Jepičí život virtuální identity

O virtuálním přátelství tu psal nedávno Franta Fuka a já budu volně pokračovat.

Pod pojmem chat si dnes asi každý už představí typické webové rozhraní, barevné smajlíky a možná i pubertální osoby. Já jsem byl „virtuálně odkojen“ na BBS, kde chat vypadal jinak a hlavně všechny důležité rozhovory probíhaly v tzv. talku, což byl předchůdce dnešních soukromých oken v chatu. Nicméně, smysl virtuální chatové komunikace se nezměnil. Stály proti sobě dvě virtuální identity.

Ale k věci. Jednou jsem si takhle virtuálně povídal, až jsem se zakecal s nickem cincecko, který měl náhodou dámské pohlaví. Tedy, nezkoumal jsem to podrobně, bral jsem to jako fakt. Celý rozhovor skončil tím, že ona identita se mi rozhodla poslat fotku. Dal jsem jí tedy jednu svou odpadkovou emailovou adresu a čekal. Když přišla fotka a já jsem si jí prohlédl, málem se mi zastavilo srdce. Ta osoba mi byla sympatická asi jako vidle v zádech. Rozhovor po pár minutách skončil, protože jsem prostě potřeboval odejít od počítače! Chápete, že?

Uběhl čtvrt rok a já opět sedl k čertovskému programu zvanému chat a pod jiným nickem opět začal debatovat o ničem. A opět jsem se zakecal s nějakým nickem, tentokrát třeba jetwaine. Shodou okolností to mělo pohlaví opět dámské. A tak jsme povídali a povídali až padla ta otázka, kterou nejeden chatař položí: A jak vlastně vypadáš? Opět jsem dostal fotku. Když jsem otevřel email a podíval se na obrázek, který mi přišel, zastavilo se mi nejen srdce, ale i mozek. Byla to tatáž osoba, jako ta před půl rokem!

Od té doby už jsem na chat raději nechodil. Měl jsem hrůzu z toho, že tam potkávám jen čtyři lidi, ale pod sto různými přezdívkami. A v tom chaosu, který tam panoval, neexistovala možnost, jak zjistit, kdo je opravdu kdo. Lidé měnili své přezdívky, míchalo se to tam neuvěřitelným způsobem a jen ten největší závislák si dokázal udržet přehled. K čemu je pak taková virtuální identita? Bez obsahu, jen shluk písmenek.

Asi nepřekvapuje, jak krátký život mají virtuální přátelství. Těžko během tří měsíců zapomenete na někoho, s kým jste jednou seděli tři hodiny v hospodě a povídali si. Ale pokud totéž děláte na chatu, díváte se jen na písmenka, říkáte si přátelé, možná se hádáte, možná tokáte a je vám možná fajn. Ale jakmile zavřete okno prohlížeče, přítel přestává existovat. Možná existuje jen někde v proxy serveru. Trochu krutý život virtuální identity, nemyslíte?

Zkrátka, závěr je takový, že přátelství postavené na virtuálních identitách je jen šidítko, kterým ukájíme vlastní duše trpící více či méně syndromem osamělosti. Pokud se takové virtuální přátelství netransformuje do reálného života, je předem odsouzeno k zániku. Bohudík, protože lidstvo se ještě nenaučilo žít, jíst nebo spát virtuálně. I když práci, tu mnoho z nás dokáže vykonávat hodně virtuálně. Ale o tom zase až někdy příště.

Poznámka pod čarou: Jména v popsaném příběhu jsou smyšlená a nemají žádný vztah k virtuálnímu životu, natož k reálnému.