Hlavní navigace

Malý krok pro operátory, ale velký problém pro jejich zákazníky

29. 9. 2014
Doba čtení: 15 minut

Sdílet

 Autor: Isifa
Poslanecká sněmovna ve svém předchozím složení posílila práva a ochranu zákazníků telekomunikačních operátorů. Ta nynější je naopak významně oslabila.

Ačkoli všechno nezbytné schvalování ještě není u konce, operátoři již mohou slavit: poslanci v pátek ve třetím čtení odsouhlasili všechny návrhy na změny zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, které vychází vstříc právě jim. Naopak jiný návrh, se kterým by operátoři nejspíše měli problém, poslanci odmítli. Naplnila se tak hrozba, před kterou jsem zde na Lupě varoval hned v několika článcích (naposledy zdezde).

Na frak (abych to nemusel říci peprněji) tak dostali zákazníci operátorů. Nejvíce budou biti ti, kteří nejsou spotřebiteli. Těch se již nebude týkat nic z toho, co zavedla tvz. Husákova novela. Ale významně oslabeno bude i postavení a ochrana samotných spotřebitelů: jejich dosavadní právo ukončit smlouvu zcela bez sankcí, pokud operátor jakkoli změní taxativně vymezené náležitosti svých smluvních podmínek, bude nově zredukováno jen na blíže neupřesněné „podstatné změny smlouvy, vedoucí ke zhoršení postavení účastníka“.

Nehledě na to, že přijaté změny (byť zatím ještě nikoli definitivní, musí ještě projít Senátem a získat podpis prezidenta) mohou způsobit další problémy kvůli tomu, že jsou v rozporu s evropskými směrnicemi. Konkrétně se směrnicí o univerzální službě. Na což byli sami poslanci explicitně upozorněni – ale nedbali toho.

Akce a reakce, aneb: co se vlastně stalo?

K pochopení toho, co se stalo, se na chvilku ohlédněme do historie: poslanecká sněmovna ve svém předchozím složení významně posílila práva a ochranu všech zákazníků telekomunikačních operátorů (neboli všech účastníků), skrze tzv. Husákovu novelu. Tedy jak těch zákazníků, kteří jsou spotřebiteli, tak i celého širokého spektra těch, kteří spotřebiteli nejsou – od nejmenších podnikatelů a drobných živnostníků až po největší firemní zákazníky.

Asi nebylo úplně správné a šťastné, aby sem byli zahrnuti i ti opravdu největší firemní zákazníci, kteří mohou jednat s operátory jako rovný s rovným, a žádnou zvýšenou právní ochranu ze zákona skutečně nepotřebují. Protože operátorům to dalo do ruky silný argument: „vy (zákonodárci) jste posílili postavení někoho, kdo je ještě silnější než my. Tím jste vytvořili nerovnováhu a neférovou situaci, kterou je třeba co nejdříve napravit.

No a právě to se nyní děje. Problém je ale v tom, že to není žádná „náprava“ něčeho, co asi skutečně nebylo zapotřebí. Ve skutečnosti je to jakési „úplné obrácení“. Tedy zcela zásadní změna, která se nikterak neomezuje jen na ty největší firemní zákazníky, a redukuje práva a ochranu všech zákazníků (účastníků). A netýká se jen toho, co zavedla ona tzv. Husákova novela, ale jde ještě dále a mění i mnohem „starší“ ustanovení, vzniklá transpozicí unijních směrnic. Navíc způsobem, který je v rozporu s tím, co tyto směrnice požadují.

To vše bude nejvíce bolestné zejména pro nejmenší firemní zákazníky, tedy pro drobné podnikatele a živnostníky. Jejich „vyjednávací síla“ vůči operátorům je prakticky nulová – a dosud to je kompenzováno jejich zvýšenou ochranou právě cestou zákona. Nově ale už nebude.

O co konkrétně přijdou ti, kteří nejsou spotřebitelé?

Ukažme si nyní na konkrétních příkladech dopady sněmovnou odsouhlasených úprav zákona č. 127/2005 Sb. (o elektronických komunikacích).

Začněme možností předčasného ukončení účastnické smlouvy na dobu určitou. Tu k 1.1.2012 do zákona zavedla tzv. transpoziční novela (zákon č. 468/2011 Sb.), transponující do našeho právního řádu novelizovanou unijní směrnici o tzv. univerzální službě), skrze §63/1. Týkala se obecně všech zákazníků (účastníků), ale operátoři se jejím dopadům obvykle bránili tím, že požadovali doplatek v plné výši (i když by již žádné služby dále neposkytovali). Následně tzv. Husákova novela snížila výši smluvních pokut na jednu pětinu (měsíčního paušálu či minimálního plnění, za každý zbývající měsíc). Stále se to ale týkalo všech zákazníků (tj. účastníků).

