Magické zkratky zítřka: Web 3.0 a P4P

Označení Web 3.0 může v současnosti znamenat leccos. V tom se zase tolik neliší od předcházející verze web 2.0, ovšem terminologický zmatek je zde ještě důkladnější. Pohledem na heslo ve Wikipedii zjistíme, že s technologiemi Web 3.0 se spojuje kde co: sémantický web, prakticky neomezená a neustále dostupná rychlost připojení, splynutí webových a desktopových aplikací, 3D web ve stylu Second Life…

Wikipedia přitom nepodává v tomto případě zdaleka úplný výčet. Někdy se jako Web 3.0 označuje přenesení principů Webu 2.0 do prostředí podnikových aplikací. A s ještě jiným přístupem přišli výzkumníci v projektu WIP, který platí EU – podle nich znamená Web 3.0 sítě, které jsou uživatelem generovány nejen co do svého obsahu, ale i vlastní infrastruktury (ScienceDaily, domovská stránka projektu WIP).

Jeden z členů výzkumného týmu Marcelo Dias de Amorim uvedl, že Web 3.0 odpovídá především na rozšíření přenosných, bezdrátově komunikujících zařízení, které se stanou nejrozšířenějším internetovým klientem. Jako příklad nového přístupu vědci uvádějí „sítě budov“ (building network). K nedalekému přípojnému bodu WiFi by se dala jednoduše připojit všechna zařízení v sousedním domě, která by přitom byla identifikována jako součást právě tohoto domu a mohla by pro ně platit nějaká jednotná pravidla. To samozřejmě lze i dnes – ve světě Web 3.0 byste ovšem tohoto stavu měli docílit pár kliknutími.

Jiným příkladem by bylo sdílení kapacity pevného připojení v rámci domovní sítě – opět, nic nemožného to není ani dnes, zítra by ovšem zařízení mohla tyto možnosti nabízet přímo. Jak vidno, princip je v tomto případě rozvedením myšlenky domácích sítí, které měly umožnit vyhnout se záplavě kabelů a počítače i spotřební elektroniku pospojovat na principu plug and play (a ponechme pro tuto chvíli stranou, do jaké míry se představy o domácích sítích naplnily).

Jako jiný příklad Web 3.0 uvádí projekt WIP jednoduché vytváření dočasných sítí. Skupina lidí vyráží na moře na svých jachtách. Pro dobu výletu si jejich zařízení vytvoří jednoduše svou vlastní síť umožňující přenos dat i hlasu; tato komunikace bude možná zcela nezávislá na libovolné další komunikační infrastruktuře a pro uživatele v takovém případě zdarma.

WIP se neomezuje na prognózy, ale navrhuje vlastní řešení pro tento nový svět, včetně sady nástrojů pro uživatelské generování sítí, nových přenosových protokolů atd. Lze samozřejmě předpokládat, že pokud budou takové principy uvedeny do praxe, pak se tak nestane na základě nějakého výzkumného projektu, ale v důsledku konkrétních kroků komerčních subjektů (i když v tomto případě je otázkou, koho vlastně). Celý projekt WIP se ostatně nachází teprve v testovací fázi.

Jedna z důležitých změn, kterou WIP navrhuje, je oddělení informace o identitě uživatele od způsobu směrování (které dnes de facto spojuje adresa IP). V budoucnu by internetové přenosy mohly probíhat podobně jako sítě mobilních telefonů – uživatel by operativně a automaticky využíval vždy toho nejbližšího přístupového bodu, stále by ovšem přetrvávala informace o tom, o koho jde. Při přesunu by se prostě stahování souboru „přepnulo“, aniž byste cokoliv poznali, asi jako když mluvíte mobilem a přecházíte mezi jednotlivými základnovými stanicemi. Otázkou je, zda tyto nové principy lze nějak snadno přidat nad stávající internetové technologie. Na to by měla v příštím roce zkusit odpovědět další fáze projektu, kdy se výzkumníci pokusí představit jednotlivé komponenty systému už integrované do funkční sítě.

Výměnná síť nové generace

Sítě generované přímo uživateli souvisí s technologiemi P2P. I zde by na obzoru mohla být další zkratka, tentokrát P4P. Vědci z univerzity v Yale použili toto spojení pro svoji představu o optimalizaci přenosu v P2P sítích. Zkratka má lehce rekurzivně znamenat Provider portal for P2P applications.

Avi Silberschatz, Y. Richard Yang a Haiyong Xie z katedry počítačových věd na Yale si představují, že by tímto způsobem ušetřili poskytovatelům Internetu přenosové kapacity, které jim stále hltavěji ujídají právě sítě pro sdílení. Podle nové myšlenky by se struktura P2P sítí nějak „centralizovala“ v tom smyslu, že stejná data by se nepřenášela paralelně přímo mezi jednotlivými uživateli. Lze si to představit asi tak, že pokud pan X a pan Y stahují odněkud film, systém se pokusí zjistit, zda by část cesty dat nemohla být společná. Je to vlastně uplatnění principů proxy a cache i v sítích P2P.

Schéma P4P sítě (Zdroj: Science Daily)

Samozřejmě lze namítat, že cílem P2P sítí je právě takový centrální monitoring obejít, především kvůli masovému porušování autorských práv, k němuž zde dochází. Uživatelé by podobně koncipovaný nový systém nemuseli chtít používat; poskytovatelé Internetu a vlastníci infrastruktury by zase v takovém případě byli snadno na ráně a nemohli se tak lehce tvářit, že vůbec nevědí, co jejich zákazníci provádějí.

Nicméně je možné, že toto řešení si vynutí čistě ekonomické důvody. Článek na ScienceDaily totiž uvádí, že před deseti lety představovaly P2P sítě pouhých 10 % internetového provozu, nyní je to již 70 %, takže na brouzdání po webu dnes přidá jen asi 20 % a podíl e-mailu klesl na 5 % – a to i přesto, že na rozdíl od doby před 10 lety již dnes běžně posíláme e-mailem i objemné soubory (nutno podotknout, že existují samozřejmě i jiné statistiky, podle kterých naopak většinu provozu dnešního Internetu představuje streamované video). Navíc divoké nasazení P2P sítí ve firemním prostředí dnes třeba v Japonsku představuje hlavní bezpečnostní riziko (SecurityWorld). I v tomto případě by principy P4P zřejmě přispěly ke zmírnění problémů…