Magistráty jako bezdrátoví poskytovatelé

V USA se řada magistrátů pustila do podnikání v oblasti budování bezdrátového pokrytí svých městských oblastí a poskytování širokopásmového připojení zejména pro méně movité cílové skupiny obyvatel. Jako by nestačilo, že řada měst si tam buduje také vlastní optické sítě: podle Fiber-to-the-Home Council si vloni vybudovalo vlastní telekomunikační síť 217 měst v 37 státech USA… Městské úřady tak na sebe berou ještě další zodpovědnost: poskytování síťových služeb.

Jedná se o městské WiFi sítě (s pokrytím metropolitní oblasti, nejen o dílčí nesouvisející ostrůvky hotspotů), které mají povětšinou sloužit nejen pro přístup k Internetu pro veřejnost, podniky i domácnosti, ale také pro realizaci bezdrátových volání (pomocí implementace VoIP (Voice over IP) do prostředí bezdrátových lokálních sítí, VoWLAN).

Tímto krokem „bezdrátovým směrem“ (pro mnohé krokem stranou?) ale městské úřady velice rozčílily místní telekomunikační provozovatele, kteří pilně zapracovali a na mnoha místech země je již toto podnikání městské správy konkurující soukromým společnostem zakázáno zákonem.

Různorodá pro a proti

Důvody pro odpor k podnikání veřejné sféry v této oblasti jsou stejné v USA jako kdekoli jinde: veřejné prostředky z kapes daňových poplatníků se mají investovat do klíčových veřejně prospěšných projektů a nikoli do telekomunikačních projektů, které navíc mnohdy duplikují již existující služby. Navíc investice do komunikační sítě není jednorázová, je potřeba síť provozovat a modernizovat, na což mají spíše prostředky soukromé subjekty a nikoli veřejná správa.

Prvotním záměrem totiž bylo, aby metropolitní sítě byly ve vlastnictví města, a to by je také spravovala. Ale z mnoha dobrých důvodů, většinou vynucených vnějšími okolnostmi, se zkoumají i jiné modely. Jednak budovat sítě nikoli z vlastních zdrojů, ale minimálně na bázi partnerství soukromého a veřejného sektoru, nebo lépe veřejné prostředky neuplatnit prakticky vůbec, jednak síť v důsledku nevlastnit, a už vůbec ji nespravovat – prostě si na to vybrat lidi.

Místní správy zase mají názor, že tak přispějí k informační gramotnosti, univerzálnímu přístupu a e-inclusion, stručně řečeno udělají něco pro zmírnění tzv. digital divide. Podpora nízkopříjmových skupin obyvatel a subjektů ve městě je jistě chvályhodná činnost, ale asi ne nezbytně nutná. Podle některých expertů totiž neobstojí argument, že širokopásmová síť je vlastně totéž jako dopravní či jiná infrastruktura. Přímá platba za širokopásmové služby a související podnikání je to, co tyto infrastruktury zjevně odlišuje. A že by město dokázalo spravovat takovou síť efektivněji než soukromý subjekt…?

Na druhé straně některá města tak chtějí zatraktivnit celou svoji centrální zónu, protože předpokládají, že volný bezdrátový přístup bude dostatečným lákadlem, který neposkytne dílčí provozovatel.

Městské projekty jako experiment

Nejznámějším pionýrem veřejné bezdrátové metropolitní sítě je Filadelfie, kde se magistrát rozhodl spustit vlastní síť konkurující místním poskytovatelům. Podle Philadelphia Weekly totiž 60 procent obyvatel města zatím nemá přístup k Internetu: komerční nabídky jsou pro většinu finančně nedostupné (55 a více dolarů měsíčně). Gigantický projekt za 18 milionů dolarů potrvá ještě nejméně rok, aby se bezdrátově pokrylo 135 čtverečních mil. Celý projekt by měl mimo jiné vytvořit 6000 nových pracovních míst.

V dubnu filadelfský starosta oznámil ustavení neziskové organizace Wireless Philadelphia pro budování městské širokopásmové WiFi sítě. V srpnu proběhlo výběrové řízení a jako dodavatelé byly vybrány společnosti HP a EarthLink. Kontraktoři by měli na základě výběrového řízení síť postavit a podobně ISP by nakupovali přístup k ní na velkoobchodní bázi. Přístup by se prodávat obyvatelům s tím, že nízkopříjmové skupiny by byly zvýhodněny: od deseti dolarů měsíčně.