Nově, díky poslanci přijatému návrhu, se ona jedna pětina bude týkat již jen spotřebitelů, a nikoli ostatních účastníků. Ukažme si to na srovnání dosavadního a nově odsouhlaseného znění příslušného ustanovení. Jde o znění §63/1p, který stanovuje náležitosti smlouvy, a dnes ještě požaduje, aby v ní byla uvedena:

výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, výpovědí ze strany účastníka nebo podnikatele nebo dohodou obou smluvních stran, přičemž výše úhrady nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek

Nově by ale toto ustanovení požadovalo onu jednu pětinu jen „v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem“:

v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, ať již výpovědí, nebo dohodou smluvních stran, informace o výši úhrady, která nesmí být V PŘÍPADĚ SMLOUVY UZAVŘENÉ SE SPOTŘEBITELEM vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek,“

Povšimněte si také další změny: dosavadní verze citovaného ustanovení explicitně zmiňuje možnost výpovědi ze strany účastníka. Nová verze již zmiňuje obecně pouze možnost výpovědi jako takové – ale již nekonstatuje, že by tuto možnost měl mít také účastník.

Jak to tedy nově bude s možností ukončení (vypovězení) smlouvy na dobu určitou ze strany účastníka? Husákova novela toto právo upřesnila novým bodem §63/11, který dosud zní následovně:

Smlouvu o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti uzavřenou na dobu určitou je možné vypovědět za podmínek uplatňovaných podnikatelem poskytujícím veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajištujícím připojení k veřejné komunikační síti podle odstavce 1 písm. g) a h) pro smlouvy na dobu neurčitou a v souladu s odstavcem 1 písm. p).

Jenže i toto ustanovení nyní poslanci změnili – a to tak, že je celé podmínili tím, že jde o smlouvu uzavřenou se spotřebitelem. Nové znění by mělo vypadat následovně (změněná část opět zvýrazněna velkými písmeny):

Smlouvu o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti uzavřenou SE SPOTŘEBITELEM na dobu určitou je možné vypovědět za podmínek uplatňovaných podnikatelem poskytujícím veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajištujícím připojení k veřejné komunikační síti podle odstavce 1 písm. g) a h) pro smlouvy na dobu neurčitou a v souladu s odstavcem 1 písm. p).

Jak to tedy nakonec dopadne? Budou mít právo předčasně ukončit (vypovědět) smlouvu na dobu určitou už jen spotřebitelé, nebo i ostatní účastníci, jako třeba živnostníci a drobní podnikatelé? Bude mít přednost posledně citovaný paragraf §63/11, který nově mluví již jen o spotřebiteli? Nebo bude mít „navrch“ okleštěné ustanovení  §63/1p, které mluví o povinných náležitostech všech účastnických smluv (tedy i s ne-spotřebiteli“), a zahrnuje také onu „informaci o výši úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání“.

Svým způsobem je to ale vlastně jedno: i kdyby možnost předčasně ukončit (vypovědět) smlouvu na dobu určitou zůstala i živnostníkům a drobným podnikatelům, fakticky by jim moc nepomohla – protože by stejně museli doplatit všechny zbývající paušály či minimální měsíční plnění v plné výši. Když přišli o ono „zastropování“ výše smluvních pokut na jednu pětinu.

Ochrana před náhončími a před automatickým obnovováním

Další podstatná redukce práv zákazníků se týká ochrany před nejrůznějšími „náhončími“. Jde zejména o situace, kdy vás telefonem (ale třeba i mailem, obecně: prostředky komunikace na dálku) někdo neodbytný osloví s nějakou nabídkou, a vy ho hned nepošlete do horoucích pekel, ale na jeho nabídku nějak přistoupíte.

Již zmiňovaná Husákova novela zavedla v tomto ohledu pravidlo (§63/9), že poskytovatel vám v takovémto případě musí nejprve poskytnout plné informace o podstatných náležitostech smlouvy (taxativně vymezených zákonem). S tím, že teprve pak začínají běžet zákonné (obvykle 14denní) lhůty pro odstoupení od takovéto smlouvy.

Nově by ale toto ustanovení mělo být redukováno jen na spotřebitele. Takže opravdu velký pozor by si měli dávat všichni ti, kteří by nějakému „náhončímu“ telekomunikačního operátora sdělili své IČO (jak před tím varuje například sdružení dTest). Pamatovat je třeba také na to, že smlouvu s operátorem lze platně uzavřít i po telefonu – a i zde je opravdu velký prostor pro situace, kdy každá ze stran interpretuje průběh telefonického rozhovoru diametrálně odlišně.

