Minulost ve znamení FUP

Dosavadní historie našeho drátového broadbandu je do značné míry spojena s různými restrikcemi, limity a opatřeními Fair Use Policy. Jak se ale tato opatření vyvíjela a kam směřují? Proč přestala být zajímavá agregace a proč OECD zavedla pro své srovnávací studie implikovanou agregaci?

V poslední době se zde na Lupě znovu rozhořely diskuse o vhodnosti a potřebnosti toho, co operátoři označují zkratkou FUP a rozepisují jako Fair Use Policy (pravidla korektního použití) či jako Fair User Policy (pravidla chování korektního uživatele). Bezprostředním podnětem k těmto diskusím byly nedávné změny FUP u našich největších poskytovatelů broadbandu pro rezidenční segment, u Telefóniky O2 Czech Republic a u společnosti UPC. Ale i tyto změny jsou jen dílčími kamínky, které zapadají do určité „širší mozaiky“, a spolu s dalšími faktory přispívají k obecnějšímu trendu. V tomto článku bych rád nastínil svůj pohled na dosavadní historii tohoto trendu a příště se pokusil popsat možnosti dalšího vývoje.

FUP jako technické opatření

Na úvod si připomeňme jednu důležitou skutečnost, která dnešním uživatelům už může unikat: že ADSL v ČR bylo spuštěno (počátkem roku 2003) jako neomezené, tj. bez objemových limitů a bez Fair Use Policy (podrobněji zde a zde), a teprve dodatečně byla tato služba omezena zavedením limitů a FUP.

První zprávy o tom, že tehdejší Český Telecom chystá zavedení objemových limitů, se objevují v polovině června 2003. Po následných zmatcích se situace v průběhu srpna 2003 vyjasňuje: limity jsou skutečně zavedeny a za data přenesená nad limit se musí platí. Argumenty pro zavedení objemových limitů přitom byly technické, či spíše provozní: to, aby určité procento „stahovačů“ nepřetěžovalo sítě a nezhoršovalo kvalitu připojení ostatním uživatelům.

Základním principem je uplatnění Fair User/Usage Policy po přenesení 10 GB dat u rychlosti 512/128 kbit/s a 20 GB dat u rychlosti 1024/ 256 kbit/s. Tento datový kredit je nastaven mnohonásobně výše, než je současný průměrný provoz, a dle našich statistik jej plně nevyužije 90–95 % koncových zákazníků. Pouze 5–10 % koncových zákazníků tyto hodnoty překračuje a byl by jim naúčtován poplatek za dodatečný datový balíček.

V květnu 2004, v souvislosti se zavedením služeb Internet Expres, pak dochází ke změně toho, co se děje po vyčerpání objemového limitu: místo platby za nadlimitní data (se zachováním rychlosti) ADSL nově zpomaluje na podstatně nižší rychlost, zákazník neplatí nic navíc a může nadále komunikovat (byť podstatně pomaleji). Tedy alespoň u inkumbenta a jeho maloobchodních služeb Interent Expres, protože na velkoobchodní úrovni nadále zůstalo placení za nadlimitní data a alternativní operátoři se snažili různě „kouzlit“ tak, aby jejich zákazníci za nadlimitní data platil nemuseli. Prostoru ale měli minimálně, a tak v tomto svém snažení moc úspěšní nebyli.

V mezidobí pak objemové limity zavedli i někteří další operátoři, kteří nepřeprodávali velkoobchodní služby Telecomu, ale měli vlastní síť, plně pod svou kontrolou. Tedy třeba jako UPC, které zavedlo ostré limity v březnu 2004. A argumenty opět byly stejné jako u Telecomu: snaha ochránit síť a ostatní uživatele před příliš velkou zátěží, generovanou „stahovači“.

