Odhaduje se, že více jak 80 % webových stránek na Internetu je napsáno syntakticky špatně. Protože s chybami webové prohlížeče počítají, pokusí se i takové stránky zobrazit a ve výsledku „to nějak funguje“. A jelikož prohlížeče takové stránky bez problémů zobrazí, nemají autoři zdánlivě důvod je tvořit dokonale a správně.
Někdy se setkáte s tím, že vám chybné stránky ve vašem prohlížeči nefungují. Chyba často nebývá v prohlížeči, ale právě v zobrazované stránce. Každý prohlížeč zpracovává chyby odlišným způsobem a váš prohlížeč je může zpracovávat jinak než prohlížeč autora webu.
Uživatelé si pak postěžují, autor stránku opraví, nebo naopak výrobce upraví prohlížeč tak, aby se s novou chybou vypořádal, a jede se dál.
Pokud vás překvapilo, že může dojít k úpravě kódu prohlížeče místo opravy chybné webové stránky, tak vězte, že k takovým případům skutečně dochází. Karl Dubost z W3C o jednom takovém problému píše. Jednalo se o nefunkční web www.bmw.com v Safari a byli to právě vývojáři Safari, kdo ustoupil.
Protože k podobným problémům dochází dnes a denně, můžeme se ptát, kde udělali soudruzi při návrhu webu chybu. A kdo za vzniklou situaci může?
Když Tim Berners-Lee ve svých pětatřiceti letech napsal první webový prohlížeč na světě WorldWideWeb (později přejmenovaný na Nexus, aby se nepletl s označením WWW), nelze říci, že by se chybami v zobrazovaných stránkách příliš zabýval. Chyby se sice nesnažil záměrně opravovat, ale také je neřešil. Dokument se vždy zobrazil, někdy se část okolo problematického místa nezobrazila zcela správně, ale překřížené nebo neukončené značky nebyly pro první prohlížeč žádný velký problém.
Pro ukázku: šablona dokumentu prvního webového prohlížeče vypadala asi takto:
<title>(No title)</title>
<h1>Heading</h1>
Text<p>
___________________________
<address>Author</address>
Používaný jazyk byl tehdy mnohem jednodušší než HTML, které známe dnes. Obsahoval odhadem něco okolo dvaceti značek (tenkrát dokonce neexistovaly ani značky HTML, HEAD nebo BODY), ale mocný architekt se přesto tenkrát rozhodl některé problémy prostě ignorovat. A další prohlížeče tento trend následovaly. Počáteční konstrukční chyba se šířila a lavinovitě rostla, až se stala vlastností.
Jak mohl být TBL se svým návrhem tak neprozíravý? Ačkoliv je svět počítačů znám právě svou přesností a zobrazováním chybových hlášení v případě jakékoliv nejednoznačnosti, TBL místo toho použil volné zpracování, které nám dnes způsobuje tolik problémů. Něco takového se nikdy nemůže ujmout, řekne si někdo. A přece se ujalo.
A dost možná, že právě ona konstrukční chyba, onen tragický počáteční omyl, měl celý úspěch na svědomí. Kolik lidí, když se doslechlo o webu a HTML, dostalo touhu vytvořit si také tu „barevnou webovou stránku s obrázky“. Dali dohromady pár vět, přidali několik HTML značek, a protože byl výsledek hned hotov a krásně fungoval, hned šířili zprávu o svém novém výtvoru mezi svými známými.
Dost možná, že pokud by nebylo oné konstrukční chyby, lidé by své první pokusy s tvorbou stránek vzdali a dnes by tu nebyl žádný web, žádný Google, žádný Amazon, eBay ani žádný Seznam nebo Lupa.
TBL tak lze snad přirovnat k Alexandru Flemingovi, který, pokud by byl pořádný, nikdy by žádný penicilín neobjevil a my se o něm ve škole neučili. Dost možná je na světě spousta dokonalých nápadů, dokonalých lidí, ale někdy jim chybí právě ona důležitá chybička k tomu, aby uspěli.
Na závěr bych rád poděkoval Davidu Majdovi, bez jehož pomoci s louskáním zdrojového kódu prvního webového prohlížeče na světě by tahle glosa nevznikla.
