Je možný vyhazov z práce za soukromý email?

Vyřizování soukromých telefonátů a mailů v pracovní době a na účet zaměstnavatele do rámce stanoveného Zákoníkem práce příliš nezapadá, jak lze snadno zjistit z §73 odst. 1. Takový zaměstnanec určitě nepracuje „řádně a svědomitě“. Tím méně se o něm dá říci, že „plně využívá pracovní doby a výrobních prostředků k vykonávání svěřených prací“. Nejexplicitněji takové jednání porušuje ustanovení, dle kterého má zaměstnanec mimojiné „řádně používat svěřené pracovní prostředky, chránit majetek zaměstnavatele a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele“.

Pokud má zaměstnavatel zájem, může povinnosti zaměstnanců dále konkretizovat v pracovním řádu. V něm může například specifikovat, že psaní a odesílání soukromých emailů v rámci pracovní doby a za použití prostředků zaměstnavatelem svěřených (tedy např. počítač, který byl k sepsání a odeslání soukromého emailu použit) se zakazuje a může být podle míry považováno až za hrubé porušení pracovní kázně (hrubé porušení pracovní kázně je termín uvažovaný v §53, odst. 2; jedná se o jeden z důvodů, pro který zaměstnavatel může s provinilcem okamžitě zrušit pracovní poměr).

Zkrátka a dobře, zaměstnavatel v případě, že zaměstnanec vyřizuje v práci soukromou elektronickou poštu, právo na jeho postih má a v pracovním řádu, se kterým zaměstnanec při přijetí vyjadřuje souhlas svým podpisem, si může vymýšlet sankce dle libosti . Záleží tedy na zdravém rozumu a sociální inteligenci zaměstnavatele, jestli odeslání několika soukromých emailů nechá bez povšimnutí nebo bude strhávat odměny a vyhazovat na dlažbu. Sankce pro zaměstnavatele s podobnou personální politikou se dostaví sama a bude mít nikoliv právní, nýbrž hospodářský charakter: Prostě si neudrží kvalitní zaměstnance.

Že vyřizování soukromých emailů v práci je jednání proti zájmům zaměstnavatele a že se proti takovému jednání může po právu bránit, je nepochybné. Pokud budeme souhlasit s tímto tvrzením, máme důsledkem toho akceptovat i logicky nevyvratitelný fakt, že zaměstnavatel má právo na čtení soukromých emailů (protože jinak, než že si „soukromý“ mail uloží do archivu a přečte, se o jeho „soukromé“ povaze nemůže dozvědět)?

Troufám si tvrdit, že pokud bychom řekli „ano“, bylo by zcela popřeno právo na soukromí jako elementární součást katalogu základních lidských práv. Konkrétně by byl postaven na hlavu čl. 10 Listiny základních práv a svobod, ve kterém se praví, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Dalším dotčeným článkem Listiny by byl čl. 13 (Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou nebo jiným způsobem, s vyjímkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením).

Dále by se jednalo o flagrantní porušení ustanovení na ochranu osobnosti obsažených v Občanském zákoníku, konkrétně §11 (Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.) a §12 odst. 1 (Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením).

Jak tedy uvést do souladu právo zaměstnavatele na obranu před protiprávním a poškozujícím jednáním zaměstnance a základní lidské právo na soukromí?

Vydáme-li se cestou argumentace sociologické, můžeme snadno dojít k vysvětlení, že kontrola zaměstnanců i cestou porušování jejich práva na soukromí je jediným prostředkem, jak udržet pohromadě komplikovanou strukturu lidské společnosti. Fungování této struktury a tedy naše relativně pohodlná existence bez nebezpečí zimy a hladu jsou možné jedině skrze řízení. Řídit nelze bez kontroly toho, zda jsou řídící pokyny správně vykonávány. A kontrola není možná jinak než smyslovým vnímáním projevů lidské vůle, tedy například četbou soukromých emailů.

Pokud by bylo právo na soukromí dovedeno ad absurdum, vedoucí pracovníci by se museli uzamknout v neprodyšných a neproslyšných místnostech. Jejich příchod a odchod z pracoviště by pak byl možný pouze za použití horolezeckého lana, které by bylo pověšeno z otevřeného okna kanceláře, aby soukromí zaměstnanců nebylo ohroženo náhodným odposlechem rozhovorů ve výtahu či na schodišti. Komunikace se zaměstnanci by se pak vedla výhradně elektronickou poštou a telefonicky, což by jakoukoliv kontrolu a tedy řízení společnosti prakticky znemožnilo. Shrnutí sociologické argumentace by tedy mohlo znít: I základní lidské právo na soukromí se musí porušit, pokud jde o udržení společenského řádu. 

Sociologovi taková argumentace může stačit, právníkovi nikoliv. A to jak z hlediska právní filozofie (základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné), tak z hlediska hierarchie právních norem (Listina základních práv a svobod má přednost před zákonem, kterým je i Zákoník práce). Existuje tedy řešení?

Ano, dokonce velmi jednoduché. České právo chrání nedotknutelnost projevu osobní povahy. Stačí tedy uplatnit fikci, resp. spíše nevyvratitelnou domněnku, že email napsaný v pracovní době prostřednictvím zaměstnavatelova počítače, přestože je jeho obsah soukromé povahy, projevem osobní povahy ve smyslu českého právního řádu není. Lze ho tedy zaměstnavatelem beztrestně přečíst a skutečnosti v něm zjištěné použít pro hodnocení poměru zaměstnance k práci a pro ocenění jeho pracovních výsledků, což je mimochodem jedna z povinností vedoucích zaměstnanců, kterou předpokládá Zákoník práce v §74.

Abych tuto tezi osvětlil, musím nejprve stanovit definici, co je to vlastně projev osobní povahy. Český právní řád tuto definici neobsahuje, dá se však implicitně vyvodit, že se jedná o takový projev, který se týká jeho rodinného a soukromého života. Protikladný pojem projevu jiné než osobní povahy neexistuje v českém právním řádu vůbec. Logicky však pod něj spadají všechny projevy, které v soukromí učiněny nejsou. A takovými jsou především ty, které činíme v zaměstnání. Z dikce zákona tedy vyplývá, že hlavní kritérium toho, jestli je projev osobní povahy, nebo jiné než osobní povahy, není jeho obsah, ale prostředí, kde jsme ho učinili.

Pravda je totiž taková, že z obsahu se soukromá či veřejná povaha projevu vyvodit nedá. Příkladem jsou čeští politici, kteří zvlášť před volbami s oblibou o sobě uveřejňují informace, jejichž obsah je jednoznačně soukromý, například že pravidelně navštěvují svou starou maminku. Na druhou stranu manželský pár se může v posteli ryze soukromě bavit o problematice daňových přiznání. Když tedy pracovník odesílá ze zaměstnání email, lze mít za to, že se jedná o projev jiné než osobní povahy. Pokud je jeho obsah soukromý, jednal zaměstnanec ke své škodě s vědomím, že je možné, aby jeho mail byl odhalen a obsah použit proti němu.

Ať už je labyrint paragrafů sebesložitější, cestu ven ukáže vždy „zdravý selský rozum“, nejdokonalejší normativní systém, který existuje. Ten praví: Netahej si práci do soukromí a soukromí do práce. A to se týká i soukromé emailové korespondence.