Karel Kuchařík: dostaneme se i do uzavřených sítí

Pokud neexistuje pravomocné rozhodnutí soudu, věc nepropadá. K tomu dochází až po rozsudku, a tedy po konečném verdiktu. Pak už není pochyb, jde to mimo nás a rozhoduje soud. Je to prokázané a doložené, takže není o čem pochybovat.

To se samozřejmě také může stát. Proto se ve většině případů dotazujeme, zda-li je na počítači nějaká agenda, například u tlumočníka nebo překladatele, nebo zda se na něm dělá účetnictví či jiná aktivita. Snažíme se být co nejohleduplnější, a pokud je možné a nenaruší to šetření případu, buď data vyexportujeme, nebo k nim umožníme přístup v podobě kopií disku, apod. Teoreticky samozřejmě není vyloučeno, že nemůže dojít k omylu nebo nějaké chybě. Český právní řád v takové situaci umožňuje osobě, které se udála nějaká újma, obrátit se na ministerstvo vnitra s žádostí o náhradu škody. Je to stejné jako u uvalení vazby na člověka, u kterého se pak prokáže, že neměl s případem nic společného a nebo byl nevinný.

Ano, není to nic neobvyklého, i když se pak většinou prokáže, že jejich stížnosti jsou neoprávněné. Stalo se nám třeba, že jsme zajistili počítače grafickému studiu, které používalo tvz. kradený software. Na něm měli zpracováno mnoho zakázek pro klienty a požadovali po nás, abychom jim ta data vrátili, protože to je jejich duševní vlastnictví, výsledek jejich činnosti. Policii chtěli ponechat jenom nelegálně instalovaný software. Jenže bylo prokazatelné, že to, co vytvořili, vzniklo na základě užití kradeného softwaru, a tudíž jim policie nic nevrátila. Pro určité druhy podnikání to tudíž může být zničující. Ale opět: to je riziko té konkrétní firmy, resp. pachatele, který se dopustil trestního jednání.

Informace uvedu pouze obecně bez spojitosti s dotazovaným případem. Naším primárním zájmem je zajistit důkazy. Existují určitá stádia prolamování práv a různé způsoby, jak se k důkazům dostat. V první fázi osobu vyzveme k vydání věci. To je úplně nejzákladnější jak ze strany policie, tak i podezřelého. Pokud takový člověk vyhoví, policie věc odebere a zkoumá, jestli ji lze použít jako důkaz, nebo má být vrácena. Pokud osoba nechce vyhovět, ale má věc přímo u sebe, je možné ji zadržet a tu věc odebrat. Pokud ji nemá fyzicky u sebe, dalším krokem je přístup do nebytových prostor. K němu dává příkaz státní zástupce. Pokud jde o bytové prostory, jde o nejcitlivěji ústavou dané právo, a tam už musíme mít soudní příkaz k domovní prohlídce. Nejdříve v opakované výzvě požádáme osobu, aby věc dobrovolně vydala. Pokud ji nevydá, vstoupí se třeba i pod použitím násilí do bytu a věc se zajistí.

Ano, právně takový postup je možný, ale nechci tu informaci spojovat přímo s Kláštercem. Platí to obecně.

Nebudu mluvit konkrétně ke Klášterci, ale obecně ke všem případům. Trestní řád dává povinnosti, které jsou spjaté zejména s lhůtami. Každý případ podle jeho závažnosti a následně pak i náročnosti. U záležitostí drobnějšího charakteru jsou kratší, u případů porušování autorského práva, kde jsou nutná znalecká zkoumání, jsou pak lhůty prodlužovány. Nejdříve je nějaké údobí, kdy probíhá přípravné stadium, kdy se zajišťují operativní poznatky, a když je pochybnost natolik velká, že vyvstane tzv. „důvodné podezření“, zahajuje se trestní řízení. Následují veškeré další úkony včetně domovních prohlídek, výslechů, znaleckého zkoumání. Nejdéle trvá zkoumání jednotlivých důkazů.

Dříve pachatelé mívali sedmisetmegové disky, dnes to jsou gigabajtové nebo terabajtové prostory a při té kvantitě případů trvá zkoumání až šest měsíců. Informační technologie jsou přítomny u stále většího počtu všech případů, které policie šetří. Když vám do toho přijde aktuální hrozba např. teroristického útoku, všechno ostatní jde stranou a věnujeme se případu, který má vyšší prioritu. Expertiza počítačů trvá od tří do šesti měsíců, u terabajtů dat to trvá úměrně déle. Kolegové řešili případ, kdy byly důkazy na SAPu a jenom po znalecké stránce se data zkoumala čtyři roky. Pachatel nebyl sto vysvětlit ten systém a experti museli jít rutinně od jedné věci k druhé. Vždycky je to závislé na tom, o kolik dat mělo jít. Tím vám trošku odpovídám na to, co se teď děje s případem Klášterec a Kadaň, aniž bych to nějak specifikoval a musel znát, co se tam skutečně teď děje.

