Jsem novinář - kdo je víc?

Lupu čtu spíše nahodile, většinou jen několikrát do roka. Tentokrát mě však natolik zaujal článek Vojtěcha Bednáře, že jsem se na něj rozhodla zareagovat. Stručně se jeho hlavní myšlenka dá shrnout asi takto: „Zkušené novináře bloggeři štvou, protože si o sobě myslí, že jsou novináři!“ Opravdu zkušené novináře však existence bloggerů nechává zcela v klidu.

Proč to pohoršení z úst autora, že si bloggeři hrají na něco, čím nejsou? Někteří se snad dotýkají posvátného slova „novinář – žurnalista“? A tak se ptám, kdo je vlastně novinář, a nebo, chcete-li, kdo je vlastně spisovatel? Je jím ten, kdo ukončil vysokoškolské studium v oboru žurnalistika? Je jím snad ten, kdo má kromě tohoto vzdělání již i pětiletou praxi v denících a časopisech? Nebo jím je ten, kdo žurnalistiku nikdy nevystudoval, ale zato dostal Pulitzerovu cenu? A co když jím je řidič autobusu, který pod cizím jménem publikuje v sobotní příloze regionálního deníku? A kdo z nich má vlastně to „svaté právo“ nazývat se novinářem či spisovatelem?

Promiňte mi mou prostořekost, ale celý článek mi připadá jako snaha rádoby odborně posoudit jakýsi fenomén. Autor si přitom neuvědomuje, že žurnalistika má mnoho podob, a ještě to vůbec neznamená, že jedna její forma je horší než jiná. Co to vlastně je ten úžasný pojem „neokmen“? V pojmu ryze žurnalistickém je to pouhopouhý „náklad“, či, chcete-li, „sledovanost“, „čtenost“, „poslechovost“ a tak dále dle typu média. Je snad autor časopisu, který vychází v nákladu 100 výtisků a čte ho jedna malá obec, méně schopným novinářem než redaktor celostátního deníku? Weblog či deníček není ničím jiným než médiem, tedy prostředkem, jak se vyjadřovat. A protože je to prostředek dostupný široké veřejnosti, pak rozhodně tedy patří mezi veřejné sdělovací prostředky. Pochopitelně však s jiným dosahem, vlivem, s jinou cílovou skupinou (a mohli bychom jmenovat ještě mnoho dalších aspektů). A tedy logicky se autoři weblogů mohou považovat za novináře anebo spisovatele, protože píší pro veřejnost, jejich díla jsou veřejnosti volně dostupná a také mají své publikum, které jejich díla vyhledává.

Závěr? Jednoduchý. I mezi bloggery se najdou plácalové a břídilové, kteří se žurnalistikou a spisovatelstvím nemají vůbec nic společného. Najdou se tam však i tací, kteří by kvalitou svých článků snadno trumfli nejednoho redaktora časopisu, magazínu a nebo celostátního deníku. A dokonce se domnívám, že i tací, kteří by směle mohli konkurovat kdejakému spisovateli (a že jich tu v poslední době máme na poli „literatury“ jako hub po dešti).

Bloggerům tedy jasně říkám – nerušte deníčky a dál si dělejte radost dle libosti. Ti hodně dobří z vás nás ještě všechny mohou překvapit. A ti ostatní? Není to vlastně úplně jedno?