Jsou "pirátské" strany tím, co potřebujeme?

Úvodem si dovolím upozornit na to, že do nejbližších voleb je relativně daleko (i když, co je v politickém kontextu pár měsíců), proto snad může být následující text vnímán jinak než jako snaha vyjádřit politickou podporu či se politicky vymezit proti nějakému subjektu. Článek si neklade ambice politické, ale spíše diskusní, jde mu poněkud více o podstatu věci, než o konkrétní osoby s konkrétním politickým programem.

Soud s protagonisty populárního serveru byl rozebírán již mnohokrát (Kam dál, The Pirate Bay?) a je možná zbytečné k němu cokoli dodávat. Přívrženci (zatím nepravomocného) verdiktu poukazují na to, že server nebyl ničím příliš jiným než „tipař“ v bytech – sám sice nic nekradl, ale jeho podíl na pirátské činnosti byl větší než malý. To je něco, co autoři věděli. A drtivá většina etických systémů bude zajedno v tom, že napomáhání ke kradení má k dobrému skutku daleko, a možná ještě lépe, jedná se o skutek nějakým způsobem špatný. Je však potřeba říci, že průměrný hedonista by na místě odsouzených ale žádný etický problém neměl.

Odpůrci soudního výroku budou argumentovat tím, že tito lidé nic neukradli a že pokud by někdo jejich web používal například k výzkumným účelům – hledal by, kolik lidí mezi sebou sdílí open source učebnici botaniky – jistě by se nic špatného nedělo. Ti, kdož vyhledávali a poté stahovali nelegální obsah prostřednictvím torrentů, nebyli ničím jiní než nezodpovědní řidič. Automobilka vyrobí kvalitní, rychlý a pohodlný automobil, ale nemůže nést záruku za to, že někdo neumí řídit či jezdí příliš rychle. To jak s nástrojem nakládá ten který člověk, je čistě jeho věc – nástroj není sám o sobě ani dobrý ani špatný, on jen je. Jak ho kdo používá, je věc druhá.

Dalším argumentem je například poptávka po rovné spravedlnosti. Je-li trestán jeden server pro ne i druhý. Proč nejsou souzeni lidé z Yahoo, Google či Microsoftu, jejichž vyhledávače jsou přinejmenším stejně použitelné jako ty z The Pirate Bay? Microsoft se svým Bing (Hledáme s Bing.com – čtvrtý pokus Microsoftu) nahrál odpůrcům na smeč ještě v jednom rozměru. Pomocí jeho vyhledávání je možné procházet pornografická videa bez známého klikacího dialogu, který se táže na věk. Ponechme stranou nesmyslnost tohoto opatření a položme si otázku, zda je horší protizákonné šíření pornografie a s ním spojené ohrožení výchovy dětí a mládeže, nebo šíření nějakého nelegálního programu, který reálně nikomu neublíží a jen způsobí hypotetickou ztrátu nějaké firmě?

Ponechme již stranou samotný soudní spor, neboť stránky Internetu se věnujících periodik zaplaví jistě ještě několikrát. To, co je daleko zajímavější, je vznik politické strany na základě nesouhlasu s rozhodnutím soudu. Je to zajímavý krok od petic za propuštění vězňů ke vstupu do aktivního procesu ovlivňování toho, co je legální a co nikoli. „Pirátská“ strana může být sebelepší, ale impuls ke svému vzniku si zřejmě horší vybrat nemohla. Jestli by politici něco dělat neměli, pak zasahovat do činnosti soudů, které se tak úzkostlivě snažíme udržet (v rámci možností) nezávislé.

Zde jistě může vyvstat námitka, že se snaží o legislativní legalizaci určitého skutku, ale osobně nevím, jakého přesně. Asi to nebude úplné zrušení duševního vlastnictví, zřejmě ani legalizace krádeže jako takové. A krást přes Internet za nekomerčním účelem nebo podobným serverům, jako byl The Pirate Bay, zajistit legalitu může být velmi problematické.

