Hlavní navigace

Medián Petra Koubského: Válka je divácký sport a na Twitteru se mění v parodii

21. 11. 2012
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Každou středu se na Lupě nad děním ve světě nových médií zamýšlí analytik a publicista Petr Koubský. Jeho sloupek jsme nazvali Medián – vychází v prostřední den týdne, věnuje se médiím a rozhodně není průměrný. Ať je vám dobrým průvodcem po online mediálním světě.

Dobře víme, že na webu je médiem všechno. Ke sdělovacím prostředkům tak vedle sebe patří zpravodajská televize globálního významu i holčičí blogísek, marketingová agentura i spolek fandů konspiračních teorií, komunita lidí, které baví film i neortodoxní kritik, kterého baví film, prodejce parfémů i výrobce elektřiny… plus miliardy dalších. 

Takže proč ne armáda. 

Přímé přenosy z boje vynalezli Američani v druhé irácké válce, tedy roku 2003. Tehdy se objevil termín embedded journalist; novinář, který pracuje uvnitř vojenské jednotky, často na přední linii, má vytvořeny co nejlepší podmínky pro svou práci… a samozřejmě není objektivní, jak by mohl? Vždyť je víceméně jedním z těch skvělých kluků, půjčuje si od nich cigarety, jí v jejich kantýně, zná je všechny jménem. 

A o to jde. Embedded journalism je mistrovským kouskem propagandy, protože novinářům ani nemusíte nařizovat, co mají psát; oni na to za daných podmínek přijdou sami od sebe. Ty zkušenější a prověřenější ani nemusíte cenzurovat. Diváci a čtenáři o nestrannosti příliš neuvažují, protože přece dostanou ty nádherné efektní obrázky bojových scén jak z Hollywoodu. A ještě se dočtou, že naši jsou nejlepší, což tak nějak zahřeje u srdíčka, obzvlášť když do mundúru kvůli tomu nemusíte ani vy, ani vaše děti. 

Válka je skvělý divácký sport. 

Tahle technika se nezrodila z ničeho, váleční korespondenti existují tak dlouho jako války samy, čím jiným byl koneckonců legendární Feidippidés běžící od Marathonu? A vždycky to byla morálně sporná záležitost, konflikt novinářské etiky se zájmem vlastní strany, s cenzurou a utajením, s účelovou manipulací. Kanón je silnější než tužka, etika tedy prohrávala, ale aspoň bylo poznat, že je pořád ještě ve hře. 

Před týdnem začala další vlna bojů v Gaze. A lítá to nejen ve vzduchu, ale také na sociálních sítích. Zapněte si do své twitrlajny oba hlavní soupeře, tedy izraelskou armádu (@IDFSpokesperson) a vojenské křídlo hnutí Hamás (@AlqassamBrigade). Na obou stranách jsou velmi pilní, připravte se na záplavu. Píšou samosebou anglicky, aby jim svět rozuměl, a svět také jejich konverzaci komentuje — souhlasně i nesouhlasně. Palestinci mají necelých 33 000 followerů, Izraelci 185 000. (Justin Bieber skoro 27 milionů a Miloš Čermák 16,5 tisíce — abychom měli nějaké srovnání.) 

Hamás na Twitteru 

Izraelská armáda na Twittteru 

Navzájem se nefollowují. Palestinci Izraelce občas komentují, dokonce retweetují (hlavně když IDF oznámí nějaké své zraněné vojáky), zato mluvčí IDF druhou stranu ignoruje. Očividně má lepší nervy. A také víc práce, protože jeho oddělení provozuje také blog, Facebook a prakticky všechno, co je v oblasti sociálních médií důležité. 

Středověké armády na sebe koneckonců také řvaly nadávky: obléhatelé na hrad, obléhaní z hradu dolů. Celosvětová síť jen dodala zesilovač. A posluchače vděčné za každou atrakci. 

Dalo by se moralizovat, třeba na téma, zda jim má Twitter ty účty vypnout. (A možná by to i za pokus stálo: jděte si s tou válkou někam jinam! Jenže narýsovat hranici přijatelnosti si nikdo netroufne.) Ovšem vedle několika málo oficiálních zdrojů tady jsou tisíce neoficiálních. Konflikt probíhá v hustě zalidněné rozvinuté zemi s perfektními elektronickými komunikacemi, vojáci IDF i palestinští bojovníci (jsou to vesměs koneckonců mladí, technicky zdatní kluci) mají po kapsách mobily s foťáky a GPS, odkud postují na své facebookové stránky, totéž dělají palestinští civilisté v Pásmu a izraelští všude v dostřelu íránských raket Úsvit–5, tedy od Ašdodu po severní předměstí Tel Avivu. 

To všechno jsou také média. Dá se vojenská operace za takových podmínek utajit? Izraelské úřady například opakovaně (a zdá se, že vcelku marně) vyzývají civilisty, aby neuváděli na sociálních médiích přesné údaje o místech dopadu raket a nedávali tam geotagované fotky, protože tím pomohou Palestincům počítat opravy kursů. (Kvůli zpřesnění náměru se kdysi posílali hrdinní pozorovatelé do týlu nepřítele!) Na druhou stranu se samozřejmě otevírá obrovský prostor pro řízené dezinformace. Utajení záplavou dat může být mnohem účinnější než nařízené radiové ticho, z nějž se stává taky jeden exponát vojenské historie. 

BRAND24

Věc má ještě jeden aspekt — sice okrajový, ale zajímavý. Mlčící bojovníci jsou strašidelní, mluvící mohou snadno být směšní. Blízkovýchodní konflikt se na Twitteru pomaličku mění v parodii sebe samého, mediálně se trivializuje – jako všechno, čeho se média zmocní. Stává se z něj skeč od Monty Pythonů. Je to kruté vůči všem jeho obětem, i těm budoucím, ale co kdyby pocit absurdity a zbytečnosti postoupil i do těch hlav, jimž se zatím vyhýbá? 

Ale kdepak… to je samozřejmě nesmysl. Válka je divácký sport. Publikum i hráči mohou mít svůj názor, ale nakonec rozhodují sponzoři.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je analytik a publicista na volné noze, dříve pracoval v Softwarových novinách a Inside, předtím u sálového počítače. Trochu také učí na VŠE a vydává placený magazín 067.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).