Z roku 2004 také pochází známý slogan o vysokorychlostním a neomezeném připojení k Internetu, který inkumbent (Český Telecom) používal k propagaci svého Internet Expresu („Internet Expres – neomezený vysokorychlostní Internet“). Oba přívlastky tehdy mohly platit, ale vzhledem k povaze FUP (zpomalování po vyčerpání objemového limitu) nemohly platit současně tak, jak se je slogan snažil prezentovat. Nicméně Rada pro reklamu příslušnou stížnost zamítla s odůvodněním, že v ní převažují technické parametry, a stěžovatelům doporučila obrátit se na ČTÚ.

FUP jako cenové opatření

Už během zmiňovaného května 2004 se ale objevuje nový prvek, kterým je využití objemových limitů jako „komerčního prvku“, přesněji jako řešení, které umožňuje nabízet stejnou službu s různými cenami. Obecně samozřejmě platilo, že čím větší objemy dat mohl zákazník přenést, tím více si musel připlatit. Nebo, z opačného pohledu: čím více poskytovatel „přiškrtil“ svého zákazníka skrze menší objemové limity, tím nižší cenu mu také mohl nabídnout. A tak se po (relativně) štědrých limitech z roku 2003 ve výši 10 a 20 GB objevují limity podstatně nižší, v jednotkách gigabytů. Či dokonce jen ve stovkách megabytů, protože Telecom zpočátku vztahoval své limity k týdenní periodě a teprve počátkem roku 2006 přešel u svých maloobchodních služeb na limity měsíční.

Ve velmi nedávné době přišel náš inkumbent ještě s jedním nápadem, jak srazit cenu ještě níže. Tentokráte použil limit nikoli v podobě objemu dat, ale v délce připojení v čase – s tím, že po překročení tohoto limitu rychlost neklesá, ale uživatel platí za „nadlimitní“ dobu svého připojení. Ano, jde o vytáčené ADSL v podobě služby O2 Internet ADSL Start, které se dostalo na příjemnějších 179 korun měsíčně (navíc k telefonnímu paušálu). Ale uživatel za toto zlevnění platí příliš vysokou cenu. Přišel o komfort a jistotu trvalého připojení a místo toho se mu znovu otevřela stará známá Pandořina skříňka problémů s odpojováním. Nehledě už na to, že cena za jakékoli překročení limitu je nejen vysoká, ale ještě uměle navyšovaná týdenním zaokrouhlováním na celé půlhodiny.

Osobně jen doufám, že tento paskvil bude jen slepou větví ve vývoji ADSL v ČR a nebude mít následovníky.

Vliv agregace

Pro celý vývoj kolem FUP u českého ADSL je velmi příznačné i to, co se stalo s agregací. Ta byla zpočátku velmi významným faktorem, kterému uživatelé přikládali velký význam, hodně se o něj zajímali – a také poskytovatelé od počátku striktně rozlišovali služby s agregací 1:50 a 1:20. Nejen jejich zacílením, ale samozřejmě i jejich cenou.

Pravidelní čtenáři Lupy si možná také vzpomenou, jakou „paseku“ způsobilo v pionýrských dobách (v létě 2003) zapnutí agregace. Jen pro připomenutí: na samém počátku roku 2003, kdy u nás ADSL teprve startovalo, tehdejší Telecom ještě agregaci fakticky neuplatňoval. Nejspíše proto, že při minimálních počtech zákazníků to nemělo smysl. Jenže si to tehdy nechal jen pro sebe, a když pak v srpnu 2003 agregaci v tichosti skutečně zapnul, překvapeným uživatelům náhle rapidně poklesla skutečně dosahovaná přenosová rychlost. Bylo kolem toho tehdy dost vášní, opakovaného vypínání a zapínání agregace, ale časem si lidé na agregaci zvykli. I na to, že může být zásadní rozdíl mezi nominální (poskytovatelem inzerovanou) rychlostí a rychlostí skutečně dosahovanou.

Časem to začali respektovat i sami poskytovatelé a své nabídky formulovali přeci jen opatrněji, ve smyslu „rychlost až …“.