Podobně je tomu i s informováním zákazníka ohledně automatického prodlužování smluv: tzv. Husákova novela přikazuje operátorům, aby o automatickém prodloužení smlouvy (a o možnosti ukončit ji) včas informovali všechny své zákazníky (účastníky). Nově už by měli povinnost informovat pouze ty své zákazníky, kteří jsou spotřebiteli.

Právo ukončit smlouvu při změně

Asi nejkontroverznější změna, kterou poslanci odsouhlasili, se týká možnosti okamžitého ukončení smlouvy ze strany účastníka v případě, kdy operátor jednostranně změní své smluvní podmínky. Právě toto ustanovení asi nejvíce kompenzuje nestejnou „sílu“ obou smluvních stran: operátor má na jedné straně možnost diktovat zákazníkovi své smluvní podmínky, a také je jednostranně měnit. Jeho zákazník, pokud s takovými změnami nesouhlasí, by proto měl mít právo takovéto změny odmítnout a smlouvu ukončit zcela bez sankcí.

Jde přitom o obecnější princip, který se netýká zdaleka jen telekomunikací, a je zakotven například v §1752 nového občanského zákoníku:

Uzavírá-li strana v běžném obchodním styku s větším počtem osob smlouvy zavazující dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu s odkazem na obchodní podmínky a vyplývá-li z povahy závazku již při jednání o uzavření smlouvy rozumná potřeba jejich pozdější změny, lze si ujednat, že strana může obchodní podmínky v přiměřeném rozsahu změnit. Ujednání je platné, pokud bylo předem alespoň ujednáno, jak se změna druhé straně oznámí a pokud se této straně založí právo změny odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele; nepřihlíží se však k ujednání, které s takovou výpovědí spojuje zvláštní povinnost zatěžující vypovídající stranu

Povšimněte si dobře, že ani NOZ neomezuje právo výpovědi na žádné další podmínky. Například jen na změny „podstatných náležitostí“ či „zhoršení postavení zákazníka“.

V telekomunikacích (konkrétně v §63/6 zákona č. 127/2005 Sb.) je obsažena konkrétnější úprava tohoto principu, která má dosud dvě části:

  • jedna z nich dává účastníkovi právo ukončit smlouvu zcela bez sankcí při jakékoli změně taxativně vymezených náležitostí smlouvy
  • druhá dává obdobné právo při změně jiných náležitostí (než oněch taxativně vymezených), ovšem zde již s podmínkou toho, že takovéto změny zhoršují postavení účastníka.

Nově, podle pozměňovacího návrhu odsouhlaseného poslanci, by možnost ukončit smlouvu zcela bez sankcí měla být vázána jen na situaci, kdy jde o „podstatnou změnu smlouvy vedoucí ke zhoršení postavení účastníka“. Jenže: kdo bude posuzovat „podstatnost“ nějaké změny? I to, jaké má tato změna dopady na postavení účastníka? Dosud, alespoň u první části stávajícího ustanovení, díky taxativnímu vymezení změn přímo v zákoně, nevzniká prostor pro různou interpretaci.

Nově to ale bude celé jen o interpretaci. A ta bude (v první instanci) na operátorovi, u kterého lze prakticky s jistotou očekávat jiný názor, než u jeho zákazníka. Takže v praxi půjde o to, jak velké procento zákazníků (účastníků) si vůbec uvědomí svá práva, bude ochotno jít do sporu s operátorem, a tento svůj spor případně eskalovat až k ČTÚ. Operátory přitom nemusí bolet ta malá skupina zákazníků, kteří touto trnitou cestou úspěšně projdou až k vítěznému cíli. Pro ně je podstatná ta masa, která to vzdá rovnou, nebo někde „po cestě“.

Je to ve sporu s unijní směrnicí?

Zajímavé a podstatné přitom je, že popisované ustanovení našeho zákona (o možnosti ukončení smlouvy zcela bez sankcí, při změnách) vychází z obsahu evropské směrnice o univerzální službě. Ta, stejně jako náš nový občanský zákoník, neváže možnost ukončení smlouvy zcela bez sankcí na podmínky typu „jde o podstatnou změnu“ či „zhoršení postavení účastníka“. Nejenom podle mého názoru je tedy nová úprava v rozporu s požadavky unijní směrnice, a může vést až k tzv. infringementu ((„řízení o porušení Smlouvy“) ze strany Bruselu, se sankcemi vůči ČR jako takové.

