Kameny na OSA?

Ilustrace: Nenad Vitas

Znáte to. Velrybářská loď se připravuje k výlovu dalšího kytovce. Zatím ze zálohy vyráží rychlý člun ochránců přírody a v poslední okamžik se staví mezi nešťastného mořského tvora a hrot harpuny, aktivisté na palubě mávají transparenty. Velryba je dočasně zachráněna, televize má co vysílat a všichni víme, kdo jsou tady ti zlí. Jsou lidé, kteří chtějí podobným způsobem chránit zábavu.

Organizátoři kampaně Defective By Design se rozhodli podobným způsobem zaútočit na používání DRM ze strany počítačového a hlavně zábavního průmyslu. Metody prověřené organizacemi typu Greenpeace zabírají ve světě technologií stejně jako v hájemství vodních živočichů. Cílem kampaně se tentokrát stala RIAA (ochranná organizace amerických hudebních vydavatelství) a její ekvivalenty v dalších zemích. Cílem je ukázat odpor organizátorů proti DRM v digitální hudbě, přičemž popularita protestu dorazila i do českých krajů. Otázka zní: má telefonování do ochranářských organizací nějaký smysl?

To je právě těžko říct. Kdyby platilo čistě ekonomické hledisko, budou uživatelé produktů zábavního průmyslu, kterého a jedině kterého se protesty týkají, konzumovat jiný než chráněný obsah. Síla svobodného trhu způsobí, že jednotlivá vydavatelství své ochranné aktivity ukončí a ve snaze udržet si zákazníka přejdou na rozumnější metodu zajištění svého vlastnictví. Demonstrace budou zbytečné, protože rozhoduje počet prodaných kusů produktu.

Problém je ale v tom, že jakkoliv jde o průmysl zábavní, právě ona zábava, kterou poskytuje, zaměstnává mnoho lidí a akumuluje spoustu kapitálu. Různé ochranářské svazy si osvojují právo hovořit do věcí, které s jejich předmětem podnikání nesouvisejí. Jako jsou třeba poplatky z datových médií, kopírovacích zařízení, z techniky, která by – byť jen hypoteticky – mohla porušovat jejich práva. Stávají se mocenskou lobby s ohromným potenciálem. Vám, mně, každému z nás denně hovoří do života. Přitom jejich jedinou podstatnou je nás bavit. Nebo, slovy amerického sociologa Neila Postmana, „ubavit k smrti“ (podle něj to bohatě zvládneme sami).

Protesty vůči těmto organizacím, i když v podstatě směřují proti jedné konkrétní technologii, mají jiný smysl. Nejde o tržní reakci na tržní anomálii, jejich rozměr je více politický. Právě proto by si takové akce měli všímat politici více, než si jich všímají ti, na něž se útočí. Podstatné totiž není DRM v kompaktním disku nebo elektronickém obchodě. Podstatný je lobbying, který nás pod hlavičkou ochrany „intelektuálního vlastnictví“ připravuje o naše přirozená práva. A v praxi tak přibližuje ideu orwellovského Velkého bratra ze strany poskytovatelů zábavy mnohem více, než jak by jej dokázal vyprodukovat autoritativní státní režim. Pokud protestující – podobně jako ochránci velryb – nebojují ani tak za život konkrétního jedince, ale za záchranu druhu, má jejich snaha hluboký a oprávněný smysl. V opačném případě bojují proti tomu, že modrý lak je skutečně modrý, a jejich boj je nejen předem ztracený, ale hlavně zcela zbytečný.