Ježíšek ve vysokém rozlišení

Ilustrace: Nenad Vitas

O měsíc dříve, než Jezule navštíví naše domácnosti proto, aby pod ozdobené stromky ukáplo ocenění toho, jak jsme byli celý rok hodní, přišel Americký PC World se zajímavým zjištěním. Totiž, že přibližně každá pátá osoba sedící u televizního přijímače neví, co sleduje.

Nebojte se, nejde o to, že by diváci definitivně ztratili v přílivu televizní krve přehled o tom, která je falešná, a která teče ze skutečných teroristů, tak zlé to zatím není. Jen necelých dvacet procent majitelů televizorů s vysokým rozlišením nedovede podle výzkumu jedné soukromé agentury rozlišit, zda pořad, který právě sledují je, nebo není tím pravým HD. Přesněji řečeno, tento počet se i při sledování běžného programu domnívá, že do jejich obýváku konečně dorazil vysněný obraz ve vysokém rozlišení.

Obdobné výzkumy mají, co se zobecnitelnosti jejich výsledků týče několik omezení. Především, konají se na daném vzorku spotřebitelů, který při nejlepší vůli (a metodice) nemusí odrážet skutečný stav věcí. Za druhé, jsou – nic proti kvalitám Leichman Research Group  – vymezeny i prostorově a to, čemu je ochoten věřit obyvatel jedné části zeměkoule nemusí být zbaštitelné obyvatelem jiné. A konečně, v zájmu lepších prodejů je lze i dodatečně „přiohnout“ tak, aby byly pro zadavatele stravitelnější. Nicméně pětina ošálených majitelů HDTV není ani tak málo, ale vraťme se k našemu Ježíškovi.

Je dost dobře možné, že jste se rozhodli „naježit“ si letos konečně vysněnou televizi s vyšším než běžným rozlišením. Připojíte ji k anténě, k satelitu nebo ke svému nejnovějšímu multi-super-hdd-dvd, jste-li fajnšmerky, tak k BD zařízení. Do štěrbiny zasunete zlatavý/namodra­lý/nazelenalý kotouč s nejnovějším hitem, který vyjde správně až za měsíc, pohodlně se uvelebíte do křesla a jmete se unášet ničím nepřerušovanou akcí.

Ach, ty detaily. Jej, ta dokonalost provedení, ty skvělé barvy, ten pohyb přenášený HDMI kabelem s pozlacenými konektory v nekonečném proudu bitů. Ta nádhera vysokého rozlišení. Jste u vytržení. Že snad žena pomlouvá ošklivé kompresní artefakty a to, že se při přechodu z jedné scény do jiné obraz občas rozsype? Že veledůležitý nápis na zdi nelze přečíst nejenom proto, že je v Angličtině ale hlavně proto, že se rozplývá do šedavé šmouhy? To jsou detaily, dětské nemoci pokroku, které na HD kvalitě vašeho nového domácího HD kina přeci nic neubírají. A že HD filmy v torrentu jsou občas překódovány třeba proto, aby nezabíraly desítky gigabajtů, nebo proto, že to zlá Windows Vista prostě dělají?

Osobně si myslím, že pětina diváků, kteří si vsugerovali, že HD je vždy HD a jinak než HD to HD nebude, je ve skutečnosti hodnota mírně podceněná. HD technologie jsou již poměrně dostupné a v cenových relacích blížících se normálnímu smrtelníkovi. S HD obsahem je to ovšem mírně horší, a tak nezbývá, než se přesvědčit o tom, že vložená investice se vyplatila. HD zážitek se tak transcenduje na HD víru, na klam mající racionalizovat investici do něčeho nového.

Není to špatné, není to zle. Vždyť samotný princip filmu je založen na zrakovém klamu. A co ty na to, HD Ježíšku?