Svobodné šíření informací

Jednou z fundamentálních tezí České pirátské strany (Vzniká Česká pirátská strana) je svobodný přístup k informacím a jejich svobodné šíření: Cílem přípravného výboru České pirátské strany je založení politické síly, která by prosazovala respekt k elementárnímu právu člověka na svobodné šíření přijaté informace a striktní ochranu soukromí občana jako odraz změněné reality informační společnosti 21. století. (zdroj).

Z uvedeného příspěvku je ovšem patrný jistý rozpor; na jedné straně zde máme ochranu občana – u nás v podobě náhubkového zákona – na straně druhé svobodné šíření informací, které právě zmíněný zákon potlačuje. Většina knih věnující se etice a lidským právům klade právě ochranu soukromí a právo na informace (a jejich šíření) jako dva protichůdné společenské zájmy.

Hledání rovnováhy mezi ochranou osobních údajů a svobodou slova je něco velice ošidného a téměř vždy skončí jakýkoli zásah problémem. Jak to má být zcela správně zřejmě neví nikdo, pravidelně tak hledáme cestu nejmenšího zla.

Zmíněná teze je tedy spíše nedosažitelným ideálem, než něčím reálným, neboť veškerá naše současná zkušenost osciluje mezi omezením svobody slova a vážnými zásahy do soukromí a práv jednotlivých osob. A to v takovém množství, že nijak neregulovaná svoboda informací by vedla k problémům spojených s celou společností. Každý stát se tedy snaží určovat které informace je možné šířit a které nikoli, a má na to i své nástroje: Jak stát vymáhá lokální právo na globálním Internetu

Demonstrace Piratpartiet 3.6.2006 Stockholm, zdroj: Wikimedia

Potřebujeme pirátskou stranu?

Pokud projdeme stanovy těchto stran (např. té české), můžeme dospět k názoru, že se jedná o poměrně rozumným způsobem profilovanou organizaci hájící určitý společenský zájem a soubor hodnot.

Proti většině bodů nikdo nic nenamítne – svobodná soutěž komerčních a open source programů ve veřejné správě, podpora školství, svobody slova či boj proti diskriminaci. Zatím ale ČPS (soudě podle stanov) působí spíše jako občanské sdružení či nezisková organizace, než jako politická strana.

Důvodem je orientace pouze na jeden segment lidské činnosti – v tomto případě svobodu slova, autorský zákon či ochrana osobnosti. Od politických stran obvykle očekáváme alespoň základní rozvrstvení programu a priorit tak, jak máme strukturovaná ministerstva; očekáváme postoj k daňové politice, sociálnímu systému, zdravotnictví, policii, armádě či zahraniční politice. To (zatím) „pirátské“ strany nenabízejí.

Pokud mám odpovědět na otázku po potřebnosti pirátských stran, pak se odpověď skrývá někde na řádcích předchozích odstavců. Myslím si, že je jistě vhodné vést debatu o tom, jak moc má být Internet svobodný (ač je to možná více chiméra než skutečnost – svoboda jednoho dnes již znamená omezení svobody druhého), o přístupu k software a autorských právech. Je jistě ušlechtilé, že se protipirátská strana nesnaží dělat nepolitickou politiku a chce mít k prosazování svých zájmů jistou demokratickou voličskou podporu, ale nejsem si jist, zda takovou stranu potřebujeme jako politický subjekt, alespoň v podobě, jak ji známe teď.

Strana ještě není ani zaregistrována a je možné, že se bude profilovat jako běžná liberální strana s akcentem na již naznačené okruhy otázek. I tak to ale nebude mít lehké, neboť kandidatura do sněmovny toho příliš neřeší, naše právo je v této oblasti podřízené eurounijním právním předpisům. V tomto smyslu dává větší smysl švédská varianta s volbami do EP.

Na druhou stranu je asi pravdou, že Internet a IT je mezi českou politickou reprezentací často něčím mezi neprostupným mystériem, otloukánkem a nutným zlem. V tomto může nově se formující uskupení možná udělat nejvíce práce – ve zviditelnění Internetu a IT, v tom, že bude slyšet i jiný hlas, než hlas autorskoprávních organizací.