jsou přitom využity, resp. jak velký je jejich rozsah.

Konec konců, i „hodně široké pásmo“ může být využito neefektivně, takže se po něm dají přenášet data jen velmi pomalu. Co je pak pro uživatele podstatné? „Spotřeba“, měřená jako rozsah využitých frekvencí, nebo „efekt“, měřený jako dosažená přenosová rychlost (v bitech za sekundu, resp. v násobcích)?

U nás jsme se tedy nebáli pohlédnout realitě do očí a použít termín „vysokorychlostní“. Pravdou je, že ne všude to tak dělají a nadále hovoří o „širokopásmovém“ přístupu. Přitom si pomáhají berličkou v podobě rozšíření definice „širokého pásma:“ u analogových technologií prý jde o rozsah frekvencí a u digitálních technologií zase o přenosovou rychlost. Proč ale raději nenazývat věci pravými a původními jmény a nehovořit rovnou o přenosové rychlosti, resp. o vysokorychlostním přístupu?

Má to ještě jeden zajímavý aspekt: pokud bychom ztotožnili „šířku pásma“ a „přenosovou rychlost“, sprovodili bychom tím ze světa poměrně obsáhlé části lidského poznání o tom, jak souvisí rozsah dostupných frekvencí na určité přenosové cestě s maximální přenosovou rychlostí, kterou na ní můžeme dosáhnout (tuto závislost udává tzv. Shannonův teorém, jako jeden z fundamentálních výsledků teorie informace).

Připomeňme si ještě, že o „vysokorychlostním“ a nikoli „širokopásmovém“ přístupu hovoří již dřívější Státní informační a komunikační politika. Ta ale pojmenovává nyní zveřejněnou koncepci ještě jako „strategii,“ konkrétně jako „Státní strategii vysokorychlostního přístupu“, což koresponduje se „státní“ informační a komunikační politikou. Nyní, když byla nová koncepce skutečně zveřejněna, už není „strategií,“ ale „politikou.“ Navíc ne „státní,“ ale „národní:“ plným jménem se jmenuje „Národní politika pro vysokorychlostní přístup“.

Vymezení vysokorychlostního přístupu

Nová strategie (národní politika) poměrně podrobně vymezuje, co to vlastně broadband je, resp. jak jej chápe ona. Základ definice přitom není nový a pochází již ze zmiňované Státní informační a komunikační politiky. Má dvě části, z nichž ta první je obecná a říká v zásadě toto:

Vysokorychlostní je takový přístup, který není úzkým hrdlem".

Konkrétní formulace, obsažená v návrhu, je následující:

Vysokorychlostní přístup je v této Strategii chápán (…) jako takový druh přístupu uživatelů k poskytovaným zdrojům a službám, který koncové uživatele neomezuje v tom, co a jak hodlají dělat, kdykoli to chtějí dělat".

Jinými slovy: nesmí dojít k tomu, aby „nejužším místem“ (úzkým hrdlem, omezujícím prvkem) v celém řetězci mezi koncovým uživatele a využívaným zdrojem byla uživatelova přípojka. Uživatel nesmí být omezen vlastnostmi a parametry své přípojky v tom, co a jak chce dělat. Oproti Státní informační a komunikační politice však přibyl ještě požadavek na to, aby uživatel nebyl omezen ani v čase („kdykoli to chtějí dělat“). Jde tedy o to, aby přístup byl dostupný a vysokorychlostní trvale, 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.

Tato první část definice je samozřejmě značně obecná, resp. „cílová“ – říká, čím by vysokorychlostní přístup měl být. Z praktických důvodů, například pro potřeby konkrétního porovnávání, měření atd., je tato první část definice doplněna ještě druhou částí, která již je velmi konkrétní a říká:

Pro rok 2005 považuje strategie za minimální hranici vysokorychlostního přístupu nominální rychlost 256 kilobitů za sekundu".

Důležité je u této druhé části to, že je pouze dočasná (což ostatně plyne i z její formulace). Předpokládá se, že tak, jak budou růst potřeby uživatelů, nároky služeb i možnosti technologií a poskytovatelů, bude se spodní hranice vysokorychlostního přístupu zvyšovat. Takže to, co dnes je „broadbandem,“ už jím za rok být nemusí.

Fair Use Policy

Dalším zajímavým aspektem navrhované strategie je to, že bere v úvahu i rozdíl mezi nominálními (deklarovanými) a efektivními (skutečně dosahovanými) parametry, stejně jako otázku tzv. Fair Use Policy. Jak se s nimi tedy vyrovnává?

