Jaká je národní broadbandová strategie? II. část

Stát považuje za vhodné angažovat se pouze v oblasti přístupových sítí, a to pouze tam, kde si trh ještě nedokáže poradit sám. Přímým způsobem hodlá podpořit vznik nových sítí, budovaných na komunitním modelu. Komerčním operátorům stát pomůže jen nepřímo, odstraňováním legislativních překážek a lepším klimatem pro investice.

Návrh národní broadbanové strategie (plným názvem: „Národní politiky pro vysokorychlostní přístup“) pochopitelně nemá jen definiciční a hodnotící část, kterou jsme si popisovali v předchozím článku. Někdo při čtení celého návrhu třeba i vynechá první čtyři kapitoly a začne rovnou pátou kapitolou, která je věnována principům státní podpory. Tedy tomu, co a jak hodlá stát dělat.

Kde je nutné pomoci?

První důležitá skutečnost je uvedena hned na začátku páté kapitoly a týká se toho, „kde“ hodlá stát něco dělat, alespoň v oblasti infrastruktury. Vyjadřuje totiž přesvědčení, že v oblasti páteřních sítí je situace taková, že nevyžaduje žádný zásah státu:

Uspokojivá je pouze situace v oblasti páteřních sítí, kde již existuje dostatek optických i jiných přenosových kapacit. Zde vláda nepovažuje za potřebné iniciovat přímé zásahy státu.

Jinak je tomu ale v oblasti přístupových sítí, kde je situace shledána „velmi neuspokojivou“, s tím, že právě přístupové sítě jsou úzkým hrdlem, které brání většímu rozvoji broadbandu v ČR. Budování nových přístupových sítí je dnes minimální, a strategie vidí příčiny v následujících faktorech:

  • Velká ekonomická a organizační náročnost jejich výstavby.
  • Malá poptávka.
  • Nízká koupěschopnost obyvatel.
  • Nepříznivé investiční klima.

Jak a komu pomoci?

Strategie celkem logicky konstatuje, že stát by měl „něco dělat“ právě v oblasti přístupových sítí. Ovšem jak? Jak by se měl stát postavit k již existujícím přístupovým sítím, jejichž „přenosový potenciál“ mnohdy není příliš využit? A jak by se měl postavit k otázce budování nových přístupových sítí?

Pokud jde o využití již existujících sítí, zde se strategie vyslovuje jasně a jednoznačně, když říká: sdílejte je!

V zájmu efektivnějšího využití již existujících přístupových sítí vláda podporuje jejich sdílení, a to na základě standardních tržních mechanismů, včetně již uzákoněného zpřístupnění účastnického vedení".

Asi nejvíce očekávání a spekulací se určitě točilo kolem toho, jak by se stát měl postavit k budování nových přístupových sítí. Měl by na jejich budování nějakou formou přímo přispívat? Nebo by měl přispívat jen tam, kde se komerčním operátorům nevyplatí investovat do nových sítí, protože by neměli zajištěnu potřebnou návratnost? Na tuto zásadní otázku odpovídá následující pasáž Strategie:

Přímou podporu budování nových přístupových sítí považuje vláda za vhodnou pouze ve zvláštních případech, a to tam, kde standardní mechanismy trhu dosud nevytvářejí vhodné podmínky a neposkytují dostatečné zdroje pro budování nových sítí".

Takže jen tam, kde si trh nedokáže pomoci sám. To mi přijde rozumné. Stále však zůstává otevřena další významná otázka: když už bude stát přispívat „jen ve zvláštních případech,“ komu vlastně bude přispívat? Komerčním operátorům?

Komunitní, nikoli operátorský model?

Rozhodnutí „komu přispívat“ je myslím to úplně nejvýznamnější rozhodnutí Strategie, a je následující:

Stát nebude přispívat na nové sítě ne operátorům, ale přímo uživatelům".

Přesněji: stát hodlá přispívat na nové přístupové sítě budované nikoli na klasickém „operátorském“ modelu (kdy síť patří komerčnímu operátorovi), ale na „komunitním“ modelu, kdy síť patří určité komunitě uživatelů. Takováto komunita přitom může být různě velká – od měst a obcí, které vlastní metropolitní a městské sítě, až po různá družstva, spolky a společenství, které vlastní rozvody v rámci jednoho domu či několika sousedních budov. Strategie to vymezuje takto:

„Sítě metropolitního či místního charakteru (vnitřní sítě), které budou ve vlastnictví měst a obcí a budou fungovat na principu ‚obec vlastní infrastrukturu‘ (optiku, hotspoty), zatímco poskytovatelé jejím prostřednictvím poskytují služby“.

Sítě charakteru místních rozvodů (tzv. ‚poslední metr‘, tedy sítě v rámci jedné budovy či skupiny budov), které vybudují a používají přímo koncoví uživatelé za dodržení podmínky spoluúčasti samotných uživatelů".

Když před několik lety vznikal „Internet do škol“, byl nakonec použit operátorský model: stát přispěl konkrétnímu poskytovateli na to, aby vybudoval celorepublikovou síť, která zůstává ve vlastnictví tohoto privátního subjektu (a stát se dokonce smluvně zavázal, že uhradí všechny náklady s tím spojené). Zde, v nové broadbandové strategii, se už stát chová (podle mého názoru) výrazně smysluplněji.