Jakmile je analyzován obsah, vyčíslena škoda a vyslechnuti podezřelí, tak u těch, kterých se to týká, může dojít ke sdělení obvinění. Pak už jsou další úkony poměrně rychlé. Dochází k seznámení se spisovým materiálem a spis odchází s návrhem na obžalování ke státnímu zástupci.

U sdílení bohužel ne, policejní statistika je dělaná ještě postaru ve vztahu k trestnému činu porušování autorského práva jako takového. Zatím nerozlišuje jeho druhy. My bychom i chtěli, aby rozlišovala, ale ministerstvo vnitra nám oznámilo, že statistiku změní až ve chvíli, kdy proběhne rekodifikace a přijetí trestního zákoníku. Nyní mohu pouze říci, že ročně řešíme až okolo 1.700 případů porušování autorského práva, ale kolik z toho jsou prodeje vypálených disků na tržnici, nebo je to prodej přes Internet, nějaký FTP soubor, nebo sdílení přes P2P sítě, statisticky prozatím nerozlišujeme.

Většinou přes hromadné správce v České republice. Ze zahraničí se na nás standardně obracejí kolegové vyšetřovatelé ve věci informační kriminality, ale nejčastěji ve vztahu k mravnostním trestním činům, extrémismu, výhrůžkám, phishingu, hackerským útokům nebo využívání freemailu pro trestnou činnost, i když k činu nedojde přímo u nás, ale osoba pachatele jej využila u nás a odeslala skrze adresu někam jinam něco do zahraničí. Mnohdy ani nevíme veškeré detaily o celé kauze a zjišťujeme pouze dílčí informace, které si od nás kolegové vyžádají.

Naprostá většina technicky znalých uživatelů to ví, takže jakákoli klišé a ponaučení jsou zbytečná. Problémem jsou, jak jsem již poukázal, spíše ti technicky ne tak znalí a u nich je třeba začít s technickým vysvětlením. Ti, kteří takto konají ve velké míře, jsou technicky znalí, tak ti většinou spoléhají na to, že jich je strašně moc. Kdybych se teď připojil do Kazzy nebo DC++, najdu tam tisíce uživatelů, kteří si říkají, že když jich je tolik, proč by měla policie vyhmátnout právě je. Jenže nikdy nikdo neví, jestli to zrovna nepadne na něj. Záleží na tom, jak rychle se policisté na nižších útvarech policie naučí rutinně zpracovávat takovéto případy. Je to jako u tzv. „kradeného“ softwaru, policisté zpočátku nevěděli, jak se jím zabývat a zhostit se šetření případu. Nemůžete být jeden den expertem na obchod s krevními deriváty a další den řešit otázku porušování autorských práv nebo útok na banku bez toho, že by postupy byly standardizovány a naučeny k rutině.

V podstatě ano. Nezáleží jenom na policii. U ní určitá snaha o specializaci je, i když je to vždy s určitým zpožděním za vývojem. Problémem je ale často vysvětlit tuto problematiku státním zástupcům a soudcům. A přesvědčit je, že kvůli tomu kterému případu je třeba učinit nějaký úkon. U porušování autorských práv to je zejména zajištění důkazu in natura, tedy počítače či jiného počítačového zařízení, na kterém došlo ke sdílení dat, byly instalovány programy apod. Neexistuje žádný jiný věrohodnější důkaz, kterým by se to dalo prokázat. Tedy pokud u toho nebyl někdo další a nesvědčil by proti pachateli. Není nic nezvyklého, že prolomení některých osobních práv není dovoleno a pak se dostáváme do patové situace při zajišťování důkazů.

To je silné slovo. Většinou to je malá znalost informačních technologií a pochopení principů jejich fungování. Často se ale setkáváme s tím, že je po nás požadovaný ještě nějaký jiný důkaz, protože jsou si přece jenom vědomi toho, že prohlídky domovních prostor jsou značně velkým zásahem do soukromí. Ale v těchto některých případech již neexistuje jiný způsob, jak se dostat k důkazům, které by byly jednoznačné, věrohodné a přípustné.

