Jan Šedivý: nelíbí se mi pasivita a nekomunikativnost studentů

Do červené pohovky NetClubu vedle Petra Koubského usedl tentokrát Jan Šedivý, dlouholetý zaměstnanec IBM a Google, který nyní předává své zkušenosti českým studentům a burcuje je, aby propojovali technické vidění světa s obchodním, protože jen tak mají naději na úspěch.

Poslední dobou zaznamenáváme „týdny akademického neklidu“. Co se děje na Fakultě elektrotechnické ČVUT, na které v současné době působíte?

Studenti, kteří studují programování, jsou tak trochu křížovkáři. O okolní svět se moc nezajímají a leží v programech. Programování je svět sám sebe. Já osobně také úplně přesně netuším, o co v tom vlastně jde. Návrhy zákonů, které se předkládají, jsou tak dlouhé texty a já nemám trpělivost je pročítat do detailu.

V poslední době přibývá hlasů, že v prostředí vysokého školství je vše špatně. Co je podle vás, jako člověka který strávil dlouhou dobu v zahraničí, na českém vysokém školství špatně, a co by se s tím mělo dělat?

Rozhodně si nemyslím, že vše je špatně. Nic není úplně černé ani úplně bílé. To, co se mi nejmíň líbí, je určitá pasivita a nekomunikativnost studentů. Chybí mi to, že by studenti přišli a řekli: tady tomu nerozumím, řekni mi, jak se to dělá. Mým hlavním cílem je proto podporovat aktivitu a dát studentům možnost vidět svět globálně a vidět příležitosti, které v tom světě jsou.

Vysoké školy bývaly hodně výběrové, dnes se vysokoškolské vzdělání snaží získat až 60 procent daného věkového ročníku. Co na to říkáte?

Myslím, že je to dokonce 63 procent. Není to sice dobré, říkat ve vztahu ke vzdělání, ale je to neekonomické. Není ale třeba, aby se všichni, z pohledu Gaussovy křivky, učili tolik teoretických předmětů. Lidé, kteří projdou například inženýrským kurzem na FELu, by měli uplatňovat na svých pracovních pozicích kreativní myšlení. Ve skutečnosti tomu to však tak není.

Když se podíváte do statistik tak zjistíte, že 30 procent pracovníků v ICT dělá administrátory. To je věc, která se ve škole moc neučí. Je to považováno za něco rutinního a řada lidí, kteří zůstanou na úrovni středoškolského vzdělání, to zvládne velmi dobře. Navíc si myslím, že potřeba administrátorů bude určitě klesat, protože dobré firmy se snaží tyto rutinní úkony minimalizovat.

Někteří lidé říkají, že by bylo dobré, aby se vysoké školy rozdělily na dva stupně. Dnes sice existuje rozdělení na bakalářské a magisterské obory, ale moc dobře to nefunguje, protože většina bakalářů studuje dál na magistra. Idea je taková, že by se v rámci akreditace dělily vysoké školy na ty elitní a na ty horší. De fakto to tak stejně je, de iure to tak není. Jste zastáncem takového rozdělení?

Jan Šedivý (vlevo) zpovídaný Petrem Koubským
Autor: Ondřej Hošt, Lupa.cz

Jan Šedivý (vlevo) zpovídaný Petrem Koubským

Ano. Například u nás na elektro fakultě v současné době diskutujeme o tom, že bychom založili Český institut informatiky a kybernetiky. Byla by to fakulta zaměřená na výzkum. Nebyla by tak masová, studenti by byli vybíráni na základě poměrně přísných zkoušek a snažili bychom se s těmi studenty pracovat v oborech, které jsou vysloveně výzkumného charakteru.

Když mluvím s učiteli z průmyslovek, ze středních či základních škol, tak říkají, že by se dobří studenti neměli oddělovat od těch průměrných, protože pak ti průměrní nejsou motivováni. Na druhou stranu těm dobrým nemůže dát učitel tolik, aby se ještě více zlepšili. Já sám nevím, kde je ta správná rovnováha. I když už za socialismu se říkalo, že ten, který je dobrý, toho už stejně nic nenaučíme a ty, kteří nic neumějí, tak ty taky nic nenaučíme. Je to více dáno geny, kterými je člověk vybaven, než tím, jak ho ovlivníme. Posláním učitele by mělo být nastínit možnosti a ukázat, kde se co naučit.

Kolika studentů by se plánovaná fakulta týkala?

Úplně přesná čísla zatím neznáme. Už nyní ale máme studijní program Otevřená informatika, na kterém studuje 200 až 250 lidí, které přijímáme do prvního ročníku. Razíme úplně jinou strategii než ostatní školy, které se snaží z důvodu financování nabrat co nejvíce lidí. My naopak máme poměrně přísné přijímací zkoušky, protože sice chceme získat hodně studentů, ale těch nejkvalitnějších. Myslím si, že se nám to celkem daří. V současné době učím v prvním ročníku na bakaláři programování v Javě.