S rozdílem mezi nominálními a efektivními parametry jsme u nás měli dost problémů, zejména u ADSL. Situace se sice poněkud stabilizovala, ale stále to ještě není „úplně ono.“ Například poměr mezi nominální a skutečně dosahovanou (efektivní) rychlostí je u nás mnohdy větší, než bývá zvykem v zahraničí. Strategie k tomu říká v zásadě toto: nominální a efektivní přenosová rychlost by se měly lišit co nejméně. Konkrétně říká:

Mezi hlavní kvantitativní parametry vysokorychlostního přístupu patří jak nominální přenosová rychlost přípojek, tak i přenosová rychlost skutečně dosahovaná (tzv. efektivní přenosová rychlost). Strategie považuje za potřebné, aby se obě tyto rychlosti od sebe významněji neodlišovaly, protože jinak by byla podstatným způsobem degradována užitná hodnota přípojek pro koncové uživatele".

Podobně jako u definice vysokorychlostního přístupu pak vedle „obecné“ části obsahuje i velmi konkrétní část, ve které se vyjadřuje i k „únosnému“ poměru mezi nominální a efektivní rychlostí:

Současně předpokládá, že skutečně dosahovaná (efektivní) rychlost nebude v dlouhodobém průměru nižší než 80 procent rychlosti nominální".

Rozdíl mezi nominální a efektivní přenosovou rychlostí souvisí s uplatňováním různých restriktivních opatření ze strany poskytovatelů vůči jejich zákazníkům. Strategie to neodmítá, když konstatuje, že jde o určitý kompromis:

Strategie také respektuje skutečnost, že používání vysokorychlostních přípojek, poskytovaných jako služba příslušnými poskytovateli, může být spojeno s konkrétními omezeními definovanými v rámci tzv. pravidel očekávaného využití (Fair Use Policy, dále jen „pravidla“). Nejčastěji jde o omezení objemu dat, které uživatel může přenést za určitý časový interval (např. týden, měsíc apod.). Strategie chápe existenci takovýchto pravidel jako určitý ekonomicko-technický kompromis, který zvyšuje dostupnost vysokorychlostních služeb pro uživatele".

Současně s tím ale poměrně kategoricky požaduje, aby případná Fair Use Policy byla jasně a srozumitelně definována a uživatel s ní byl seznámen:

Za zcela nezbytné Strategie považuje, aby byl každý uživatel seznámen s existencí a přesným zněním pravidel a aby byla tato pravidla ve vztahu ke koncovému zákazníkovi vždy jasně, plně a srozumitelně definována".

Zajímavý a důležitý je jistě i předpoklad o vývoji Fair Use Policy v čase: strategie očekává, že budou postupně „měknout:“

Strategie vychází z očekávání, že pravidla budou uživatele omezovat co nejméně a že jejich restriktivní charakter bude s postupem času mizet".

Přínosy broadbandu

Druhou kapitolou návrhu „národní politiky“ (strategie), ještě před vymezením vysokorychlostního přístupu, je kapitola shrnující jeho přínosy. Je to kapitola poměrně „vizionářská,“ alespoň ve srovnání s jinými vládními koncepcemi.

Hovoří mj. o tom, že vysokorychlostní přístup není službou „per sé,“ a tedy něčím, co by si uživatelé pořizovali jen kvůli přístupu samotnému. Pořizují si jej kvůli tomu, aby se skrze něj k něčemu dostali – k poskytovaným službám, zdrojům atd. Vysokorychlostní přístup je tedy spíše bránou, která otevírá průchod někam dál, kam se chceme dostat a využívat to, co se zde již nabízí, či teprve bude nabízet:

Na širokopásmový přístup je tedy nutné pohlížet především jako na faktor, který otevírá nové možnosti, jejichž dosah, přínos a další důsledky dnes ještě nedokážeme plně popsat a docenit".

Vymezení vysokorychlostního přístupu, popisované v předchozím odstavci, pak v zásadě říká, že zmíněná „brána“ nesmí být moc úzká ani jinak omezující náš přístup k tomu, k čemu se chceme dostat. To, že dnes ještě přesně nevíme, co nás v „další místnosti“ čeká, přirovnává k dobře známým situacím z historie:

Do jisté míry jsme tedy v podobné situaci jako naši předkové v době vynálezu knihtisku nebo začátků budování dopravní infrastruktury (silnic, železnic atd.), kdy rovněž nebylo možné přesně předpovědět, jak velkým přínosem budou tyto vymoženosti pro další rozvoj společnosti".

