Medián Petra Koubského: Novináři nejsou lumpové, jsou jen v pohodě

Noviny jsou špatné, protože v nich pracují špatní lidé, píše na svém blogu Ján Simkanič (mimochodem ředitel firmy, která vydává Lupu, ale o to teď nejde). Pro české noviny, říká, jsou hlavním ohrožením „jejich vlastní redakce a management, v němž mají nadprůměrné zastoupení rutinéři, egomaniaci, budovatelé myšlenkových ghett, povrchní blábolilové (…)“. A proto se vytrácejí čtenáři. 

Poznámka na začátek: ono to není nic nového. Honza se odvolává na „cestu české peroutkovské, čapkovské, poláčkovské, bassovské, haškovské či šaldovské tradice“, jenže ani tehdy to nebyla žádná sláva. Média první republiky nebyla žádným vzorem vytříbenosti a gentlemanství, páni novináři se mezi sebou hádali o sto šest, na závažnější témata jim často prostor nezbyl. Dělali to a dělají prostě proto, že mají pero a péro, pardon my French. Tím prvním zručně píšou, to druhé je zásobuje hormony pobízejícími do boje. 

Stačí nahlédnout do třísvazkového vydání novinářského díla Karla Čapka: notnou část textů tvoří polemiky, často několikadílné a téměř vždy malicherné až běda – a to byl Čapek, prosím, tedy chlapík, který většinu ostatních převyšoval dovedností, rozhledem i charakterem. Kdyby tehdy měli Facebook a blogy, umlátili by se navzájem klávesnicemi. Mediální pseudoudálost posledních dnů, hádka mezi šéfredaktorem jednoho deníku a bývalým šéfem velké rubriky v týchž novinách, je proti tomu drobné přátelské pošťuchování. 

Vraťme se ale k Honzově článku, k těm rutinérům a egomaniakům. Ne že by nebyli k mání, ale řekl bych, že v novinách a časopisech jsou nadprůměrně zastoupeni hlavně mladí, nezkušení a nedostatečně vzdělaní lidé. Důvodem je sestupná ekonomická spirála: nižší prodej, méně peněz na mzdy, můžeme si dovolit zaplatit méně těch kvalitních a zbylé musíme nahradit dle systému „dvacet za dvacet“ (dvacetiletý/á za dvacet tisíc hrubého), tím dál klesá kvalita, prodej je ještě nižší a tak dále až do hořkého konce. Jenže i to je důsledek, nikoli příčina. 

Důsledek čeho? Nadvlády egomaniaků a blábolilů, říká Honza a implikuje tím: vyměňte je a bude líp. Je to vlastně podobné, jako když mnozí jiní říkají (spíš říkávali, dnes už to zní opotřebovaně): vyměňte politiky. 

Média i politici jsou ale součástí systému. Novináři, o nichž je tu řeč, jsou takoví jako česká společnost, z níž vyšli a pro niž pracují. To znamená: nikoli nutně hloupí, nikoli nutně zaujatí či úplatní, ale prakticky vždy myšlenkově líní. 

Polský (výborný) novinář Mariusz Szczygieł v knize Láska nebeská tvrdí, že pro Čechy je tím nejdůležitějším na světě pohoda — pojem, který pak dlouze vysvětluje, protože do polštiny se prý vůbec nedá přeložit. Ne pravda, ne čest, ne úspěch, ne Bůh. Pohoda. 

To je samozřejmě nadsázka (a Szczygieł to nezapírá), ale stejně to je zajímavé pozorování zvnějšku. (Však ho taky u nás cituje kdekdo, tu udiveně, tu pohoršeně.) K pohodě patří bezkonfliktnost, konformita, klid. (K tomu ještě jednou Čapek, tentokrát Válka s Mloky: To bylo v Guatemale, a ne u nás. Tady jsou přece jiné poměry. Tak praví pan Povondra minutu předtím, než spatří ve Vltavě první hlavu Mloka.) 

Myšlenkově líní. Dokud neuvidíme Mloky v Praze u Národního divadla. Jak to napsali tento týden českým médiím Anonymous? „Snad se novináři vzpamatují a začnou psát o věcech, na kterých skutečně záleží. Třeba o tom, že v Americe bude povoleno využití dronů k bezpečnostním účelům bez jakéhokoliv omezení. Nebo o šmírovacích tendencích EU. Nebo o nepřetržitých atacích Izraele na Palestinu. Nebo o Bahrajnu, kde bylo nošení masky Guye Fawkese postaveno mimo zákon. Témat je hodně, takže novináři – nebuďte konformní, provinční a zbabělí.“ 

Jistěže nemusíme souhlasit s prioritami agendy, kterou navrhují právě Anonymous, ale konformní, provinční a zbabělí vystihuje podstatu problému docela dobře. Myslím, že mnoho lidí se takto chová (a mnoho novinářů takto pracuje) ne proto, že by takoví byli, ale proto, že uvnitř pohody je nikdy nenapadlo, že by se mohli chovat jinak. Možná je řešení problému s českými médii snazší, než se zdá. Třeba jen stačí podívat se na sebe v rovném zrcadle a pak se dát do práce.