Samotný „komunitní model“ přitom určuje především to, kdo je vlastníkem a kdo rozhoduje o způsobu využití a provozu příslušné sítě. Rutinní provoz, správu, údržbu atd. pak může mít na starosti někdo úplně jiný, třeba i komerční firma, kterou si vlastník najímá. Stejně tak je to vlastník sítě, kdo rozhoduje o tom, koho si vybere, aby mu po jeho síti poskytoval služby. Důležité přitom je „pohlídat“, aby zde nedocházelo k případnému zneužití, aby výběr poskytovatele (ale i správce, provozovatele atd.) byl transparentní a korektní. V tomto ohledu strategie požaduje otevřený přístup:

Podmínkou bude otevřený přístup k této infrastruktuře, neboli stejné šance pro všechny operátory".

Ještě další podmínkou pak je sdružování finančních prostředků, protože podle strategie je stát ochoten přispět na infrastrukturní projekty jen do výše 50 procent jejich investičních nákladů. U „větších projektů,“ charakteru metropolitních a městských sítí, žádá strategie finanční spoluúčast nejen od realizátora projektu, ale i od regionu, resp. kraje. Tomu rozumím jako opatření, které by mělo zainteresovat realizátory projektu na co nejefektivnějším využití finančních prostředků (a vlastně to také naplňuje již dříve deklarovanou vizi ministra Vladimíra Mlynáře z oblasti PPP: „ty dáš korunu, já dám korunu“).

Velký význam má i záměr, deklarovaný ve Strategii, o tom, že stát hodlá

podporovat projekty metropolitních sítí a sítí místních rozvodů, zejména v méně obydlených a méně rozvinutých oblastech ČR".

Tím by se mělo napomoci postupnému vyrovnávání dostupnosti broadbandu po celém území ČR.

Odkud přijdou peníze?

Chce-li stát na něco přímo přispět, měl by také říci, jak a v jaké výši, a kde na to vezme. Strategie k možnostem financování říká, že v úvahu připadají dva základní instrumenty:

  • Strukturální fondy EU.
  • Fond pro rozvoj vysokorychlostního přístupu.

Zatímco strukturální fondy EU jsou vcelku známé (a strategie jen stručně rekapituluje které programy a jak mohou být využity), úplnou novinkou je fond, který má být teprve založen. O záměru s fondem se ještě v červnu na jedné konferenci zmínil sám ministr Vladimír Mlynář, a již tehdy avizoval, že by do měl být naplněn jedním procentem z výnosů privatizace Českého Telecomu. Jak ale vyplynulo z diskuse na tiskovce minulý pátek na MI ČR, jde zatím jen o záměr ministerstva informatiky, které pro něj bude muset teprve získat podporu ve vládě a hlavně u správce státní kasy.

Procento z výnosů privatizace Českého Telecomu, které lze odhadnout na cca 500 až 600 milionů korun, bude pochopitelně jen jednorázovým zdrojem. Strategie však zmiňuje i dalšími možnosti, jak fond plnit penězi průběžně:

  • Určenou částí výnosů Českého telekomunikačního úřadu. Pravdou je, že regulátor inkasuje různé poplatky za frekvence, za licence atd., které dosud odvádí do státního rozpočtu. Aby část z nich odváděl do fondu, bude to muset být zakotveno v právě připravovaném zákoně o elektronických komunikacích (kde to tuším zatím není navrhováno).
  • Z příspěvků privátních subjektů. Strategie konstatuje, že „Fond bude otevřen i pro vklady privátních subjektů, které budou moci vázat své příspěvky na konkrétní projekty“.
  • Ze strukturálních fondů EU. Aby to bylo možné, strategie počítá s tím, že pravidla využití fondu budou kompatibilní s pravidly pro využití samotných strukturálních fon­dů.

Na celém fondu je důležité i to, že nepůjde o samostatný fond (nebude právnickou osobou, jako např. Fond národního majetku, Pozemkový fond, Státní zemědělský intervenční fond atd.). Fond pro rozvoj vysokorychlostního přístupu bude zřízen v rámci rozpočtu MI ČR, které s ním bude také nakládat. Takže půjde spíše o „kolonku,“ než o samostatný subjekt.

Projekty z oblasti obsahu a služeb

Fond pro rozvoj vysokorychlostního připojení je tedy určen pro podporu nových přístupových sítí, budovaných na komunitním principu (od velkých metropolitních až po nejmenší, charakteru domovních rozvodů). Zde může být Fond využit pro pokrytí až 50 procent jednorázových investičních nákladů. Veškeré provozní náklady si však již musí příslušná komunita zajistit sama. Není to ale jediná možnost využití Fondu.

Z prostředků Fondu mohou být financovány také projekty z oblasti obsahu a služeb pro vysokorychlostní přístup. Zde by Fond mohl přispět (opět do výše max. 50 procent) jak na rozjezd projektu, tak i na první rok jeho provozu.

