Každý nový zákon a regulace, která má za cíl řešit ochranu osobních údajů, vypadá úplně stejně. Důvodové zprávy, které se předkládají k navrhovaným zákonům, jak přes kopírák znovu a znovu omílají populisticky navždy správná očekávání. Všichni přeci chceme žít ve světě, kde je stále bezpečněji a kde jsme před zlým ještě lépe chráněni. Kdo z nás by něco takového nechtěl.
Co nám ale doopravdy schází? To opravdu za posledních pár let ještě nikoho nenapadlo všechny tyto normy zaktualizovat, tak aby reflektovaly i vlivy internetového prostředí? Proč se posledních pár let, pod vlajkou lepší ochrany lidí na internetu, opakovaně zjevují další a další návrhy zákonů a různých nařízení?
Připusťme, že ve skutečnosti nejde o snahu získat větší moc nad našimi daty, ale že se doopravdy hledá účinnější ochrana. Problémem pak není, že bychom na ochranu soukromí a osobních dat neuměli formulovat názor. Nejenže to umíme, myšlenky jsou dokonce dávno formulovány ve spoustě existujících textů. Může to být listina základních práv a svobod, obdobný dokument na úrovni EU, specializované zákony a směrnice na přístup k datům. Tohle všechno už dávno existuje. Faktor, který zákonodárci pravděpodobně opakovaně přehlížejí, je člověk. Člověk, který se na internetu chová jinak než v nevirtuálním, fyzickém světě.
Když vás na ulici osloví naprosto neznámý člověk, na kterou z jeho následujících otázek mu pravdivě odpovíte?
- Jak se jmenujete?
- Jaká je vaše emailová adresa/mobilní číslo?
- Co jste dělal včera večer?
- Můžete mi dát pár fotografií, například fotky vašich dětí nebo z vaší poslední dovolené?
- Můžete mi ukázat svoji kreditní kartu pro případ, že byste u mě někdy v budoucnu něco kupoval?
Od dotyčného nic nepotřebujete, a proto se s ním pravděpodobně vůbec nebudete mít zájem o něčem z uvedeného bavit. V běžném osobním životě jsme ke svému soukromí a osobním datům často výrazně obezřetnější. Je ironií, že na internetu je naše vnímání často posunuto úplně jinam.
Své emailové adresy zadáváme spolu s heslem při registraci do nejrůznějších služeb po celém světě. Na sociálních sítích pak své jméno spolu s fotografií sdílíme celému světu. V lepším případě pro omezenou skupinu našich „přátel“, častěji však nekontrolovatelně s celým světem. Průběžně doplňujeme fotografiemi z toho, kde a s kým jsme byli včera večer. A navíc často i s patřičným komentářem. Je zarážející, kolik fotografií svých ratolestí umísťují rodiče na různé sociální sítě, aby se světu pochlubili, co ten jejich puclík nebo beruška zrovna udělal či udělala.
Zarážející je pak jejich překvapení. Jak to, že mně chodí tolik spamu? Jak víte, že jsem byl na dovolené ve Španělsku a vykradli mi hotelový pokoj? Jak to, že si mě nový zaměstnavatel proklepl na pár fotkách a příspěvcích na internetu a teď raději preferuje jiného kandidáta? Jak to, že mně vybílili účet, když všechna čísla z platebních karet jsem přepsal jen do asi 50 různých formulářů různě důvěryhodných firem po světě?
Nemluvím teď o vás, čtenářích odborného média. Mluvím o majoritě populace, kterou s ohledem na místo, kde čtete tento text, velmi pravděpodobně nereprezentujete.
Zakopaný pes leží především v nás. Ne v nedostatečné legislativě. Tu samozřejmě můžeme průběžně zlepšovat a podrobovat kritice. Sebelepší zákon nás však nikdy neochrání před tím, čemu my sami nebudeme dobrovolně předcházet. Všechny ty data protection a jiné legislativní zmetky se budou do nekonečna míjet účinkem, dokud si zákonodárci neuvědomí krutou pravdu. Že nejprve si musí lidé uvědomit, co vlastně dělají. Opravdu si někdo myslí, že naše soukromí zachrání povolování cookies uživateli, když většina světa netuší, co to ty cookies jsou? Jak nás má zachránit povinná role data protecion oficíra ve firmách nad 250 zaměstnanců, když třeba IZIP se svou citlivou datovou základnou obhospodařovalo pár desítek lidí? Nebo snad povinnost souhlasu mladistvého s registrací, když jako provozovatel webu nemáte šanci zjistit, kolik dotyčnému doopravdy je?
Kdyby státy a vlády začaly s ochranou našich údajů samy u sebe, byl by jejich dobrý úmysl více uvěřitelný. Proč má proboha každý na světě mít možnost najít si na internetu adresu mého soukromého bydliště jen proto, že pracuji v managementu společnosti, která mně nepatří?
Dokud se nezačneme jako lidé chovat na internetu stejně zodpovědně jako v nevirtuálním světě, žádná legislativa naše data a soukromí neochrání. Začněme nejprve edukací nás samotných. A teprve pak prosím zákony.
