Jakub Mráček: Jak prosazovat otevřená data

Esej o Haagské deklaraci, datovém komunismu a vážných dilematech, před kterými otevírání dat stojí.

Je slunný červnový den roku 2004 a Eric Schmidt, toho času CEO Googlu, se vydává na pravidelnou – ten měsíc již šestnáctou – obchůzku amerických nakladatelských domů. Internetový gigant, který vede, by totiž chtěl vybudovat novodobou Alexandrijskou knihovnu – digitální sbírku všech existujících děl. K tomu ale potřebuje souhlas držitelů autorských práv. Protože nemůže počítat s velkou vstřícností, chodí Schmidt s výzvou k uvolnění knih od nakladatele k nakladateli osobně.

Nezní to moc pravděpodobné, že? Však se to taky nestalo. A nejenže nakladatele neobcházel nejvyšší šéf, on je dokonce neobcházel nikdo. Přesto Google 14. prosince 2014 spustil mamutí skenování knih, které nakladatelům pouze oznámil. Následný očekávatelný konflikt skončil pro firmu faktickým vítězstvím. 

Nemohli bychom podobný postup zopakovat pro jiná data chráněná copyrightem? Jistěže ano; bohužel se tak (zatím) neděje. Poslední dva týdny můžeme další snahu o osvobození dat sledovat v podobě Haagské deklarace, vyhlášené 6. května 2015 v Bruselu Asociací evropských výzkumných knihoven LIBER. Přestože ji nelze považovat za zlomovou, má smysl se výzvou a jejím kontextem zabývat. Berme ji jako příležitost položit si zdánlivě samozřejmé, ale nebanální otázky: Potřebuje společnost jako celek otevřená data? Pokud ano, jak je prosadit?

O co deklaraci jde

Zaměřme se nejdříve na obsah. Co vlastně deklarace říká, čím argumentuje a co žádá? Stručně řečeno: knihovníci sní o dostupných datech, s jejichž pomocí konečně vybudujeme ráj na Zemi (anebo stejně naivně, ale patetičtěji: zachráníme svět). Příklady, kterými své požadavky ilustrují, jsou přesně toho ražení: data nám pomohou v boji s rakovinou, klimatickými změnami nebo bezpečností potravin.

Cukání koutků je v tomto případě cynické. Představa, že technologie mají především pomáhat člověku, sahá k počátkům lidských civilizací. Fascinace možnostmi, které rostoucí výpočetní výkon přináší, je čitelná z příběhů Charlese Babbage i legendární knihy Teda Nelsona Computer Lib/Dream Machines (Osvobození počítači/Snové stroje). Každý, kdo je založením idealista (nebo technooptimista), musí dojít k podobným závěrům, jako Nelson nebo Haagská deklarace.

Klíčové je, jak chce vyzyvatel otevření dat provést. Deklarace se zaměřuje na dvě oblasti. Tou první je zastaralý koncept duševního vlastnictví a copyrightu, druhou pak technické překážky, které opětovnému využití dat brání. 

Autoři deklarace tvrdí, že “duševní vlastnictví nebylo nikdy určeno pro surová data.” Adrian Johns v knize Pirátství tezi potvrzuje: dnešní systém copyrightu a patentů vznikl “na základě dvojčlenného rozdělení během průmyslové revoluce (které bylo už tehdy kontroverzní).” Nezbývá než souhlasit. Současný koncept vyhovuje literárním dílům, nikoli však toku dat, se kterým se střetáváme. Zatímco Adams nabízí nějaké směry dalšího vývoje, Haagská deklarace jen chodí kolem horké kaše a odpovědnost nechává zákonodárcům.

V technické oblasti se text omezuje pouze na konstatování o potřebné infrastruktuře a drobně upravuje licencování. Ačkoli je půlka textu nadepsaná jako “Roadmap”, žádných konkrétních kroků se v ní nedočkáte, protože ustrne na obecných formulacích.

Výzva, pokus bůhví kolikátý

Sečteno, podtrženo: Haagská deklarace neříká (a vlastně ani nežádá) nic objevného nebo nového.