Po zimním semestru se vybralo dvacet nejlepších studentů z kurzu a ty teď učím. Rozdal jsem jim tablety s Androidem a programujeme na nich. Nicméně zjišťuji, že minimálně půlka studentů už tu Javu umí a nemusí se nic učit. Ti už potřebují jen nějakou motivaci a říct jim, co by měli dělat, aby opustili střední školu, kde programovali hry nebo roboty z Lega, a naopak v tom začali vidět  jinou dimenzi, ve smyslu, že mohou naprogramovat něco, co lidé reálně potřebují. Samozřejmě otázka, co lidé potřebují, je ta nejsložitější.

Není to tak, že právě tito šikovní studenti často odcházejí studovat do zahraničí?


Autor: Ondřej Hošt, Lupa.cz

U nás ve škole není příliš velký hlad odejít do zahraničí.

A není to trochu chyba? Vždyť vy jste se dostal tam, kde nyní jste, díky Americe.

Já jsem se po celý život snažil někam dostat. Byl jsem dva roky v Japonsku a potom několik let v Americe a mezitím v Anglii a nakonec jsem skončil ve Švýcarsku. Pobyt v jakékoliv jiné společnosti je vždy velmi důležitý pro filozofické zázemí, které pak formuje rozhodnutí a rozhled. Kdyby kterýkoli student přišel, tak mu doporučím, aby okamžitě někam odjel. Dnes asi nejlépe do Hongkongu nebo Pekingu nebo někam na Dálný východ, kde legislativa ještě není tak utažená jako u nás a kde se jeden den udělá rozhodnutí a druhý den to jede.

Máte tedy na fakultě možnost učit ty nejlepší, nebo ti jsou už někde v zahraničí?

Neobával bych se toho, že by studenti odcházeli. Jsou tací, kteří odcházejí, ale zase se vracejí. Někteří čerství absolventi odcházejí například do akcelerátorů, kterých je po světě celá spousta. Stráví tam půl roku, získají zkušenosti a znalosti, a vrátí se. Existují samozřejmě i lidé jako Roman Staněk, který se odstěhoval z Čech a bydlí v Americe a má k tomu řadu svých důvodů. Ale odchod z technických oborů není podle mě nijak velký.

Na fakultě jste založil pod názvem eClub, výukovou a diskusní platformu, která se snaží naučit studenty podnikat. Jak byste definoval eClub?

Nedávno jsem měl přednášku, na které jsem z legrace řekl, že studentům říkám: „Sundejte si bačkory, nandejte si tenisky“. Tím myslím, aby znalosti, které se naučí ve škole, nějakým způsobem aplikovali. Dnes sice existují statisíce aplikací pro iPhone a Android, ale stále je zde prostor zejména na malých trzích pro nové aplikace. Studenty nabádám, aby se zamysleli nad tím, co lidé nebo oni sami potřebují. Zkusili to následně napsat a dát na Internet. Z této filozofie vznikl eClub. Je potřeba vědět, jak se to naprogramuje, a to studenty škola učí, ale je také nutné vidět lidi, kteří už něco udělali. V Česku je řada firem, které jsou úspěšné, prosperují a jsou technicky na výši.


Autor: Ondřej Hošt, Lupa.cz

eClub je tedy diskusní platforma, kde se přednáší a diskutuje nebo ještě něco více?

Máme tam přednášky převážně motivačního charakteru, ale také přednášky, které zasvěcují do soft skills nebo metodiky přednášení. Je to všechno velmi prakticky orientováno.

Součástí eClubu je také soutěž, kde se nesoutěží s hotovými produkty, ale s nápady. Jde o to, aby studenti předstoupili a přednesli prezentaci s nápadem na vytvoření aplikace. Tyto prezentace se přednáší v angličtině, nahráváme je a prostřednictvím Internetu se dostanou k mezinárodní porotě. Spolupracujeme s průmyslem a snažíme se tak dostat do nadace, která s klubem spolupracuje, peníze. Tyto peníze následně poskytneme studentům formou stipendia. Tři měsíce po uzavření soutěže jsou studenti vypláceni stipendiem. Zároveň dostanou mentora. Každý měsíc rozhodujeme, jestli jim budeme dále vyplácet stipendium či nikoliv. V současné době takto podporujeme sedm týmů.

Je to jen pro studenty FELu?

Přihlásit se může kdokoliv, kdo je studentem české univerzity nebo vysoké školy. Zrovna v minulém běhu vyhrála první místo aplikace, kterou dělají dva studenti medicíny a jeden student ekonomie. Jediné omezení je v tom, že alespoň jeden z týmu musí být studentem, abychom mohli přiznat stipendium.

Zároveň doporučujeme, aby v týmu byli alespoň dva lidé. Jelikož podobných soutěží je spousta a už se objevily startupy, které si založily svůj byznys na tom, že chodí na všechny takové soutěže a všude vítězí a sbírají peníze. Soutěže se tak nemohou účastnit start-upy, které už v minulosti podobnou soutěž vyhrály.  

Jak se díváte na pokusy některých amerických univerzit otevřít vzdělání i lidem, kteří dostudovali, ale mají zájem se dále zdokonalovat? Například Stanfordská univerzita nebo Massachusetts Institute of Technology (MIT) experimentují s kurzy přes Internet.


