Končí žaloby na hudební „piráty“ – konec copyrightu se možná blíží

Po pěti letech tak končí jedna z nejpodivnějších internetových afér – 30 000 exemplárních žalob proti svým zákazníkům, kterými si hudební průmysl zvládl znepřátelit své zákazníky, vyvolat pohrdání u médií i nezúčastněné veřejnosti. A vlastně ničeho nedosáhl. Nebo ano?

Přesto, že docházelo k masovému porušování platných zákonů (v zahraničí je např. porušením zákona i stahování autorsky chráněné hudby, u nás ne), média se s gustem opřela do RIAA za každou její nepovedenou akci. Tu byl žalován člověk, který nikdy nevlastnil počítač; onde již pár let mrtvá žena. Žaloba o sto tisíc dolarů mířila na třináctiletou dívenku i na samoživitelku, která si někde stáhla jednu písničku. Ne, že by RIAA byla až tak neobratná – ale v okamžiku, kdy asociace podává žalobu, zná jen IP adresu a další pak vyjde najevo až při vyšetřování. Těch hloupých přehmatů zase tak moc nebylo, ale dostalo se jim samozřejmě dostatečné a jízlivé pozornosti.

RIAA oznámila, že s žalobami přestává, ale ve skutečnosti již několik posledních měsíců nikoho nezažalovala. Tvrdí, že přichází s novou strategií: ve spolupráci s providery (ISP) se budou hříšníci odpojovat od Internetu. Nejdříve se ovšem zeptejme: proč končí – nepochybně tvrdší – praxe žalob, hrozeb enormních pokut (v řádech miliónů korun) a dalších trestů? Dan Silverman z Harvard Business School tvrdí, že důvod je prozaický – RIAA došly peníze, i když přímý důkaz pro to nemá a tvrzení dokazuje nepřímo (žaloby stály mnohokrát více než vydělaly, hudební průmysl musí šetřit i bez ohledu na krizi atd.). Ať již je RIAA bez peněz nebo ne, málokdo zpochybňuje to, že právnická mašinérie na 30 000 žalob, obzvláště drahá v USA, stála mnohokrát více, než co se vybralo na pokutách. (Soudcové byli velmi často k provinilcům mírní a uložili jim maximálně tisícové pokuty, protože na víc neměli; žalobu ovšem řízení procesu stálo mnohem více. V dalších stovkách případů soudci odmítli odsoudit uživatele za porušení zákona jen proto, že „měl na počítači sdílenou složku s písničkami“).

Druhý, zásadnější důvod ovšem může být, že žaloby už jednoduše nezabíraly. Proč? Protože neměly cíl potrestat viníka, ale postrašit ostatní. A to má smysl jen tehdy, když jsou široce medializované, což bylo ze začátku – ale postupně už tato obehraná písnička nikoho nezajímala, v posledních dvou letech jsem nenašel snad jediný článek,který by se tématem zabýval. Odpůrci tohoto postupu si mohou říci – tak vidíte, co vás to stálo peněz, jak jste si pokazili pověst a nic jste nedokázali. Nesouhlasím: ono postrašení skutečně odvrátilo desítky miliónů, řekněme, méně otrlých uživatelů od stahování a sdílení copyrightovaných materiálů – ovšem s tím, že další desítky miliónů na tyto hrozby stejně kašlaly.

Nová strategie RIAA – odpojování od Internetu – vypadá hrozivě pouze prvních pět vteřin. Za prvé: velmi silně pochybuji, že internetoví provideři budou odpojovat od Internetu uživatele na základě toho, že dostanou od RIAA (nikoli od soudu!) nějaký e-mail. Za druhé: i když by došlo k odpojení, uživatel druhý den nakráčí k některému z dalších dvaceti poskytovatelů připojení v daném městě a nechá se znovu připojit. Za třetí: požádá svého bratra, sestru, kamaráda atd., a ti si objednají připojení na své jméno. Za čtvrté: odpojení bude na jak dlouho, na týden, měsíc? Doživotí to jistě nebude; takže kolotoč 1–2–3 se může opakovat donekonečna, a nebude ani vítězů, ani poražených (nepočítám-li ISP, pro které to zcela jistě bude „opruz”). Za páté: tak jako u žalob, kde se jich spousta ukázalo být mylných, se jistě najdou i neprávem obvinění a případně možná odpojení uživatelé, kteří s chutí svého ISP zažalují o nějakou náhradu škody, protože nemohli pracovat či podnikat (a ISP to prohraje). Za šesté: kdyby toto opatření mohlo vůbec fungovat, RIAA by ho už dávno zavedla, protože je to nesrovnatelně levnější než vést tisíce drahých procesů. Za sedmé: je velmi sporné, jestli takovýto postup je vůbec postupem právním. (Každopádně je to zajímavá inspirace – třeba Policie ČR by mohla při podezření z krádeže nejdříve poslat dopis na ČEZ, aby mu vypnuli elektřinu, a zloděj by tak hned věděl, na čem je.) Za osmé až dvacáté si doplňte sami.

Další zajímavou zprávou je, že i sesterská organizace zastupující vydavatele filmové (MPAA) „zvažuje“ podobný krok jako RIAA, i když zatím pokračuje v žalobách – těch ale podala jen několik set za nezájmu médií, takže onen strašící účinek se také nedostavil.

Pět let (žalob) je, jako obvykle, v Internetu celou generací. Stalo se mnohé: objevily a rozšířily se první prodejny downloadované hudby. Dramaticky se rozšířila nabídka hudby zdarma, a pro rostoucí počet hudebníků i malých vydavatelství je poskytování hudby zdarma nebo „za tolik, na kolik si ji ceníte“ běžnou praxí. Podstatně se zdokonalily technologie, které dramaticky komplikují nalezení a usvědčení hříšníků – například torrenty, různé anonymizační metody apod. Usenet poskytuje zcela bezpečné stahování čehokoli (tj. nemusíte nic sami sdílet), s komfortem výběru z regálu supermarketu. Spousty služeb poskytujících hudební a videoobsah jsou navíc zcela legální: Last.fm nebo Youtube.com vám dnes umožní poslechnout nebo pustit si prakticky cokoli, copyrightované nebo ne. Nezapomeňme na Rapidshare.com, nezapomeňme na mizení technologie DRM (digitální ochrany), a tak dále, a tak dále.

Odpískání žalob ze strany RIAA ještě samo o sobě neznamená onen konec copyrightu, o kterém mnozí sní už léta, ale možná se to stane významným milníkem. V situaci, kdy se vlastníci sami dobrovolně vzdávají právního postupu a hrozí čímsi evidentně bezzubým – přirovnal bych to k situaci, kdy vás policista chytne, jak jedete ve městě stovkou, ale řekne nemůžu vám dát ani pokutu ani sebrat body, tak vám aspoň kopnu do blatníku. Když za porušení zákona už nenásleduje bolestivý trest, stává se zákon a zde tedy i copyright mrtvolou.