Poslanci byli na tuto skutečnost explicitně upozorněni (v „prvním“ druhém čtení) zástupcem resortního ministerstva.

Považuji za nutné vás upozornit, že v případě přijetí pozměňovacího návrhu pana poslance Urbana týkajícího se informování o změnách smluv a možnosti odstoupit od smlouvy bychom se dostali do rozporu s evropskou směrnicí o univerzální službě, která stanoví povinnost informovat účastníka o jakékoli změně smlouvy a o možnosti ukončit smlouvu v případě všech změn, nikoli jen v některých náležitostech.

Při (opakovaném) druhém čtení ale už resortní ministr Jan Mládek rozpor s unijní směrnicí neviděl:

Ano, přišlo nesouhlasné stanovisko z Českého telekomunikačního úřadu, které upozorňuje na určitá rizika případného infringementu ze strany Evropské unie. Oproti tomu stojí názor hospodářského výboru a mého úřadu, který je opačný. Do třetího čtení to vyjasníme a sdělím závěrečné stanovisko.

No a v (opakovaném) třetím čtení již ministr Jan Mládek konstatoval, že se nepodařilo problém vyřešit, a sám zaujal neutrální stanovisko:

ohledně § 63 odst. 6 jsem měl několik porad se svými úředníky a s předsedou ČTÚ. Nepodařilo se nalézt úplně jednoznačné stanovisko a úplně vyhodnotit rizika. Nicméně sděluji, že moje stanovisko v této věci bude neutrální. Jako výsledek všech těch debat.

Přesto poslanci původní návrh přijali.

Koho se možnost ukončení smlouvy bez sankcí týká?

Další zajímavou otázkou je to, koho se celá možnost ukončení smlouvy zcela bez sankcí, při změně podmínek, vlastně týká. Unijní směrnice hovoří jasně: všech účastníků. O účastnících hovoří i dosavadní ustanovení §63/6, stejně tak o účastnících hovoří i změněná podoba tohoto ustanovení (redukující důvod jen na ony „podstatné změny smlouvy, vedoucí ke zhoršení postavení účastníka“).

Jenže je zde ještě jedna změna, kterou poslanci přijali, a to následující: operátor musí nově informovat o možnosti ukončení smlouvy zcela bez sankcí jen takového účastníka, který má ve své smlouvě ustanovení o „úhradě v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena“. To si dejme do souvislosti s výše popisovanou nejasností ohledně toho, zda se tato možnost (ukončení smlouvy „se sankcí“, před uplynutím doby trvání, dle §63/1p a §63/11) bude týkat již jen spotřebitelů, nebo stále všech účastníků.

Protože pokud by byla interpretována tak, že se týká již jen spotřebitelů, operátoři by se nejspíše rychle postarali o to, aby ostatní účastníci již neměli ve svých smlouvách ono ustanovení „o úhradě“ – a pak by se na ně nevztahovala ona možnost odstoupit od smlouvy zcela bez sankcí, při jednostranné změně podmínek ze strany operátora.

Přesněji: tato možnost by se na ně nevztahovala z titulu zákona o elektronických komunikací a jeho §63. Alespoň podle mého názoru by se ale na ně stále vztahovalo výše citované ustanovení §1752 nového občanského zákoníku, které je vůči zákonu o elektronických komunikacích (coby lex specialis) v postavení obecnější právní úpravy (lex generalis).

Návrh týkající se kreditu neprošel

Kromě výše popsaných změn, které poslanci schválili, se na poslední chvíli objevil ještě jeden pozměňovací návrh, od poslance Ludvíka Hovorky. Jeho podstatou bylo zamezit propadání kreditu na předplacených kartách:

Podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, který poskytuje své služby prostřednictvím předplacených karet, nesmí účastníku, který je koncovým uživatelem, časově ani jiným způsobem podmiňovat nebo omezovat čerpání již zaplaceného kreditu.

Pro zákazníky využívající předplacené karty by to bezesporu bylo přínosem. Jenže co pro operátory? Ti mají určité náklady s existencí předplacené karty jako takové (spíše nepřímé, na existenci a chod různých svých systémů). Ovšem nejvíce by je asi „bolel“ další pokles výnosů z předplacených karet, které jsou už tak podstatně nižší než u tarifů. Protože už by nemohli „popohánět“ uživatele předplacených karet k určité minimální konzumaci právě skrze omezenou platnost a hrozbu propadání kreditu.

