Kolik stála univerzální služba?

Pojem „univerzální služba“ možná není mezi širší veřejností příliš znám – ale s jejím obsahem se určitě každý setkal. Jde totiž o

minimální soubor služeb, které jsou dostupné ve stanovené kvalitě všem uživatelům na celém území státu za dostupnou cenu

neboť právě tak je univerzální služba definována v platném telekomunikačním zákoně (č. 151/2000 Sb., v paragrafu 29). Jde tedy o takové telekomunikační služby (zahrnující alespoň základní hlasové služby pevné telefonní sítě), které musí být poskytovány – a to všude, bez ohledu na to, zda se to příslušnému operátorovi vyplatí nebo ne.

V době monopolu bylo přirozené, že takovéto služby poskytoval monopolní operátor (přesněji: byl povinen je poskytovat) a byl za to také kompenzován svým monopolním postavením a ochranou před eventuelní konkurencí. Na otevřeném trhu, kde působí více operátorů, musí být vhodným způsobem „pohlídáno“, aby se všichni operátoři nesoustředili výhradně na to, co je pro ně lukrativní, a alespoň někdo poskytoval základní množinu služeb i tam, kde to pro něj již lukrativní být nemusí. Právě za tímto účelem byl zřízen institut univerzální služby a svěřen (spíše zákonem naordinován) dominantnímu operátorovi. Současně s tím zákon pamatoval i na určitou formu kompenzace operátorovi, pokud poskytuje univerzální službu se ztrátou.

Dlužno dodat, že princip univerzální služby je ve světě vcelku běžný a nejde o žádnou tuzemskou specialitu. Jednotlivé země, které institut univerzální služby zavedly, však mohou její obsah definovat různě. U nás je obsah univerzální služby definován v zákoně takto:

Univerzální služba musí zahrnovat:

• veřejnou telefonní službu, včetně faksimilního přenosu a přenosu dat, poskytovanou prostřednictvím veřejné telekomunikační sítě,
• operátorské služby,
• bezplatný a nepřetržitý přístup uživatelů, bez použití mincí nebo karet, k číslům tísňových volání,
• informační službu o telefonních číslech účastníků veřejné telefonní služby,
• pravidelné vydávání telefonních seznamů čísel účastníků veřejné telefonní služby a přístup k těmto seznamům,
• služby veřejných telefonních automatů,
• slevy osobám, které jsou držiteli průkazu ZTP z důvodu úplné nebo praktické hluchoty, anebo osobám, které jsou držiteli průkazu ZTP/P,
• slevy osobám, které jsou uznány lékařem příslušné okresní správy sociálního zabezpečení bezmocnými.

Poskytováním univerzální služby je u nás pověřen Český Telecom, jako dominantní operátor pevných sítí, a samotná univerzální služba je chápána jako služba pevných sítí (nikoli mobilních). Ze zákona pak poskytovateli univerzální služby vyplývají určité povinnosti, ale také práva.

Z povinností lze uvést například to, že Telecom si nemůže sám určovat ceny za poskytované služby, pokud tyto spadají do univerzální služby – ty mu předepisuje regulátor (s určitou výjimkou, viz dále). Právě proto regulátor Telecomu stanovuje mj. základní cenové programy včetně hovorného (např. HOME STANDARD). Důležité je, že do univerzální služby nespadá komutovaný přístup k Internetu, takže jeho koncovou cenu si Telecom stanovuje sám. To je ostatně důvod, který Telecomu nedávno umožnil přenést propojovací oplatek na zákazníka a zvýšit o něj koncovou cenu (viz článek „Zvrácená logika Telecomu“).

Ztráta z poskytování univerzální služby

Telekomunikační zákon pamatuje také na to, že poskytování univerzální služby je povinnost, ze které může vznikat ztráta, a řeší její kompenzaci. K tomu se vyjadřuje paragraf 31 telekomuni­kačního zákona, který říká:

Poskytovatel univerzální služby má nárok na úhradu prokazatelné ztráty.

Zajímavé je, že v původním návrhu sávajícího telekomunikačního zákona byl tento nárok omezen tím, že poskytovatel univerzální služby musel mít méně jak 80% trhu v příslušných službách. Pokud by tato úprava platila dnes, Telecom by na žádnou úhradu ztráty neměl nárok.

Zákon také stanoví způsob úhrady prokazatelné ztráty – tu musí poskytovatel vykázat regulátorovi, který ji následně rozpočítá mezi ostatní operátory podle pravidel upřesněných v dalších předpisech (konkrétně ve vyhlášce MDS ČR č. 235/2001 Sb.). Ostatní operátoři pak přispějí Telecomu příslušnou částkou na jeho ztrátu, skrze „účet univerzální služby“, ze kterého Telecom může čerpat.

Nedávno, konkrétně k 30.8.2002, takto regulátor rozpočítal ztrátu Českého Telecomu z poskytování univerzální služby za rok 2001. Celková výše ztráty podle výroku regulátora dosáhla částky

264 657 721,– Kč

a v souladu se zmiňovanou vyhláškou byla rozpočítána mezi jednotlivé operátory v zásadě podle toho, jak se podíleli na celkových výnosech z poskytovaných telekomunikačních služeb (pevných, mobilních, ale také např. kabelových TV), po odečtení nákladů na propojení. Výsledek (pro některé operátory) ukazuje následující tabulka:

Zajímavé je podívat se, z čeho vlastně ztráta vznikla – jaké služby do ní byly započítány. Zákon sám definuje ztrátu takto:

Prokazatelnou ztrátou se rozumí rozdíl mezi ekonomicky oprávněnými náklady, včetně přiměřeného zisku, vynaloženými držitelem telekomunikační licence na plnění povinnosti poskytovat univerzální službu, které by poskytovateli univerzální služby nevznikly, pokud by tuto povinnost neměl, a tržbami a výnosy dosaženými držitelem telekomunikační licence z plnění povinnosti poskytovat univerzální službu.

ale na druhé straně explicitně říká (paragraf 77, bod 2):

Úřad stanoví ceny za služby zahrnuté do služby univerzální s výjimkou služeb spočívajících v poskytování slevy podle § 29 písm. g) a h) tak, aby ceny těchto služeb pokrývaly oprávněné náklady včetně přiměřeného zisku.

Ztráta by tedy v principu měla vznikat pouze tam, kde platí příslušné výjimky (par. 29 písmeno g a h), což konkrétně jsou:

       

g) slevy osobám, které jsou držiteli průkazu ZTP z důvodu úplné nebo praktické hluchoty, anebo osobám, které jsou držiteli průkazu ZTP/P,
h) slevy osobám, které jsou uznány lékařem příslušné okresní správy sociálního zabezpečení bezmocnými

Příslušná vyhláška (č. 235/2001 Sb., „kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence“) však ve své příloze č. 2 explicitně vyjmenovává poněkud širší okruh služeb, které mají být zahrnuty do výpočtu ztráty:

• Poskytování nepřetržitého a bezplatného přístupu, bez použití mincí a karet, k číslům tísňových volání prostřednictvím veřejných telefonních automatů
• Slevy osobám dle par. 29, písmena g a h
• Činnosti podle par. 35 odst. 2 zákona, což je:
  • vydávání jednotného telefonního seznamu, a to i pro účastníky jiných operátorů
  • zřízení a provozování koncových stanic pro příjem tísňových volání na pracovištích základních složek integrovaného záchranného systému, včetně poskytování údajů o poloze koncového zařízení mobilní sítě držitelům čísel tísňového volání.

Za poskytování těchto služeb tedy v loňském roce Telecom vykázal ztrátu ve výši již zmiňovaných 264 milionů.