Kde začíná a končí inspirace webdesignu?

Internet byl vždy vnímán jako svobodné médium. Někteří svobodomyslní uživatelé ho ale zároveň považovali a považují za prostor, kde je zadarmo všechno všech na principu „copy & paste“. Nejen, že tento nezdravý přístup zásadně ovlivňuje dnešní e-obchod a e-marketing, ale také zasahuje do dalších odvětví.

Naším dnešním příkladem budiž webdesign. U většiny začátečníků bývá recept stejný: tady se mi líbí menu, támhle obrázek a jinde pozadí. Všechno to smíchám, doplním (v lepším případě) vlastním obsahem a mám „svůj“ web. Nezřídka je tento postup protiprávní, či minimálně nemorální a neetický. Zatímco při tvorbě první osobní stránky můžeme přimhouřit oči, na vyšší úrovni většinou benevolence končí.

O to více jsou (náhodné) podobnosti profesionálních webů a jejich designů uživateli pravidelně odhalovány, pečlivě posuzovány a hojně diskutovány. Poslední takovou obětí se stala prezentace známé vydavatelské společnosti EMI Czech republic s.r.o., která se nápadně podobá webu islandské společnosti EGO, na což nás upozornil jeden ze čtenářů.

EMImusic.cz versus EGO.is

Zdrojové kódy obou webů se převážně liší, zato v mnoha ohledech shodné grafické zpracování neunikne na první pohled nikomu, kdo umí oranžovou barvu zaměnit za červenou (a naopak). Jedná se o náhodu, pouhou inspiraci, porušení zákona, nebo neetické jednání? A které strany? Pokusme se najít odpověď.

Najděte 10 rozdílů, aneb emimusic.cz versus ego.is

O „znalecký posudek“ jsme požádali čtveřici renomovaných odborníků: Eduarda Hlavu, Dušana Janovského, Marka Prokopa a Petra Staníčka. Především prvně dva jmenovaní se shodli na následujících bodech, společných pro oba weby a jejich grafiku:

• jisté společné prvky v HTML a CSS kódu (stejná barva písma, podobné názvy tříd ve stylopisu a jejich řazení),
• celkově stejné grafické rozvržení (třísloupcový layout, provedení menu, podobné pozadí),
• šedé záhlaví boxů (překryté přes sebe – není patrná žádná změna),
• dolní zaoblení (porovnejte zvětšený spodní růžek u EMI a EGO s orámováním od Eduarda Hlavy pro lepší orientaci),
• uprostřed stránky flashová animace.

Díky některým stejným prvkům je podobnost obou webů, respektive jejich grafických zpracování zjevná a neoddiskutovatelná.

„O náhodnou podobnost se jednat nemůže, příliš mnoho věcí sedí na pixel přesně,“ říká Dušan Janovský.

Který web je původní?

Záhadou je, kdo kopíroval nebo se inspiroval od koho. Firma WebDesign Studio Praha, z jejíž dílny web společnosti EMI pochází, uvádí tento projekt na své prezentaci jako novinku. V prvním telefonickém rozhovoru jsme se dozvěděli, že je současný dva roky starý, až po našich pochybnostech na základě výsledků služby Archive.org došlo k upřesnění – nynější podoba webu je online od září 2004, zatímco aktuální verze islandského serveru je indexována od května 2004.

To je však důkaz z kategorie nepřímých. Jan Krejčí, Creative Director WebDesign Studio Praha, uvádí, že grafický návrh pro web EMI byl zhotoven mezi únorem a dubnem, kvůli rozsahu pak byla celá prezentace uvedena v provoz až v září. Vyjádření tvůrců islandského serveru se nám nepodařilo získat.

Dušan Janovský odhaduje, že islandský web je starší, tedy původní. „Je to kvůli tomu, že jeho grafický návrh neobsahuje nesourodé prvky. Zajímavá je tečkovaná linka pod hlavičkou. Myslíte si, že by ji nějaký Islanďan zkusil odmazat a jako náhodou se tím dostal na mnohem čistší vzhled?“

Stejný názor má Eduard Hlava: „S jistotou se to říci nedá, ale ego.is se mi zdá kompaktnější. Podíváte-li se na spodní část těch šedých boxů, Ego.is tam má slabou bílou čáru, kterou odděluje text od datumu a odkazu na více informací.“

Oba nicméně přiznávají, že se jedná o pouhý tip. „Jedno je ale jisté, ty weby jsou si hodně podobné, využívají stejné grafické prvky. Jeden od druhého musel opisovat,“ říká Eduard Hlava.

