Hlavní navigace

Mají internetové kavárny potíže se zákony?

23. 2. 2005
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Při návštěvě provozoven poskytujících internetové připojení pro širokou veřejnost se na tomto místě setkáváme s počítači vybavenými kdejakým softwarem, a mám tím na mysli nejen operační systém, ale i volně šířitelné programy či hry. I když se může jednat o programy originální, většině kaváren hrozí každý den nejedno velké nebezpečí.

Internetových kaváren je v každém městě jako hub po dešti. Někteří podnikatelé poskytují přístup k Internetu v provozovnách specializujících se pouze na tuto činnost, jiní jej nabízí jen jako doplňkovou službu, například v restauracích a kavárnách, obecně s nízkým počtem počítačových stanic. Právě tito menší poskytovatelé, kteří jen chtějí nabídnout svým zákazníkům při posezení něco „extra“, většinou ani netuší, jak komplikované může provozování této činnosti být.

Základní požadavky, které musí kavárna splňovat

V první řadě je nutné mít koncesní oprávnění k poskytování telekomunikačních služeb, které na základě žádosti uděluje Český telekomunikační úřad (ČTÚ).

Stejně jako v ostatních případech, které se týkají legality software, musí veškerý software instalovaný na počítači být legální. Samozřejmě existuje i open-source řešení, ale k takovéto činnosti se z hlediska kompatibility vůbec nehodí, protože nejčastější uživatel má jen laické vědomosti a je navyklý na „klasiku od Microsoftu“. Kavárnou také projde široké spektrum lidí, každý s jinými potřebami, a je tedy důležité klást důraz především na zmiňovanou kompatabilitu veškerého software, což nám prozatím open-source nezajistí. (Pro návštěvníky naší kavárny byl náročný jen přechod z IE na Mozillu). Většině tedy zbývá poměrně drahá investice do komerčního software. Za základní vybavení je považován operační systém Windows XP, kancelářská sada Office a antivirový program. Zbytek pak většinou tvoří volně šířitelné aplikace.

Více komfortu, větší nebezpečí

Komplikace nastávají v případě, kdy je umožněno jakýmkoli způsobem zapisovat na disk. Uživatelé si pak mohou stáhnout z Internetu nelegální software a veškerá zodpovědnost padá na majitele. Zabránit tomu ale jde jen stěží, protože tuto možnost nelze odepřít, už kvůli programům, které ke správnému chodu tento předpoklad vyžadují, dokumentům, které si chtějí stáhnout uživatelé z e-mailu, nebo chtějí-li si určité soubory nechat vypálit na CD. Možností je omezit veškerá práva zápisu, stanovit jedinou složku pro „download“, ale potom tu máme problém v jistém omezení zákazníka, navíc je ke komplexnímu zabezpečení třeba dalšího, externího programu – investice navíc. Nikdy také zcela nezabráníme tomu, že po čas zákazníkova pobytu (a než dotyčné soubory odstraníme), se bude na stanici stejně nelegální software nalézat. Při vypalování na přání zákazníka navíc může dojít k vypálení nelegálních programů. Zapomenuté neoriginální CD v mechanice opět přináší potenciální nepříjemnosti. Skloubit věci tak, aby na jedné straně nedocházelo k omezování zákazníka, na druhé aby bylo vše naprosto legální, je tak husarský kousek.

Licence

Téma, které není pro žádného poskytovatele kavárny příjemné. Většina zakladatelů a mnoho současných provozovatelů přitom ani neví, že nestačí pouze vlastnit veškerý software nahraný na počítačích. Zde je totiž mírný rozdíl v licencích, kdy stanice a s nimi i veškeré vybavení (včetně software) jsou v našem případě „pronajímány“ třetím osobám a užívány komerčně. To však drtivá většina produktů ve svých licenčních ujednáních nepovoluje, a tak je bez dodatečného povolení nemáte možnost třetím stranám poskytovat. Vývojáři, kteří tato povolení nevydávají, jsou naštěstí jen výjimkami, a je tedy šance zažádat u společnosti, od které máte zakoupen software, o toto povolení. Za všechny správce a majitele kaváren však mohu potvrdit, že se nejedná jednoduchou záležitost. Kromě vyplněného formuláře o vaší firmě je dále zapotřebí zaslat kopie nákupních faktur produktu, který si přejeme licencovat. To je nutné provést pokaždé, když se zakoupí nové PC a potřebujeme například jen jednu licenci – pak tu máme zase to nepříjemné vyplňování žádostí, rozesílání faktur, a to pokaždé několika firmám.

Pro příklad zde vložím úryvek licenční smlouvy, vztahující se na antivirový program AVG:

Bod 4: Omezení převoditelnosti. Tato licence je dána Vám osobně a z tohoto důvodu Vám neumožňuje jakoukoli kopii programu dále prodávat, zapůjčit, postoupit, pronajmout či jakýmkoli jiným způsobem převádět na jinou osobu.