V další části si pak Strategie všímá toho, že dnes sice vysokorychlostní přístup umožňuje dělat „stejně věci lépe a efektivněji“, ale jeho hlavní přínos by do budoucna měl být v tom, že umožní dělat „zcela nové věci“, a také stávající věci zcela novým způsobem

Přínosy vysokorychlostního přístupu ale nekončí tím, že umožňuje rychleji a efektivněji vykonávat takové činnosti, které by bylo možné vykonávat i bez něj, i když méně efektivně, pomalu, v menším rozsahu, s geografickým omezením atd. Jeho největší přínos spočívá v tom, že umožní vykonávat dosavadní činnosti zcela novým způsobem, který by jinak nebyl možný".

Jako první „vlaštovky“ jsou zmiňovány možnosti práce na dálku (homeworking, teleworking) a e-learning.

Zhodnocení současného stavu

Důležitou součástí celé strategie je i zhodnocení současného stavu. Dovolím si konstatovat, že v této části nepřináší nic objevného ani převratného. Za nejvýznamnější považuji celkové hodnocení, které je rozdělené na oblast „nízkorychlostního“ a „vysokorychlos­tního“ přístupu.

V oblasti „nízkorychlostního“ přístupu (např. dial-up a GPRS) se podle hodnotící části strategie situace výrazně zlepšila a nabídka i dostupnost je dnes již uspokojivá (s výhradou, že u dial-upu stále neexistuje paušální způsob zpoplatnění). Úzkým místem se naopak stala nízká kupní síla obyvatel, v porovnání s cenou služeb, a dále nízká motivace uživatelů, aby si přístup k Internetu vůbec pořizovali.

Řešením je jednak zvyšování prosperity celé země spojené s nárůstem kupní síly obyvatel, jednak zvýšení dostupnosti uživatelsky atraktivního obsahu i pomocí nízkorychlostního připojení".

V oblasti „vysokorychlostního přístupu“ strategie konstatuje, že penetrace broadbandu je u nás stále nízká (hlavně mezi domácnostmi) a nízká je stále i dynamika rozvoje broadbandu. Příčiny vidí strategie v následujících faktorech:

  • Nedostatečná dostupnost vysokorychlostního připojení, zejména mimo velké městské aglomerace.
  • Nepříznivý poměr mezi cenou vysokorychlostního přístupu a kupní silou obyvatel.
  • Negativní zkušenosti dosavadních uživatelů s nízkou kvalitou nabízených služeb (které nemají garantovaný charakter – zejména u služeb na bázi technologií xDSL).
  • Nedostatečná nabídka služeb a obsahu a z ní plynoucí nedostatečná motivace uživatelů pořídit si tento druh přístupu.
  • Nedostatek osvěty – neznalost přínosů vysokorychlostního přístupu jak mezi koncovými uživateli, tak i mezi poskytovateli služeb.

Potenciál jednotlivých technologií

V rámci hodnocení současného stavu se strategie vyjadřuje i k očekávanému potenciálu jednotlivých technologií pro vysokorychlostní přístup:

xDSL: bude zřejmě „hlavním tahounem“, schopným nejvyššího tempa růstu. Nebude ale všelékem:

Nelze však očekávat, že xDSL technologie zajistí celoplošnou dostupnost vysokorychlostního přístupu. Důvody jsou ekonomické i technické: nasazení xDSL technologií se vyplatí jen v lokalitách s dostatečnou koncentrací potenciálních zájemců. Po technické stránce nelze tyto technologie nasadit na příliš dlouhá účastnická vedení".

Kabel: také výrazně přispěje k dostupnosti vysokorychlostního přístupu, ale i jeho možnosti jsou omezené:

Očekává se, že do konce roku 2005 bude počet uživatelů tohoto připojení nadále stoupat, a to tempem závislým na atraktivnosti cenových a kvalitativních nabídek operátorů. Tato technologie může v ČR zajistit vysokorychlostní přípojky jen v omezeném rozsahu, který je dán existencí televizních kabelových rozvodů v konkrétních lokalitách".

Pevné rádiové sítě: zde je oceněn potenciál pevných rádiových sítí, provozovaných na klasickém „operátorském“ i „komunitním“ modelu (jako tzv. komunitní sítě a tzv. sousedské sítě), využívajících současné technologie Wi-Fi (a do budoucna i Wimax). Strategie vyjadřuje očekávání, že právě tyto sítě

mohou úspěšně zajistit dostupnost vysokorychlostního přístupu i v příměstských a venkovských (řídce osídlených) oblastech.

Vcelku podle očekávání je i konstatování ohledně využití dostupných frekvencí:

Největší růst je očekáván v bezlicenčních pásmech 2,4 GHz, později i 5 GHz. Limitujícím faktorem však bude míra zaplnění těchto bezlicenčních pásem a s tím související rušení. V licenčních pásmech lze očekávat rozvoj zejména v pásmech 3,5, 26 a 28 GHz, který však bude limitován především rozsahem přidělených frekvencí a jejich využitím".