Můžeme. U výměnných sítí většinou nejste schopen definovat, kdo si ta data může v komunitě stahovat a kdo ne. Prostě je nasdílíte. A jestli ta data bude stahovat policista, a nebo je bude stahovat nějaký jiný uživatel, to nejste schopen zjistit. To je jeden ze způsobů. Ale i kdyby šlo o určitou uzavřenou komunitu, která má sice charakter veřejné sítě, ale má nějaké limity a omezení přístupů, policie může kvůli porušování autorského práva aplikovat určité formy přístupu do té sítě bez vědomí jejích uživatelů, a tak zjistíme, co kdo sdílí. Dokonce nás k tomu zavazuje mezinárodní úmluva.

Nabouráte je nepřesné, my se prostě dostaneme přes určité zábrany, které jsou nám z hlediska práva v komunikaci otevřeny. Určitě nemáme možnost se někam nabourat, i když v zahraničí to je možné. Tam existují případy, kdy lze aplikovat tzv. hackerský útok, který je zákonný. U nás nic takového policie dělat nemůže, musíme přijít s žádostí, povolením či příkazem a realizovat součinnost.

Nemyslím si. Těch sítí je tolik a natolik přístupných, že ani nemusí nic hackovat, aby měly dostatek podnětů vůči Policii. Je možné, že přijde nějaký jiný systém, který bude daleko více chránit potenciální pachatele. Reakce však bude v tom, že legislativa určí, za jakých podmínek je možné aplikovat přístup k datům, který by jinak byl trestným činem. Samozřejmě může také dojít k nějakému společenskému konsensu a stanoví se, že půjde u vybraných činů jen o přestupek, nebo sdílení nebude vůbec postižitelné a vzniknou nějaké všeobecné daně za využití autorských práv. Možností z filosofického pohledu je několik. Nevím, kam se bude společnost ve vzdálené budoucnosti ubírat.

Určitě ano. Rapidní snížení ceny na takovou výši, že by se uživateli nevyplatilo schraňovat data u sebe a kdykoli by si vzpomněl, mohl by se třeba v metru narychlo připojit a za nějaký minimální poplatek si stáhnout to, co si chce přehrát. To by určitě vedlo řadu lidí k zamyšlení a změně chování.

Zatím ne. Je to stejné jako ve vztahu k softwaru. Často jsme realizovali případy, kdy uživatel způsobil na domácím počítači škodu půldruhého milionu za to, že měl nainstalovaný AutoCad, nějaká grafická studia, a to všechno jenom proto, aby si na fotografiích z dovolené vyretušoval červené oči od blesku či udělal nějaký prostý plánek. Věřím tomu, že když bude kvalitní konektivita, tak se člověk dostane i k těmto nástrojům a bude si je moci zaplatit třeba jen na pár minut, kdy se použije. Nebude je tedy muset mít přímo u sebe. U nelegálně získaného softwaru je nebezpečí o to větší, že postižitelné je i to, že ho člověk vlastní, nikoli tedy jen jeho sdílení. U hudby nebo filmu se držením kopií uživatel ničeho nedopouští, tedy pokud si je kopíruje jen pro svoji potřebu a neprolamuje přitom ochrany výrobce. To je od loňského léta také trestné.

Ve většině případů se budeme obracet, pokud tady budou, na ty větší. Ve chvíli, kdy dojdou velké ryby, půjdeme níž a níž. Ale to není nějaký usus a pachatelé si nesmějí být jisti svou beztrestností v žádném z případů, v němž porušují zákon.

To ano, nicméně u hmotné formy není možná ta masivnost. Na příměru mohu třeba poukázat, že v zahraničí je jinak posuzované držení dětské pornografie ve formě klasických fotografií a v jejich elektronické verzi. Je jasné, že i klasické fotografie lze digitalizovat a dají se šířit dále, ale pokud je člověk drží v této formě, je nebezpečí jejich zneužití a šíření daleko menší, než když takováto data v elektronické podobě někdo zpřístupní v síti P2P. Během několika vteřin jsou všude na světě a nikdo je už nezastaví. Není to ideální příměr a pokulhává, ale jen jsem chtěl poukázat na jiné právní vnímání možnosti šíření hmotných forem od digitálních. Známe případy, kdy člověk omylem při detekci sdíleného prostoru nasdílel třeba rodinné fotografie lechtivějšího charakteru, aniž by si uvědomil, že neexistuje způsob, jakým by je mohl z té sítě stáhnout. To je potom tristní. Stalo se to snad jen ve dvou případech, kdy člověk opravdu z neznalosti nasdílel úplně vše, a to pro něj potom bylo daleko horším trestem než trestní stíhání.