Autor: Ondřej Hošt, Lupa.cz

Jsem obrovský fanda těchto přednášek. Když jdou večer v televizi seriály, tak si pustím na YouTube například přednášku o Fourierově transformaci z MIT. A žasnu nad tím, jak to mají vymakané.

Vaší hlavní činností byly po řadu let algoritmy a techniky spojené s rozpoznáváním hlasu a obecně s rozpoznáváním signálu. O co v této problematice jde?

Nejdříve jsem pracoval na rozpoznávání ručně psaného signálu za účelem verifikace podpisu. Algoritmy byly podobné tomu, co se používá v rozpoznávání řeči. V IBM jsem se dostal do skupiny, která položila základy rozpoznávání řeči vůbec. Všechny produkty včetně produktů Google, který je v tom nejdále, pracují na podkladech teoretické práce, která byla započala v IBM.

Skupinu vedl český rodák Frederick Jelinek, kterého jsem poznal v Japonsku. Tehdy začínaly 486 a ty měly ještě strašně malou výpočetní kapacitu na to, co je potřeba v rozpoznávání řeči všechno počítat. Tehdy jsme vymýšleli algoritmy, které by rozpoznávání řeči uměly udělat i na těchto počítačích. Mluvilo se do toho izolovanou řečí, mezi slovy se dělaly mezery, protože koartikulace činí velké problémy. V roce 1996 byl představen první produkt, a od té době se to neustále vylepšuje.   

Čím se dosahuje v téhle oblasti pokroku? Lepší matematikou, efektivnějšími algoritmy nebo zvyšováním hrubé výpočetní síly?

Čím více máme dat, tím lépe můžeme průměrovat a tím lépe to funguje. Například když má dnes Google hlasové hledání na všech telefonech, tak je v nejlepší pozici naakumulovat co nejvíce promluv ve všech jazycích, které na světě existují, a to mu dává nejlepší teoretické předpoklady k tomu, aby udělali rozpoznávání řeči, překlad a další algoritmy z oblasti natural language understanding.

Je nějaký principiální rozdíl mezi rozpoznáváním jednotlivých jazyků?


Autor: Ondřej Hošt, Lupa.cz

Nejsložitější je čínština, která se odlišuje od ostatních jazyků, protože se jedná o tonální jazyk. Například samohláska „a“ má pět různých poloh a kdo nemá hudební sluch, tak to nejen neslyší, ale ani nedokáže nikdy říct. Dává se tam tzv. pitch detector, který detekuje základní frekvenci hlásek a to pak umožňuje, aby rozpoznávání i v čínštině fungovalo slušně.  Jazyky se pochopitelně foneticky liší.

Když jste se vrátil z Ameriky, tak jste v Praze zakládal místní laboratoř IBM. Pracoval jste stále na stejné problematice jako ve Spojených státech?

Celou dobu, co jsem byl v IBM, jsem pracoval v oblasti řeči. Ale v Praze jsme se už hodně pohybovali v oblasti Internetu a automobilového průmyslu.

Potom jste z IBM odešel pracovat do Googlu na úplně něčem jiném. Bylo to tak, že jste měl té problematiky plné zuby a chtěl jste si zkusit něco jiného?

Formulovat by se to tak asi dalo. V řeči jsem pracoval skoro 15 let. Připadalo mi, že jsem všechno znal, situace v mé skupině se postupně zhoršovala, lidé přecházeli do jiných pozic a já jsem tehdy dostal nabídku od Google založit výzkumně vývojovou skupinu v Praze. To byla nabídka, která se nedala odmítnout.


Autor: Ondřej Hošt, Lupa.cz

Co jste vlastně v Googlu konkrétně dělal?

V době, kdy jsem do Google nastoupil, začala krize a tak se Google rozhodl, že výzkumně vývojovou pobočku v Praze neotevře. Stal jsem se tedy manažerem, který měl na starosti Skandinávii a Střední Evropu. Staral jsem se o vylepšování aplikací, které jsou na těchto trzích jsou lokalizovány. Zabýval jsem se také vyhledáváním problémů a odstraňováním problémů, které jsou dané lokalitou.

EBF6

Je prostředí v IBM a Google tak odlišné nejen navenek, ale i zevnitř?

Vevnitř je to stejně markantní jako venku. Každá firma má svoji filozofii, která je nastavena v okamžiku vzniku firmy a je do jisté míry definována osobnostmi lidí, kteří tu firmu zakládají. IBM je stará firma, která se vyvíjí. Vše je tam v pohybu, ale ta určitá genetika se tam stále projevuje. IBM se zaměřuje na obrovské obchodní partnery. V Google je vše podřízené koncovým uživatelům. Neustále se tam testuje, co lidé potřebují.

10 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 6. 4. 2012 0:51

Školení e-mail marketingu

  •  
    Jak získat e-mailové kontakty
  • Jak udělat e-mailing více relevantní
  • Jak zavést automatizované kampaně

Detailní informace o školení e-mailingu »