Mobil rádiové sítě: podobě jako ocenila přínos GPRS služeb (s paušálním zpoplatněním) pro zajištění „nízkorychlostního“ přístupu, oceňuje strategie i význam zavedení datových služeb v mobilní síti na bázi technologie CDMA v pásmu 450 MHz a hodnotí to jako průlom v oblasti mobilního vysokorychlostního přístupu:

Tím byla odstartována první vlna plošné dostupnosti vysokorychlostního přístupu".

Konstatuje se také, že obdobný přínos může mít i zavedení technologie EDGE v rámci stávajících GSM sítí.

Pevné družicové sítě: tento druh přístupu hodnotí strategie jako spíše „doplňující“ a vhodný spíše jen pro firmy:

Vysokorychlostní přístup k internetu pomocí pevných rádiových sítí družicového typu nehraje v současné době významnou roli v oblasti připojení domácností. Vzhledem ke své ceně a dalším parametrům je využíván spíše velkými a středními podniky a společnostmi v oblastech s menší či nulovou dostupností jiné varianty vysokorychlostního přístupu".

3G, alias UMTS: strategie hodnotí i perspektivu budoucích mobilních sítí třetí generace (UMTS, 3G). Konstatuje, že tyto sítě již jsou výrazně orientovány na poskytování datových služeb, které mohou, ale také nemusí mít vysokorychlostní charakter. Očekává, že jejich pokrytí nebude ještě dlouhou dobu plošné, ale bude omezeno jen na lokality s vyšší koncentrací uživatelů. Celkový „přenosový potenciál“ mobilních sítí třetí generace je navíc omezen rozsahem přidělených frekvencí a nemůže libovolně růst (viz výše citovaná závislost mezi rozsahem dostupných frekvencí a maximální dosažitelnou přenosovou rychlostí). Celkové hodnocení je pak takové, že sítě 3G jsou vítaným a potřebným příspěvkem k dostupnosti vysokorychlostního přístupu, ale ne univerzálním řešením:

Z tohoto důvodu lze považovat budoucí nabídku sítí třetí generace za jednu z velmi potřebných variant vysokorychlostního přístupu, která však sama o sobě nedokáže zajistit plošnou dostupnost ani postupné zvyšování přenosové rychlosti a dalších parametrů v závislosti na tom, jak porostou potřeby uživatelů".

Závěr kapitoly, hodnotící potenciál jednotlivých technologií, vyznívá ve prospěch optiky, která jako jediná skýtá dostatečnou rezervu přenosového potenciálu:

Skutečně perspektivní řešení potřeb vysokorychlostního přístupu pro stacionární uživatele tak stále představují metalické sítě a v největší míře pak sítě optické".

Kde a jak pomoci?

Hlavní částí strategie (navrhované „Národní politiky vysokorychlostního přístupu“) je pochopitelně rozvaha toho, co a jak by měl stát dělat, kde a čemu pomoci, v jaké míře atd., a jaké konkrétní kroky v tomto ohledu hodlá provést. Jelikož je ale tento článek už tak příliš dlouhý, necháme si to na jeho další pokračování.

KL_NOMINACE

Na úplný závěr snad ale přeci jen naznačím to nejpodstatnější ze zbývající části strategie. Ta konstatuje, že v oblasti páteřních sítí je situace uspokojivá, existuje zde dostatečná konkurence a stát zde necítí potřebu zasahovat. Jiné je to v oblasti přístupových sítí (tzv. poslední míle), kde je to naopak špatné – a tak zde stát cítí potřebu napomoci. Nikoli ale tak, že by nějak přímo dotoval operátory, aby oni rozvíjeli své přístupové sítě. V tom jim nechce bránit, ale ani jim v tom nepomůže (pomůže jen nepřímo, zlepšováním legislativy, odstraňováním překážek, zlepšováním klimatu pro investice atd.). Aktivně chce stát pomáhat, včetně finančních stimulů, spíše tomu, aby si přístupové sítě budovaly komunity uživatelů, a pak je na otevřeném principu pronajímaly poskytovatelům služeb. Tedy na principu

‚Obec vlastní infrastrukturu‘ (optiku, hotspoty), zatímco poskytovatelé jejím prostřednictvím poskytují služby (…)".

Ale o tom už skutečně až v dalším článku.

Anketa

Jaký je váš první dojem z návrhu "Národní politiky vysokorychlostního přístupu"?

24 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 5. 10. 2004 19:59

Školení: Měření a vyhodnocování kampaní

  •  
    Jak připravit a plánovat kampaně
  • Jak vyhodnocovat a využít důležité metriky
  • Jak to dělat u různých obchodních aktivit

Detailní informace o školení Měření a vyhodnocování kampaní»