Kdopak nás to (v síti) sleduje?

Variace na články o otázkách bezpečnosti budou na Internetu pravděpodobně stále aktuální a my si jen můžeme připomenout slavný citát z Orwella: „Velký bratr tě sleduje,“ který bývá v této souvislosti často citován. Tentokráte Michal Zálešák píše o právě probíhající kauze společnosti AOL/Netscape a programu SmartDownload.

V minulosti bylo na téma dozoru a monitoringu pohybu uživatele na Internetu napsáno mnoho filmových scénářů, z nichž některé zapadly, z jiných se staly kasovní trháky. Ve většině z nich hrál hlavní roli Velký bratr, americká legislatura, FBI, CIA a další neméně proslulé tajné služby. Tyto služby mají obyčejně k dispozici nejmodernější vybavení typu Echelonu, o kterém jsme na Lupě také již jednou psali. Takovéto aktivity jsou však zaměřeny poměrně úzce a jejich úkolem je dle mého názoru monitorovat kriminální živly, využívající relativní anonymity, kterou jim Internet skýtá. Avšak ani ostatní, v mnohém legitimnější, uživatelé Internetu na tom nejsou výrazně lépe. Neslídí po nich však americké tajné služby, ale komerční internetové aktivity. Nejlepším příkladem jsou dva případy z poslední doby, do nichž jsou zapleteny velmi respektované společnosti – AOL/Netscape díky svému programu SmartDownload a Hotmail, freemail společnosti Microsoft.

Díl první: AOL/Netscape v akci

Právní společnost Abbey, Gardy & Squitieri podala na AOL žalobu u federálního soudu, a to kvůli nelegálnímu dohledu nad uživateli produktu SmartDownload při stahování souborů s příponou EXE a ZIP.

SmartDownload je běžná součást balíku produktů, které si můžete stáhnout spolu s prohlížečem firmy Netscape. Po instalaci se SmartDownload automaticky aktivuje pokaždé, když si z Internetu stahujete určité soubory. Vlastníkem takového programového vybavení je AOL již od listopadu 1998, kdy společnost koupila Netscape a získala práva k jeho software. Obsahem žaloby je, že SmartDownload nejenže shromažďuje data, ale rovněž posílá tato data zpět společnosti Netscape – a to v jasně identifikovatelné formě. Takové jednání potom umožňuje Netscapu vytvořit profil uživatele z přehledu jím stažených souborů. Co by se s takovým profilem dalo dělat? Možností je nepřeberně mnoho – od marketingu až po spolupráci s bojovníky proti tzv. warez serverům v podobě tradičních softwarových společností. Hodnota takových dat je řekl bych nevyčíslitelná. A co k celé akci dodává AOL?

Celému případu bude věnována maximální mediální pozornost, neboť jeho výsledek může mít dopad i na mnoho ostatních aktivit, například v otázce případu hudebního průmyslu vs. MP3 vs. Napster – hudební to ráj pro milovníky hudby formátu MP3 (a přiznejme si otevřeně, většina těchto souborů je pirátského charakteru). AOL by mohla být dotlačena k tomu, aby předala příslušným autoritám jména a další identifikační prvky uživatelů, kteří si mezi sebou vyměňují kopie digitalizovaných písniček. Obžalovaných by v takovém případě byly statisíce, ne-li milióny. Nedávným „popotahováním“ Napsteru po soudech totiž dramaticky vzrosta jeho používanost.

Díl druhý: příliš neopatrný Microsoft

Poskytovat freemailovou službu je podle některých názorů danajským darem – vysoké náklady a malá návratnost. V dnešní době se však e-mail zdrama stal běžným standardem, který nabízí každý „lepší“ portál. Jednou z nejznámějších služeb tohoto typu je Hotmail. Vyjma běžného problému, kdy je někdy skutečným oříškem přijít na název e-mailové schránky, který před vámi ještě nikdo nepoužil, se musela společnost Microsoft nedávno přiznat k jednomu mnohem závažnějšímu prohřešku – distribuci e-mailových adres zákazníků inzerentům, zadavatelům reklamy a dalším marketingovým společnostem.

Žádný konkrétní důkaz, že společnosti takto získaných adres pro své reklamní aktivity použily, neexistuje, ale na každém šprochu pravdy trochu. Richard Purcell, ředitel Microsoftu pro záležitosti soukromí, dále dodal, že tento problém byl objeven při běžném bezpečnostním auditu systému v červnu a vyřešen by měl být do srpna.

Podobný „problém“ není zcela jistě pouze záležitostí Hotmailu, ale týká se i ostatních freemailových služeb. V případě Hotmailu však šlo o úctyhodný milion adres, které putovaly více než dvaceti společnostem.

Oba případy z poslední doby jsou však na Internetu pouze špičkou ledovce. Záleží jen na nás, zda si jimi necháme náš pobyt v Síti znechutit, nebo zda se je naučíme vnímat jako jeden celek a pokusíme se přimět společnosti k přehodnocení jejich marketingových praktik.

Michal Zálešák