Dalším trnem v patě jsou kupodivu i volně šířitelné programy. Mnozí si myslí, že když je něco zdarma, mohou s danou věcí nakládat libovolně. V případě tohoto typu software sice nemáme „na krku“ zákaz poskytování třetím stranám, ale v mnoha případech není pro změnu dovoleno se tímto programem jakýmkoli způsobem obohacovat či program užívat komerčně. Například takový Total Commander je sice možné pronajímat, slouží ale pouze k testovacím účelům a po uplynutí třiceti dnů od jeho nainstalování se již program nesmí nadále užívat i přesto, že to samotný program nezakáže. Tato ujednání si ale málokterý provozovatel čte, a tak se nikdo nemůže divit tomu, že je konkrétně třeba tento program v mnoha kavárnách provozován neustále v nezakoupené verzi, aniž by majitelé tušili, že provozují program nelegálně.

Třeba i takový Acrobat Reader, který je nedílnou součástí potřebného software pro prohlížení dokumentů a je nabízen zcela zdarma, má v licenci pro použití svá omezení:

4.4 Převod. Nesmíte najímat, pronajímat, poskytovat další licence, postoupit nebo převést práva na tento software.

Provozování her

V dnešní době je provoz čistě internetových kaváren stále méně výdělečný, protože Internet je čím dál dostupnější a roste počet uživatelů připojujících se z domova. Aby tak měly kavárny šance na „přežití“, součástí by měla být i počítačová herna. Zde se situace výrazně neodlišuje od předešlé, až na to, že většina potřebných licencí není zdarma. Například společnost Cenega poskytuje licenci, ve které je možno provozovat tituly her od zastupujících společností – za vše jmenujme například Blizzard. Takováto licence stojí 10.000 korun ročně a vztahuje se pouze na tituly zakoupené spolu s touto licencí. Dříve poskytovala licenci i na hry od Valve, ale bohužel kvůli prohranému sporu s Vivendi International a předešlou společností tak poskytuje licence na nejhranější hru Half-Life a Counter-Strike již jen samotný Valve, který si však účtuje nemalou sumu, a to osm dolarů měsíčně za jednu stanici, na které je hra provozována. Mnohé výrobce a distributory je tedy třeba oslovit samostatně: někteří licenci poskytnou zdarma, někteří za peníze a někteří vůbec.

Navíc ke všemu Cenega kvůli tomuto soudnímu sporu prozatím pozastavila veškeré multilicence, a tak provozovatelé, kterým již s touto společností vypršela roční smlouva, nemají v současné době možnost nabízet ve svých hernách například Warcfrat 3, který spadá do skupiny nejžádanějších her.

Obcházení licencí

Kvůli komplikované situaci byli podnikatelé v některých případech vynalézaví a pokoušeli se vymyslet, jak umožnit poskytování zakoupeného software třetím stranám legálně bez patřičných licencí. Jedním z asi nejznámějších způsobů, který navíc známe z některých video a audio půjčoven, je založení klubu vlastníků. Systém pracuje na způsobu, kdy se k veškerým produktům dostanete pouze v případě, že podepíšete klubovou smlouvu, která z vás udělá spolumajitele všech titulů, pouze však s omezenými právy a příslušnými povinnosti. Pak veškerá licenční ustanovení postrádají smysl, i když se tím samozřejmě mnoho věcí zkomplikuje.

Další, o něco hůře provedený systém spočívá v tom, že se zákazníkovi prodá požadovaný titul, který chce užívat, a to za symbolickou částku. Tento titul pak na poskytnutých počítačích může užívat i bez licence, jelikož ho vlastní. Nejsem si zcela jist, zda je tento způsob plně „neprůstřelný“, ale jedná se o určitou možnost, kterou využívají některé kavárny. Pravděpodobně existují ještě nějaké další způsoby, jak se povinnostem vlastnit licence šarlatánsky vyhnout, a tak se můžeme setkat s mnoha různými systémy, které v kavárnách nebo hernách fungují.

BRAND24

Největší provozovatelé se většinou snaží mít vše na papíře (i když i zde se najdou výjimky a je navíc velmi těžké tohoto dosáhnout), ty nejmenší většinou ani neví, že něco jako licence vůbec existuje. Pak tu máme i ty, kteří pro změnu vůbec žádné originály nevlastní. Z vlastní zkušenosti, jako člověk na pozici správce nejdéle působící kavárny v okrese, a zkušeností ostatních vím, jak je celá tato situace komplikovaná a že neexistuje mnoho možností, jak se dají pohlídat veškeré zde popisované okolnosti, včetně těch naprosto banálních, kterých je ovšem velké množství. To dává velký prostor konkurenci k podání podnětu softwarové policii, případně výrobcům či distributorům, pokud si vaši provozovnu neoblíbí.

Je už tedy jen otázkou náhody, obezřetnosti a zákeřnosti některých firem, zda se provozovatel setká s policejní prohlídkou, případně zaplatí malou či větší pokutu. Situace je totiž v některých místech velmi napjatá.

Víte o nějaké kavárně, která používá nelegální software?

  • Ano, je jich více.
    14 %
  • O jedné vím.
    2 %
  • Nikdy jsem to nezkoumal.
    10 %
  • Nevím o žádné.
    4 %
  • Internetové kavárny nenavštěvuji.
    69 %

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je podnikatel na volné noze. Zajímá se o dění kolem Internetu, hardware a zabezpečování sítě. Zároveň spravuje a vlastní internetovou kavárnu/PC hernu ve městě Jihlava.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).