Konec revoluce aneb ICANN má problémy

Minulý týden vyšel na zpravodajském serveru Salon rozhovor s Johnem Gilmorem It's time for ICANN to go, kterým vyvrcholila série kritických článků o ICANN, International Corporation for Assigned Names and Numbers, organizaci mající na starosti DNS, čili systém doménových jmen. ICANN původně vznikla koncem roku 1998 jako součást dohody mezi americkým ministerstvem obchodu, několika vládami, velkými společnostmi typu IBM a technickými skupinami jako Internet Society. Dnes se pod tíhou kritiky začíná tato nezisková organizace otřásat v základech, a to z důvodů, které by leckomu mohly připomenout situaci kolem správce národní domény .cz, sdružení CZ.NIC:

Spíše než jako firma dbající o veřejné blaho totiž ICANN působí jako deštník vztyčený nad korporátními zájmy. Proslulá je především její vstřícnost vůči velkým společnostem v oblasti uplatňování jejich nároku na doménová jména prostřednictvím obchodních známek, přestože známkové právo je s DNS ve Spojených státech stejně neslučitelné jako v České republice. To je však maličkost v porovnání s podporou monopolu Network Solutions, resp. Verisign, na registrace v klíčových doménách, a to zejména .com (ale i .net či .org). Evidentní to začalo být s nástupem „otce Internetu“ Vinta Cerfa, kdy byl firmě prodloužen kontrakt z krátkodobého na dlouhodobý.

Network Solutions byla od počátku zvláštní firma. V březnu roku 1995 byla totiž za tři miliony dolarů koupena společností SAIC, což je na zisk orientovaná korporace s mnohamiliardovými ročními příjmy (v dolarech, samozřejmě), které pochází převážně ze zakázek pro americkou armádu. Její představenstvo se jen hemží bývalými zaměstnanci ministerstva obrany a zpravodajských služeb. Šest měsíců na to v americké vládě kdosi rozhodl, aby firma inkasovala 50 dolarů za jedno doménové jméno ročně, přestože vyčíslené náklady se pohybují kdesi na úrovni 25 centů. V roce 2000 SAIC prodal Network Solutions za 21 miliard dolarů Verisign.

Z tohoto a podobných důvodů byla ICANN intenzivně kritizována, a proto se koncem roku 2000 rozhodla učinit mírně populistické gesto a pozvat do 19členého představenstva pět zástupců volených prostřednictvím veřejného online hlasování. Jedním z nich byl i Karl Auerbach, který přicházel s určitou představou reformy ICANN. Hned po svém zvolení proto nelenil a podal si žádost o nahlédnutí do účetních materiálů, kde jej konkrétně zajímaly zahraniční cesty úředníků ICANN. Její rozpočet se totiž z původních několika milionů dolarů vyšplhal na 23 milionů dolarů ročně, což není na společnost s dvaceti zaměstnanci právě málo (viz náklady CZ.NIC v článku Dobročinnost v podání CZ.NIC).

Jenže ouha. Nejenže ICANN Karlovi Auerbachovi přístup k účetním materiálům neumožnila, ale nepovolila jej ani ostatním členům představenstva, což je mírně protizákonné. Karl Auerbach se proto rozhodl podat proti ICANN žalobu. Její ředitel M. Stuart Lynn je ovšem rozhodnut svoji trafiku uhájit a na setkání v africké Ghaně se nechal slyšet, že volba do představenstva bude napříště znovu probíhat s vyloučením veřejnosti. (V roce 2000 hlasovalo 34.000 uživatelů.) Tento posun vysvětlil tím, že by se ICANN měla věnovat omezenějšímu množství technických úkolů a opustit záležitosti týkající se internetové komunity. Dále chce ICANN nechat sponzorovat vládami a navýšit rozpočet o 300 až 500 procent.

Podobnost s děním kolem CZ.NIC je úmyslná a nikoli náhodná. I v České republice končí většina příjmů z registrace domén na účtech ziskových firem, které mají na českém trhu od počátku prominentní postavení (KPNQwest, ICZ). Zde však nesou označení technický správce a onen monopol není na první pohled příliš nápadný. A současná situace kolem systému více registrátorů, kdy představenstvo není schopno zadat projekt, což je možná do jisté míry způsobeno faktem, že tři z jeho pěti členů byli s KPNQwest v minulosti nějak svázáni, signalizuje setrvalý stav. Stejné je to s náklady CZ.NIC, ovšem na rozdíl od Spojených států neexistuje v České republice žádný tlak veřejnosti na změnu.