Docela hezky to myslím rozebírá B.Kuras ve své knize.
http://natura.baf.cz/natura/1998/2/9802-11.html
Pro B. Lockharta bych jen připoměl W. Churchila, k Mnichovské dohodě:
Mohli jsme si vybrat mezi hambou a válkou,
vybrali jsem si hambu a budeme mít válku.
a zde:
http://www.kosmas.cz/knihy/172670/cesi-na-vlasku/ukazka/4362/cesi-na-vlasku-auto_preview.pdf
A tohle fakt stojí za ocitování:
Málokterý národ vynakládá tolik času a duševní energie na mudrování o svém národním charakteru, účelu, úloze, smyslu bytí, mezinárodní pověsti a vlastním image, jako Češi. Málokterý národ, který o své existenci mudruje, se tak často a vytrvale mýlí ve svých závěrech. A pravděpodobně žádný národ v dějinách na sebe nepohlížel o tolik přísněji, než na něho pohlíželi druzí. Nezaujatému, nicméně sympatizujícímu pozorovateli se české seberozjímání jeví jako sebemrskačství. A to ještě přemnoho Čechů - většinou intelektuálů - má pocit, že sebe i národ zdaleka ještě nezbičovali dost.
Na předním místě mezi flagelanty jsou čeští novináři, kteří nacházejí obzvláštní potěchu ve vyhledávání všelijakých nechutných národních nešvarů za každou chybou či přečinem, kterých se dopouští téměř kdokoli, od vládních činitelů, až po, a především - ostatní novináře.
„S lidmi jako jsme my, kteří se chovají, jako se chováme my, nemůžeme nikdy uskutečnit sen o vstupu do Evropy, a ani si to nezasloužíme,“ - zní populární flagelace v repertoáru českých intelektuálů.
Než se Evropa rozhodne Čechy přijmout, tak se Češi určitě vybičují do většího evropanství než samotní Evropané.
Česká flagelace však přece jen má jeden spásný prvek.
Na rozdíl od Poláků - jejichž historickým posláním je bičovat se za Evropu, nebo Rusů - kteří bičují sebe (a tu a tam i nějakého souseda) za spásu lidstva, Češi se většinou bičují jen tak pro legraci.
(kráceno)