Je Google demokratický?

Nebývá zrovna zvykem, aby se některá velká firma ze světa IT odmítla bavit s novináři proto, že napsali něco, co se jí právě nehodí. Přesně toto ovšem nedávno postihlo server News.com. Stalo se tak poté, co zveřejnil článek obsahující několik – řekli bychom soukromých – informací o jednom z šéfů Google, Ericu Schmidtovi. Nešlo o nic hrozného, žádná z těch informací by Schmidta pravděpodobně nepřivedla za mříže ani proti němu nepoštvala sebranku nájemných vrahů. Přesto se Google rozhodl News.com ignorovat a s jeho autory se nebavit. Tato událost vyvolala v mnoha kolezích pocit určitého zděšení, ba přímo ohrožení. Má firma, jako je Google, právo přestat se s někým bavit?

Vícebarevná pravda

Tak jednoduché to ovšem nebylo. Onen článek mimo jiné Google osočil z toho, že prostřednictvím služby lokálního vyhledávání sbírá osobní informace o svých uživatelích. News.com následně příslušnou část vyňal a umístil do článku upozornění na tuto skutečnost. Současně jste si mohli přečíst omluvu na serveru ZDNet, což je sesterská publikace News.com ve Velké Británii. Jak je vidno, pro oba servery by bojkot ze strany velkovyhledávače byl více než nepříjemnou záležitostí. Faktem nicméně bylo, že původní článek útočil na Google možná více, než měl, a předhazoval mu věci, které nemusí být pravda (ačkoliv se přímo nabízejí). Postup Google a následně i News.com a ZDNetu ovšem vede k nepříjemným otázkám. Například: pokud se Google rozhodne s někým nebavit, může se rozhodnout i někoho nevyhledávat? Jedná se přece jen o nejpoužívanější službu svého druhu, a kdyby server News.com nejen ignorovala mediálně, ale také v rámci svého vyhledávání, bylo by možné na to vůbec přijít? A co když to vlastně už dělá? Může Google manipulovat se svými uživateli?

Velký bratr v kabátě akciovky

Google je tak trochu něco jako Windows. Systém, který používají desítky milionů lidí, systém, na kterém desítky milionů závisejí. Současně ale funguje na bázi černé skříňky  – nikdo neví, co se doopravdy děje uvnitř. Obavy, že se tento systém pro svou neprůhlednost a rozšířenost může stát nástrojem manipulujícím se svými uživateli či parazitujícím na svých uživatelích, zřejmě nebudou zase až tak neopodstatněné.

Tak například reklama na stránkách Google je založena na kontextu obsahu těchto stránek, respektive na výsledku vyhledávání. Reklama v Gmailu, freemailové službě stejného vyhledávače, funguje, a díky tomu se již mnohokrát stala terčem kritiky, na bázi analýzy e-mailů, které vám přijdou. Proč by Google Desktop nemohl sbírat osobní informace z vašeho počítače? Ne snad, že by si je někdo chtěl přivlastnit, ale čím přesnější obrázek o uživateli služby máte, tím přesněji lze na něj zacílit reklamu.

Ovšem Google není jen vyhledávač a freemail. Například aplikace Google News, která sbírá zprávy z různých zdrojů, je pro mnoho uživatelů primárním zdrojem informací o světě (sama sice nic nevydává, ale je velmi pohodlné ji používat). Taková služba má obrovský potenciál určovat, co je důležité, směrováním svých uživatelů na konkrétní cíle z jinak extrémně pestré nabídky online dat. K čemu je to dobré? Například v předvolební kampani může šikovné zacílení médií na určitý problém nahrát konkrétnímu kandidátovi. A služba, která funguje jako „výchozí bod“, je k tomu jako stvořená; za podobnou práci jsou přitom mnozí politici ochotni zaplatit nemalé peníze. Že by se na něco takového ihned přišlo? Jen velmi těžko, pokud vše funguje jako černá skříňka bez možnosti nahlédnout dovnitř.

Podobné máslo na hlavě ovšem nemá ani zdaleka jen Google. Aféra s cenzurováním webových deníčků na MSN v Číně, vůbec s omezováním funkcí vyhledávačů tamtéž a v nedemokratických (ale bohatých) státech, je jen jedním z průvodních jevů toho, co se stane, když se veřejně a v obrovské míře využívanými stanou služby soukromých firem. Tyto firmy chtějí vydělávat. A zásadě „vydělávat“ obětují mnoho. Není na tom ostatně nic divného, vytváření zisků je hlavní účel, pro který soukromé společnosti existují.

A tak když se setkáme s kritikou, že Google ignoruje zpravodajský server nebo že MSN cenzuruje deníčky, nejde ve skutečnosti o nic jiného než o tržní chování samostatných a nezávislých subjektů. Vzhledem k jejich rozšíření a potenciálnímu vlivu se jaksi přímo nabízí, že budou mít „zodpovědnost“. Tedy že se tyto služby budou chovat „demokraticky“, „neutrálně“, „nestranně“, „šlechetně“. Že budou hájit ideály svobody, demokracie, plurality názorů a podobně. Krátce, čeká se od nich totéž, co od médií veřejné služby, kterými ovšem absolutně nejsou. Google může vyhledávat, co chce a jak chce. Může, ale nemusí se bavit s kým chce, a není síly, která jej donutí k opaku. MSN Spaces může publikovat to, co je v zájmu managementu (a tedy rudé Číny). Uživatelé, kteří de facto vyhledávají i publikují sami, ve skutečnosti představují jen subjekty dodávající obsah, který po spojení s relevantní reklamou vytvoří zisk poskytovatele. A ten si v konečném důsledku může vybrat, co se mu hodí a co nikoliv. Že je to nedemokratické, nehezké, amorální? Jistě, ale taky nejde o nic jiného než o aplikaci práva firem provozujících své služby, kterým je prostě jedno, že pro jejich dosah jim je přisuzována zodpovědnost. Je jim to jedno naprosto a je jim to jedno právem, protože zodpovědnost, která se jim přisuzuje, ve skutečnosti nemají.

Každodenní Google

Pokud na webu něco hledáte, pak Google bude pravděpodobně prvním místem, kam se podíváte. Zřejmě vám něco najde, a pokud bude výsledek relevantní, ani se nepozastavíte nad otázkou, zda není ovlivněn pozitivní či negativní diskriminací určitého zdroje či serveru. Pokud vám to jedno není, pak pro stejný dotaz použijete více vyhledávačů současně. Ale komu by se to chtělo dělat? Když vám světová jednička na poli vyhledávání oznámí, že na vás kašle, rozhodně to neznamená, že jste jako server na odpis. News.com si to ale nejspíše myslel, přesněji, byl si vědom možných následků. To, že před Google nakonec couvli, z nich (ponechejme stranou otázku nekorektních informací o desktopovém vyhledávání) dělá horší novináře, ale z Google to nedělá horší komerční službu. V každém případě celá aférka opět poukázala na to, jak nebezpečné je si myslet, že něco, co existuje pro zisk, bude mít současně smysl pro spravedlnost.