Konec jednoho snu

Ilustrace: Nenad Vitas

Potlesk asi třiceti přítomných hladových krků byl symbolickou tečkou nejenom za projevem pana ředitele, ale současně i za formální částí párty, po níž měla následovat ta druhá – méně formální, zato zábavnější. Panstvo se jalo diskutovat o nevýznamných tématech, a číšníci se na pokyn pustili do roznášení připravené večeře. Ředitel, jež potřeboval zvlhčit krk zmožený takřka čtvrthodinovým popisem více i méně významných událostí minulého roku, do sebe obrátil třetí skleničku aperitivu, doširoka se z čela stolu usmál a pohledem pobídl svého zástupce, spolumajitele, zda nechce něco dodat. Ten jen zakroutil hlavou.

Poté se z kraje stolu zvedla postava šéfa informatiky. Svérázného, asi pětačtyřicetiletého chlapíka, který chtěl být celý život managerem, ale protože osud tomu nepřál a on neprodal ani myš, realizoval se zde v pozici podivínského, ale pracovně velmi zdatného CIO. Vážení kolegové, pokusil se vynutit si pozornost společnosti, jež ji zatím obracela ke konzumaci donášených pokrmů, vážení spolupracovníci, přitvrdil vzhledem k tomu, že jej takřka nikdo neměl zájem poslouchat, kolegové! Leč párty se již ubírala zcela jiným směrem než k poslouchání projevů a pan inženýr byl jemně, ale důrazně usazen rukou zástupce ředitele. Nech toho, pojď si dát panáka. Nešťastný CIO složil a do kapsy uschoval dva listy pečlivě připraveného projevu.

Uplynulo několik hodin. Večeře byla nemilosrdně snědena, postupně mizely i chlebíčky, a společnost se koncentrovala v okolí barového pultu ve spokojeném švitoření. Zástupce ředitele, který prve usadil zájemce o projev, korzoval společenským salónkem restaurace se skleničkou v ruce od jednoho hloučku pracovníků k jinému, spokojeně přitom sledujíce průběh večírku. Dorazil přitom k odmítnutému CIO, jež se právě rozloučil s jedním, ze svých podřízených, který byl na cestě za rodinou. Vypadal stále trochu nešťastně. No tak, neber si to takhle. Oni už nechtěli poslouchat žádné další řeči, jsme na večírku, ne na schůzi. CIO byl rovněž již trochu načat, ale zdaleka ne zmožen probíhajícím alkoholem: jistě, rozumím. Ale já jsem si myslel, že šéf informatiky je vlastně takový podpůrný krk ředitelů, a že by měl něco říct. Obrat podpůrný krk se místořediteli evidentně líbil. Jistě, bez tebe by nám nefungovaly počítače, ale my počítače přece neprodáváme. Honza ze skladu taky nechtěl nic říkat a mohl by, je přeci vedoucí úseku jako ty. Tato poznámka se šéfinformatika evidentně dotkla. No ano, ale my, my CIO jsme přece na úrovni managementu, všude o tom píší…

Místoředitel mu vysvětlil rozdíl mezi managementem a podpůrnými úseky firmy a na závěr prohlásil něco jako tak si pojď dát panáka, a už tady prosím tě nebul. My tě vážně máme rádi, ale v těch vašich časopisech píší kraviny. Potřebujeme tě, aby to fungovalo, ale na strategie jsme tady my. Tak slav s námi, buď rád, že se máme dobře a na řízení firmy nechej ty, kteří jsou za to placení.

Druhý den ráno šéf informatiků vystřízlivěl, na slzy, které kanuly po jeho saku poté, co se dozvěděl, že není krkem firmy, již takřka zapomněl. A mne napadá, kolik „manažerů“ počítačů a serverů potřebuje vánoční večírek k tomu, aby si uvědomili, že nejsou řediteli firem, ani jejich výkonnými krky?