Podobných výzev jsme zažili už několik (třeba z pera Fondu Otakara Motejla adresovanou v roce 2013 české vládě). Nemusíme ale hledat jen v nedávné minulosti. Čerstvá Haagská deklarace (patrně nevědomky) žádá vlastně totéž, co legendární výzva v prvním čísle úvodníku časopise Radical Software z roku 1970: “Někteří lidé se domnívají, že informace – jako každý majetek – je třeba chránit za každou cenu, včetně nasazení lidských životů, anebo je alespoň střežit před samovolným zneužitím. (…) Moc se dnes už neodvozuje od léna, práce nebo kapitálu, ale od přístupu k informacím a prostředků k jejich šíření. Dokud nejvlivnější nástroje k šíření informací (nikoli zbraně) jsou v rukou těch, kteří by je chtěli hlavně hromadit, žádné kulturní obrody se nedočkáme.” 

Editor pak nabádá k aktivnímu kopírování informací a kritizuje copyright. Rozdíl textu Haagské výzvy (2015) a editorialu v Radical Software (1970) tak je především ve stylistické příkrosti a formulační průraznosti, unylý text knihovníků nudí už floskulemi o kypících zettabytech dat hned v úvodu.

Věcnými požadavky se ale texty neliší: z pohledu držitelů práv k datům vlastně nenavrhují nic jiného než pirátství. Od autorů proslulého úvodníku v téměř půlstoletí starém Radical Software by člověk nic jiného než nabádání k pirátství ani nečekal (vydávali ho newyorští umělci z Centra pro decentralizovanou televizi, zabývající se rodícím se videoartem). Establishment (zejména ten pravicově zaměřený) si autory jistě rychle zaškatulkoval jako pomýlené levičáky. Podobnou zkratkou utrpěly i další výzvy z prostředí neziskové scény, a to nejen v USA v 70. letech, ale třeba i v Česku (v roce 2012 mi na ministerstvu vnitra jako zástupci Fondu Otakara Motejla řekli, že jsem datovým komunistou). 

Je-li Haagská deklarace něčím zajímavá, pak tím, že poprvé taková výzva přichází od instituce, kterou politici nevnímají jako vyděděnce. Naopak, asociace LIBER používá autority zaštítěné velkými veřejnými univerzitami. To je dobrá zpráva; zdá se ale, že k tomu, aby iniciativa nevyčpěla, bude třeba přitvrdit. Bezzubé výzvy podepsané hrstkou akademiků zatím nikdy nikoho nerozplakaly. Odvážné činy ano.

Pirátství jako styl advokacie

Troufalství známe z poslední dekády dvě: Už zmíněný případ Google Books a obligátní WikiLeaks. 

Sebevědomé prohlášení Googlu v prosince 2004 bylo pravděpodobně taktické; zástupy právníků v Mountain View nemohly očekávat nic jiného než žaloby nakladatelských domů. Ty samozřejmě přišly. Protože se v nich žonglovalo vysokými částkami, zasedly všechny strany k jednacímu stolu. A o to patrně Googlu šlo; akce totiž generuje reakci – a naopak. V době, kdy Google uzavřel s vydavateli v roce 2008 dohodu, měl už na discích kolem sedmi milionů knih. Nejenže se tak čtyři roky nezdržoval, ale dokonce už udělanou práci používal jako argument (anebo – méně korektně řečeno: vydírání). Přestože jde stále o kontroverzní projekt (více třeba v článku na Lupě), rigidní strážce copyrightu donutil k nějaké akci – a za to Googlu patří dík.

Druhým příkladem je WikiLeaks. Věcně vzato neudělal Julian Assange a jeho kolegové s depešemi nic jiného, než Google s knihami. Rozdíly tu ale jsou: zaprvé šlo o dokumenty tajné. Google (i Haagská deklarace) pracuje s daty, jejichž zveřejnění nikomu neublíží. A zadruhé: Assange je možná celebritou, nikoli však tím, kdo disponuje reálnou vyjednávací pozicí (mimochodem, v jeho případě vlastně ani není o čem jednat; jeho požadavky nemíří k apriornímu zveřejňování dat, která pomohou lidstvu s řešením klimatické katastrofy nebo nemocí).

Z obou případů je třeba se poučit: 1) Otevírání dat musí iniciovat hráči se silnou pozicí a velkými možnostmi. 2) Nejúčinnějším nástrojem k otevírání dat je, že nějaká důležitá data zveřejníte – čím víc, tím lépe. 3) Nezbytné je průběžně balancovat své troufalé kroky tak, aby tlak na ochránce copyrightu byl dostatečně silný (s cílem donutit protistranu k reakci), ne však moc, abychom nezůstali na své straně osamoceni.

