Kdyby web vznikl až dnes

Internet a web považujeme skoro jedno desetiletí za něco samozřejmého, běžného a dostupného. Tedy mluvíme-li o skupině lidí „od fochu“. Pokud bych se měl ohlížet na celou republiku, pak bych první větu samozřejmě z klávesnice nevypustil (článek Jana Handla o Češích a Internetu mi dává za pravdu). Za tu dobu jsme si na vlastnosti webu již zvykli. Jak by však vypadala naše práce a webové stránky v případě, že by web jako takový vznikl až teprve nedávno?

Představme si, že tu máme deset let Internet, vesele si přes něj stahujeme data do svého počítače, telefonujeme přes něj, využíváme P2P sítí, e-mailujeme, díváme se přes něj na televizi, ale nikoho do nedávné doby nenapadlo využít celosvětovou Síť k prezentaci přímo zobrazitelných dat ve formě textu, obrazu a zvuku. Je to hodně imaginární představa, ale dává to kousek prostoru pro uvažování o webu z úplně jiného úhlu.

Máme vysokorychlostní Internet, lze přes něj přenášet obrovské balíky dat, využíváme rychlého mobilního připojení či domácího kabelového a máme výkonná zařízení, která dokáží s těmito daty rychle pracovat. Možnost ohrožení dat někým zvenku pro nás už nepředstavuje sci-fi, ale reálnou hrozbu. Bojíme se o svoje soukromí (resp. o soukromí svých dat) daleko více než kdy předtím, na každou zprávu o útoku a odcizení osobních dat reagujeme podrážděně. Víme, že se po internetu může zručný hacker nabourat na náš bankovní účet či kamkoliv jinam (třeba i do ledničky). A to nemluvím o phishingu či pharmingu. Když nám přijde e-mail, nejsme si jisti, zda je opravdu od toho, za koho se odesílatel vydává. Ano, vypadá to, že jsme (někdy až přehnaně) paranoidní. Navíc každý náš krok na Internetu je sledován nebo alespoň být může.

Do tohoto volnomyšlenkářského prostředí vstupuje web. Technologie, která hypoteticky vznikla teprve před několika měsíci, ale šíří se jako lavina. Do té doby byla veškerá data (tedy i textové dokumenty) uložena různě po serverech a uživatel si je mohl zobrazit pouze tak, že si je stáhnul jako soubor a na svém počítači si je zobrazil. Aby se daly dobře prohledávat veřejně přístupné dokumenty, byl výrazně potlačen uzavřený formát .doc společnosti Microsoft, naopak .pdf a jiné přátelštější formáty se velmi rozšířily.

Nyní si představte, že máte v takovém prostředí vymyslet web a vymyslet otevřený markup jazyk, který umožní vzájemné propojení mezi jednotlivými dokumenty, bude umět zobrazit textové i grafické informace ve speciálním prohlížeči a bude mít i interaktivní složky (formuláře apod.). Jak by asi vypadal takový HTML? Byl by stejný nebo alespoň hodně podobný dnešnímu HTML? Troufám si tvrdit, že nikoliv. Tenkrát se hledělo na každý byte a na jednoduchost, ale bezpečnost a ochrana autorských práv šly trochu stranou.

Pokud by vznikl web a jazyk popisující zobrazení stránek dnes, zřejmě by vypadaly stránky úplně jinak. Každá stránka (nebo její jednotlivé části) by byla zapouzdřená do něčeho podobného, jako je dnes pdf, výsledek by se vykresloval všem stejně. Autor stránky by si mohl zvolit, zda chce, aby byl obsah přístupný pro vyhledávače a roboty, ale tím by zároveň dal možnost komukoliv si text volně zkopírovat a použít jinde, nebo by se text v tomto HTM-PDL přenášel v křivkách či šifrovaně a jediné, co by se s ním dalo dělat, by byl tisk či uložení na disk. Celý web by pak vypadal jako milióny propojených pdf souborů. Ostatně tato představa není zas tak nereálná, dnešní formát pdf toho dokáže už docela dost. A samozřejmě každá takováto stránka by byla digitálně podepsaná a každý by si mohl ověřit, kdo je jejím autorem.

V případě, že by web vznikal až dnes, zřejmě by vypadaly jinak i způsoby odesílání formulářů a vypadaly by možná jinak i webové adresy. Nebyly by povolené otazníky a ampersandy, které jsou zdrojem chyb a v dnešní mod-rewritové době už nejsou potřeba. Formuláře by měly například vyhrazen vlastní kanál na serveru, se kterým by mohl komunikovat jen jeden konkrétní dokument, který by byl elektronicky podepsán a podpis by se ověřoval při každé transakci. Takto by se dalo pokračovat hodně dlouho a jsem si jist, že i vy byste dokázali vymyslet další vymoženosti, se kterými by web narozený docela nedávno mohl počítat. Otázkou ale zůstává, zda bychom byli s takovýmto hypermoderním webem spokojeni a zda by byl za deset let tolik rozšířený, jako dnes ten současný.

Když o tom dále přemýšlím, zjišťuji, že by to celé bylo daleko komplikovanější než tak, jak to známe dnes. Veškerá komunikace by se ověřovala, obsah by byl daleko více svázán s tím, kdo jej publikuje. Web by mohli dělat jen ti, kteří by pronikli do složitých technologických zákoutí tvorby a publikování dokumentů. Nástroje na výrobu by byly placené a spolu s prohlížeči by samozřejmě byly distribuovány pouze s licencí nějaké obdoby konsorcia W3C.

Nikdo by dnes přece nechtěl (zejména ti, kteří weby vyrábějí), aby si každý trouba udělal vlastní prohlížeč, který bude dodržovat standardy jen tak na oko.

Nakonec jsem došel k závěru, že je vlastně fajn, že web vznikl už dávno a je takový, jaký je. Díky jednoduchosti a otevřenosti, kdy si každý může splácat webové stránky dle libosti, je tak pestrý, rozšířený a jednoduše ovladatelný. Ale nevěřím tomu, že tu v této podobě vydrží ještě dalších dvacet let.