Nepříjemné by to pro ně bylo i kvůli existenci tarifů s neomezeným voláním: pokud by existovaly předplacené karty s „neomezenou výdrží kreditu“, mohla by se nějaká skupina lidí (například v rodině) domluvit, jeden by si pořídil tarif s neomezeným voláním, a ostatní jen předplacené karty. A vždy by jen prozvonili toho s tarifem, který by jim zavolal zpět. Nebylo by to sice úplně pohodlné, ale fakticky by se tak dal sdílet jeden tarif s neomezeným voláním mezi více lidmi, a nulovými (resp. pouze jednorázovými) dalšími náklady.

Osobně bych očekával, že pokud by popisovaný návrh na neomezenou časovou platnost kreditu prošel, operátoři by reagovali zavedením minimálního měsíčního plnění i na předplacených kartách. Museli by to udělat i operátoři virtuální, protože i oni platí svému hostiteli (MNO) určitý měsíční poplatek za každou SIM kartu (nebo mají povinnost určitého minimálního měsíčního plnění).

Ale jak již zaznělo výše: právě tento pozměňovací návrh, který očividně nepatří mezi ty „výhodné pro operátory“, hlasováním ve sněmovně neprošel.

Jaký byl formální postup?

Za zmínku určitě stojí i procedurální postup, jakým byly popisované změny prosazeny. Řádný postup, při novelizaci zákonů, předpokládá předložení návrhu někým, kdo na to má právo – například poslanci, vládou atd. Pak následuje určité hodnocení a diskuse, nejčastěji formou meziresortního připomínkového řízení, a projednání na vládě, která k návrhu dává své stanovisko. Předkladatel pak musí předložit mj. i důvodovou zprávu, ve které popisuje své záměry, a zprávu RIA (hodnocení dopadů regulace). Stejně tak se musí vyjádřit ke shodě s unijní legislativou. Jsou to přitom opatření, která mají za úkol „vychytat mouchy“ a postarat se o určitou kvalitu předkládaných návrhů.

Právě popisovaným způsobem byla předložena i tzv. Husákova novela – a během svého připomínkování doznala podstatných změn, které jsem podrobněji popisoval v tomto článku. Nicméně nynější změny takovýmto připomínkováním neprošly. Stejně tak k nim neexistuje důvodová zpráva, RIA, ani zhodnocení souladu s unijní legislativou, ani stanovisko vlády jako takové. Jde vlastně o jakýsi přílepek k zákonu, který měl původně novelizovat zákon č. 127/2005 Sb. (o elektronických komunikacích) z úplně jiných důvodů. A teprve na půdě Hospodářského výboru se objevily dva pozměňovací návrhy, které se týkají zde popisovaných změn.

Jak jsem již psal v předchozích článcích zde na Lupě, oba pozměňovací návrhy úspěšně „prošly“ Hospodářským výborem, a ve druhém čtení k nim byla zcela minimální diskuse (kromě důležitého upozornění na rozpor s unijními směrnicemi). Teprve ve třetím čtení se poslanci „chytili za hlavu“ a vše vrátili zpět do druhého čtení (podrobněji zde). Jenže při opakovaném projednání v Hospodářském výboru poslanci nejen že nezměnili podstatu pozměňovacích návrhů a neodstranili rozpor s unijní legislativou, ale dokonce jej prohloubili. Konkrétně tím, že výše popisovaná možnost ukončení smlouvy při změně podmínek byla původně navrhovaná jen v podobě změny „podstatných náležitostí smlouvy“. Následně byla tato podmínka ještě přitvrzena, faktickým přidáním další podmínky a přeformulováním té původní. Nově je tak možnost vázána na „podstatnou změnu smlouvy vedoucí ke zhoršení postavení účastníka“.

BRAND24

Teprve poté se objevil i onen výše popisovaný návrh poslance Hovorky, který ale byl v (opakovaném) třetím čtení poslanci odmítnut. Naopak oba „původní“ pozměňovací návrhy, vycházející vstříc operátorům, prošly i třetím čtením zcela hladce. Doslova jak nůž máslem.

Co na to říká ČTÚ?

O vyjádření ke změnám a událostem, popisovaným v tomto článku, jsem požádal předsedu Rady ČTÚ, pana Jaromíra Nováka. Zde je jeho odpověď:

I přes černý pátek ve Sněmovně mám pro účastníky dobrou zprávu – ČTÚ jako orgán aplikující zákon bude i nadále vykládat zákon v souladu se směrnicí. Našim cílem je zachovat českým zákazníkům operátorů všechna práva, které mají ze směrnice. Jsem si jistý, že v eurokonformním výkladu nás podpoří i Evropský soudní dvůr, pokud se na něj v rámci soudního sporu ČTÚ vs. operátor obrátí český soud s předběžnou otázkou.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).