Systém bude využívat kombinaci WiFi mesh sítě a propojení pomocí WiMAX. Dosud proběhlo důkladné testování bezdrátové komunikace ve volných pásmech 2400–2500 MHz a 5725–5825 MHz. (podnikatelský plán).

Plán města počítá s partnerstvím veřejného a soukromého sektoru, přesto velcí telekomunikační provozovatelé dávají hlasitě najevo obavy o své zákazníky (typicky Verizon). Nový zákon v Pensylvánii s platností od příštího roku nutí městské úřady nejprve prodiskutovat své záměry ohledně sítí s dominantními provozovateli, kteří mohou městský projekt placených širokopásmových služeb zamítnout. Filadelfie a Verizon proto spolu uzavřely samostatnou dohodu, aby vůbec městský projekt mohl pokračovat. Jinými slovy: Filadelfie dostala výjimku pro prodej služeb domácnostem i podnikům a pro poskytování přístupu zdarma ve veřejných prostorách.

Vhodné pro velké, nebo malé město?

Řada měst po celých Státech se již pustila do podobného projektu nebo o něm přemýšlí, např. Chicago nebo Minneapolis. U větších měst je ale situace odlišná od menších lokalit, protože tam skutečně městské úřady konkurují místním poskytovatelům, a podle kvality své služby buď přetáhnou zákazníky soukromým subjektům, … nebo nikoli.

Ovšem pro menší města, kam se poskytovatelé širokopásmového přístupu nehrnou, je projekt městské WiFi sítě dobrým řešením, někdy skutečně dlouhodobě jediným možným. Kupodivu i v těchto případech jsou to zase velcí provozovatelé, kteří se brání těmto projektům, přestože sami nemají žádný záměr zrealizovat tuto službu sami.

V sousední Kanadě na to jdou trochu jinak: kromě toho, že se chystají budovat celonárodní širokopásmovou bezdrátovou síť, pro městskou WiFi síť mají pokusného králíka. Do pilotního projektu budování bezdrátové městské sítě se pustili ve městě Chapleau (3000 obyvatel, provincie Ontario) a na něm se mají zkoumat dopady technologie na (v Kanadě velice) odlehlá města. Technologicky projekt zajišťují Bell Canada a Nortel a půjde opět o technologii mesh sítě.

Nový trh nabízí pro každého něco

O městských bezdrátových sítích se již oprávněně hovoří jako o novém druhu podnikání a novém trhu. V USA se počet měst s vlastní (nebo plánovanou) WiFi sítí vyšplhal na 300. Podle Yankee Research může trh přinést na 200 milionů dolarů ročně.

Pro samotné dodavatele/pro­vozovatele je to dobrá možnost, jak se „vypořádat“ s konkurenty v podobě dominantních telekomunikačních nebo kabelových firem a prosadit (konečně) bezdrátové přípojky – zatím nikoli WiMAX, ale populární WiFi, s využitím moderní topologie mesh. Na tomto podnikání se rozhodně také přiživí výrobci zařízení, jak dokládá příklad Hewlett-Packard v případě nejznámější filadelfské městské sítě a dalších několika metropolitních sítí (zatím provozuje takové sítě dvě).

Konkurence se začíná bát

Telekomunikační a kabelové společnosti dostávají strach z městských bezdrátových sítí, proto se také pustily do boje na legislativní bázi. Lobovaly celkem ve 14 státech za zákaz budování těchto sítí pod hlavičkou městských správ, a v mnoha případech uspěly. Na federální úrovni nakonec vše zřejmě vyřeší připravovaná novela telekomunikačního zákona z roku 1996: návrh zákona [PDF, 255 kB] byl předložen koncem minulého týdne a otevírá magistrátům možnost poskytovat širokopásmové služby – přístup, hlasové i video služby, pokud budou dodržovat regulační opatření platná pro subjekty soukromého sektoru. Konkurence zatím nemůže ponechat tuto situaci náhodě a musí sáhnout na své ceny. Např. Verizon Communication snížil cenu za svou službu DSL na 14,95 dolaru měsíčně.

Představitelé měst vidí svoje kroky ohledně záštity a iniciace poskytování dostupného širokopásmového přístupu jako nutnost v éře informatiky. Mají totiž pocit, že bez dostatku rychlých přípojek se jejich město stane jen příbytkem duchů.