V čem má Haagská deklarace šanci

LIBER má se svou Haagskou deklarací výrazně lepší startovní pozici, než dosavadní výzvy Fondu Otakara Motejla nebo Open Knowledge Foundation. Asociaci čtyř stovek knihoven těžko někdo obviní z pirátství (i když ho reálně navrhuje). LIBER může se zveřejňováním dat sama začít, případně k němu může přesvědčit univerzity, pod které její členové nezřídka patří (u nás třeba ČVUT nebo ČZU). Už z toho by mohla vyplavat data, která boji s rakovinou nebo bezpečnosti potravin skutečně pomohou.

Jedinou podmínkou je, že se to nesmí zpackat. Zatím se knihovníci vybičovali k deklaraci, žádné davy za ní ovšem nestojí. Dva týdny po zveřejnění ji podepsalo 300 jednotlivců a 145 institucí; připomeňme ale, že sama asociace LIBER má asi 400 členů. Z grafu počtu signatářů (vycházím z čísel uveřejněných na Twitteru) je zřejmé, že směrnice nárůstu se jednoznačně snižuje. Vyhlídky na řádově vyšší počty podpisů tak mizí v nenávratnu.

Má-li Haagská výzva nějaký dopad mít, měla by asociace LIBER zatlačit na “své” univerzity a o “open science” nejen psát, ale skutečně ji dělat.


Autor: Jakub Mráček

Záchrana světa skrze data (a proč to nebude tak snadné)

Připomenu ještě jednou legendární úvodník časopisu Radical Software z roku 1970: Píše se v něm (jak jinak než) o současnosti (pokud si místo televize dosadíme data). “Pro ty, kterým dosavadní způsob využívání techniky příliš nevoní, máme dobrou zprávu: Začneme ji používat po svém. (…) Televize není jen nový způsob konzumace staré kultury, ale základní kámen kultury zcela nové.” S otevřenými daty je to podobné: Některá odvětví mohou zásadně posunout.

Výpočetní výkon a data, která může zpracovat, přinášejí možnost precizní analýzy řady problémů, které jsme už zmínili. Není to však zadarmo; předpokladem jsou detailní, aktuální a hlavně kompletní data. Dostát všem třem požadavkům může být (a obvykle je) složité. Když se mě někdo zeptá, proč česká státní správa provozuje asi 5000 informačních systémů, jednou z možných odpovědí je, že pro každého dodavatele je jednodušší vyvinout vlastní systém od prvního řádku kódu, než se náročně orientovat v džungli kódu již existujícího. 

Content

Firmy i státní úřady (a také nemocnice nebo vědecké instituce) stojí před dilematem: pokud přistoupí na otevřené systémy vyměňující si data s jiným softwarem, hrozí, že výsledná data budou jen nekonzistentním nepořádkem. Pokud ale budou pracovat v systémech uzavřených (v jejichž mikrokosmu samozřejmě všechno báječně funguje), nikdy (často ani sami pro sebe) data nedostanou. Za všechny příklady jmenujme nemocnice, které by mohly analyzovat diagnostická data svých pacientů a objektivně tak zlepšit práci svých lékařů – kdyby jim ovšem firmy dodávající příslušné přístroje dovolily k datům přistupovat a vlastními nástroji je vyhodnocovat.

Výzvy, jako je ta Haagská, mají jasno – data je třeba otevírat, jakkoli náročné to bude. Je to hlas důležitý, protože dává třeba velkým firmám najevo, že jejich robustní (ale uzavřené) systémy, ze kterých data ven netečou, už nebudou žádoucí. K naplnění takové vize (jakkoli stará a neinovativní je) však bude třeba ještě hromada času a úsilí. Haagská výzva je na této cestě malým milníčkem.

54 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 2. 6. 2015 2:50
Zasílat nově přidané názory e-mailem

Školení Jak vytvořit rychle jednoduchý web

  •  
    Jak mít na Internetu blog.
  • Jak si založit web na Wordpressu.
  • Jak pokračovat v jeho provozování.

Detailní informace o školení Jak vytvořit rychle jednoduchý web »