Názor právníka a co s tím?

Krajně nápadná podobnost nás samozřejmě přivedla na otázku, zda náhodou nebyla naplněna skutková podstata trestného činu krádeže. Položili jsme ji právníkovi JUDr. Jánu Matejkovi, odborníkovi na IT právo:

„Grafické a navigační rozhraní obou webů je opravdu velmi podobné, ale pokud se někdo pouze „nechal inspirovat“ a stránky zpracoval sám, nepůjde pravděpodobně o porušování autorského práva.“

Ján Matejka přiznává, že prostředky právní ochrany proti porušování autorského práva jsou značně omezené. Autorské právo totiž nechrání samotnou myšlenku, ale až její zpracování. Jinými slovy, chráněn je zdrojový kód stránky, myšlenka a koncepce (tzv. „look and feel“) nikoli.

„Inspirování se cizím dílem není protiprávní. Na druhou stranu může jít o jednání neetické, což někdy může mít své právní důsledky, a to například v podobě nekalé soutěže. Osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, mohou se proti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav s případným požadavkem zadostiučinění,“ říká Ján Matejka.

V případě, že web společnosti EMI je původní, mohli by se poškození ohradit. Jan Krejčí je zdrženlivý:

„Po zhodnocení šancí na dosažení alespoň nějaké formy satisfakce, jsme celou záležitost odložili. Náš klient nemohl být vzhledem k regionálnímu rozdílům a především předmětu podnikání obou firem nijak poškozen. Co bychom mohli napadnout? V případě zdrojových kódů stránek je srovnání snadné a prokazatelné. Ty se však v obou případech naprosto liší. Pokud bychom srovnávali design pixel po pixelu, tak nenajdeme jediný shodný pixel,“ říká Jan Krejčí.

Z porovnání obou designů nicméně vyšlo v úvodu článku najevo, že poslední část tvrzení Jana Krejčího není přesná.

Webdesign jako kuchyňská linka

Dostáváme se k poslednímu tématu: je podobná inspirace, jakou vidíme mezi zmíněnými weby, etickým jednáním?

Marek Prokop odpovídá záporně: „Vycházím z úvahy, že běžná firemní stránka je řemeslný výrobek a její design jen velmi zřídka naplňuje znaky autorského díla. Je to podobné, jako kdyby si výrobce kuchyňské linky stěžoval, že mu ji jiný výrobce okopíroval, protože ji navrhl taky hranatou a taky žlutou.“

Jako (údajný) poškozený, zastává podobný názor Jan Krejčí, představitel vývojářské firmy: „Jednotlivé designové prvky (na webu EMI) nejsou nijak revoluční a našli bychom je na nespočetných dalších stránkách. Měli bychom se pak všichni obviňovat navzájem z kopírování? Jedná se spíše o módní trendy a módní trend se stane skutečně trendem až ve chvíli, kdy se k němu připojí více designerů a výrobců,“ říká Jan Krejčí.

Eduard Hlava stojí na opačném pólu názorů: „Lze najít dostatek důkazů, že si jedni nebo druzí vypůjčili dostatek prvků, aby se to dalo označit minimálně za nečestné a nesportovní. A za nemorální samozřejmě také.“

Závěr

Do redakční uzávěrky jsme nezískali vyjádření samotné společnosti EMI. Nevíme tak, jak se známý bojovník proti hudebnímu „pirátství“ tváří na skutečnost, že o originalitě jeho webu lze s úspěchem pochybovat, bez ohledu na to, zda je v pozici poškozeného či poškozujícího.

Je jasné, že s narůstajícím počtem webů, standardů a designů ztrácí jednotlivá díla na originalitě. To však nic nemění na tom, že podobnost vzhledů, jakou máme možnost vidět v případě webů EMI Music a EGO, je minimálně „trapná“.