Další pomoc státu


Strategie nezapomíná ani na komerční operátory. I když v zásadě říká „nebudeme vám zasahovat do vašeho podnikání,“ přeci jen dává najevo, že jim chce pomoci alespoň nepřímo:

  • Důsledným převzetím nového evropského regulačního rámce elektronických komunikací.
  • Zlepšováním legislativního prostředí tím, že budou odstraněny nejrůznější legislativní a administrativní překážky, které stojí v cestě rozvoji konkurence v oblasti elektronických komunikací.
  • Zlepšováním celkového investičního klimatu, které by podporovalo investice privátního sektoru.
  • Odstraňováním regulace tam, kde regulace není účelná a nepřispívá k rozvoji trhu a ke zlepšování dostupnosti služeb pro koncové uživatele.
  • Novým vymezením univerzální služby odpovídající potřebám občanů a realitě trhu.

Prakticky všechny tyto body se týkají hlavně nového zákona o elektronických komunikacích, ale pamatováno by na ně mělo i v jiných zákonech a normách (zejména pokud jde o třetí bod).

Mozkový trust

Dalším konkrétním opatřením, se kterým strategie počítá, je založení „mozkového trustu,“ který by měl přemýšlet jak co nejlépe pomoci rozvoji broadbandu v ČR. Přesněji: mělo by být založeno

Fórum pro vysokorychlostní přístup, které se bude podrobněji a na expertní úrovni zabývat otázkami vysokorychlostního přístupu, jeho rozvoje a podpory. Fórum bude poradním orgánem MI ČR".

Složení Fóra by mělo být velmi pestré:

Ve Fóru budou zastoupeny osobnosti jak z okruhu poskytovatelů služeb, tak i jejich uživatelů, z veřejné i akademické sféry, a dále nezávislé osobnosti".

Pokud jde o úkoly, kterými by se mělo Fórum zabývat, pak jde o další rozpracovávání strategie, její průběžná aktualizace, předkládání dalších návrhů a doporučení k rozvoji broadbandu v ČR, celkové monitorování problematiky broadbandu, sledování vývoje v zahraničí atd.

Výkladní skříň broadbandu

Dalším úkolem Fóra bude i „metodické řízení“ Národního vysokorychlostního serveru, který by měl vzniknout na platformě portálu veřejné správy. Tento „národní vysokorychlostní server“ by měl hned několik úkolů.

Měl by mapovat dostupnost broadbandu v ČR, a to hned ze dvou pohledů. Měl by nabízet různé (oficiálnější) statistiky a údaje o rozvoji broadbandu v ČR, které snad budou mít jistou úroveň jednotnosti a vzájemného souladu. Snad to pomůže řešit současnou situaci, kdy se lze setkat opravdu s nejrůznějšími údaji, které se často diametrálně liší. Další způsob „mapování broadbandu“ by měl spočívat v tom, že na národním serveru bude dostupná souhrnná informace o tom, jaké služby jsou kde dostupné, kdo je nabízí atd. Cílem je dosáhnout toho, aby zájemce o broadband, sídlící v určité lokalitě, mohl na jednom místě zjistit, kdo je mu schopen co nabídnout. Podobných „map“ již dnes existuje více, a národní server by měl být určitým jejich sjednocením. Jak konkrétně to ale bude realizováno, a jak se využijí již existující „mapy,“ ve strategii rozvedeno není. Nejspíše to bude jeden z prvních úkolů pro fórum.

EBF16

Dalším významným úkolem národního vysokorychlostního serveru by měla být agregace poptávky. Měla by zde být provozována aplikace, umožňující zájemcům z dosud „neobsloužených“ lokalit (kde broadband dosud není), aby zde vyjádřili svůj zájem. Cílem je poskytnout operátorům vodítko ohledně toho, jaký je kde potenciál zájemců. Jak konkrétně to bude fungovat, není ve strategii rozvedeno, takže to opět asi bude řešit fórum. Dovolím si předpokládat, že to bude nezávislé na konkrétním operátorovi, a ze strany zájemců dostatečně „relevantní“ (nechci říkat závazné, ale takové, aby to skutečně vypovídalo o reálném zájmu budoucích zákazníků, a komerční subjekty s podle toho mohly rozhodovat).

V neposlední řadě by měl národní vysokorychlostní server sloužit i jako určitá „výkladní skříň“ pro šíření osvěty, pro seznamování veřejnosti s tím, co vlastně broadband je, k čemu se dá využít, jaké jsou jeho přínosy apod. Skrze národní vysokorychlostní server by se také měla vyhlašovat „oficiální hranice broadbandu.“ Připomínám z předchozí části tohoto článku, že pro rok 2005 strategie stanovila spodní hranici broadbandu na 256 kbit/s.

Anketa

Jak hodnotíte záměř aktivně podpořit nové přístupové sítě, budované na komunitním modelu?

11 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 5. 10. 2004 18:25

Školení web copywritingu

  •  
    Jak strukturovat text na webové stránce.
  • Tajemství atraktivního a úderného titulku.
  • Optimalizace webového textu pro vyhledávače.

Detailní informace o školení psaní pro web »