Ovšem s postupem času se agregace začala stávat čím dál tím méně významnou. Dokonce tak, že někteří poskytovatelé ji u svých služeb přestali uvádět a například inkumbent (Český Telecom) počátkem roku 2006 vyřadil ze své maloobchodní nabídky služby s nižší agregací (1:20). Prý o ně nebyl zájem. Zřejmě tedy přínos z příznivější (nižší) agregace nebyl až tak velký, aby dokázal kompenzovat vyšší cenu. Ve velkoobchodní nabídce ovšem služby s agregací 1:20 zůstaly.

Alespoň u inkumbenta přitom původní dělení ADSL služeb na „základní“ a „pokročilé“ (resp. pro domácnosti a pro firmy, či Home a Profi, Expres a Extreme atd.) nadále zůstalo. Dělící čárou už ale nebyla agregace, nýbrž přítomnost či absence objemových limitů.

Faktorů, které přispěly k postupnému „puštění agregace ze zřetele“, bylo více. Jedním z nich byl již zmiňovaný poměr mezi vlastnostmi připojení a vyšší cenou, který souvisí s neustálým zvyšováním počtu uživatelů, jejichž přípojky se agregace účastní. Obecně totiž platí, že čím více je uživatelů, resp. jejich přípojek, tím lépe se v rámci agregace „rozředí“ různé excesy a nestandardní chování některých uživatelů. A dopady agregace díky tomu nejsou tak restriktivní.

Největší význam ale začal mít jiný faktor, a to existence striktních objemových limitů. Ta totiž začala omezovat uživatele podstatně více než agregace. Pokud totiž mohou uživatelé stáhnout jen určitý omezený objem dat za měsíc či jiné období, přestává pro ně být až tak podstatné, jakou rychlostí tak činí (pokud není nějak „příliš nízká“). A poskytovateli služby to také začíná být jedno, má-li dostatečný počet zákazníků, který zajistí dostatečně rovnoměrné rozložení svých požadavků v čase.

U nás se to prakticky projevilo již zmíněnou změnou dělící čáry mezi „základními“ a „pokročilými“ službami. V zahraničí se zase objevily nabídky přípojek, které ani moc nerozlišují mezi nominální rychlostí, či ji dokonce vůbec neuvádí, a jsou odstupňované právě a pouze podle toho, jak velký je objemový limit. Uživateli přitom umožňují čerpat tento limit takovou rychlostí, jaká je na jeho přípojce technicky možná.

Implikovaná agregace

Výše popsaný vývoj kolem agregace má i některé zajímavé a málo očekávané dopady. Například organizace OECD si pro potřeby svých porovnávacích studií zavedla místo klasické agregace novou veličinu, kterou nazvala „implikovanou agregací“. A ta již reflektuje celkový trend, v rámci kterého klasická agregace ztrácí na významu, a ten naopak přebírají objemové limity.

Implikovaná agregace (Implied Contention Ratio) se spočítá tak, že se nejprve vypočte, jak dlouho může uživatel (teoreticky) stahovat data po své přípojce její plnou nominální rychlostí, než vyčerpá svůj objemový limit. Výsledkem je určitý počet minut. Pak se zjistí, kolikrát se tento počet minut „vejde“ do celkového počtu minut v kalendářním měsíci (jsou-li limity vztaženy také k měsíci), a výsledkem nechť je jednorozměrné číslo n. Implikovaná agregace je pak poměr n:1.

Samotné číslo n přitom vypovídá o tom, kolik uživatelů by se na společně sdílené jednotkové kapacitě teoreticky „vešlo vedle sebe“, pokud by se ideálně střídali, tj. pokud by vždy stahoval právě jeden z nich a sám využíval veškerou přenosovou kapacitu, až do přesného vyčerpání svého objemového limitu.

Samozřejmě jde o umělé číslo a umělý výpočet, který neodpovídá zcela přesně tomu, k čemu dochází v praxi, a není ani přímou analogií původní (klasické) agregace. Na druhou stranu i implikovaná agregace má svou vypovídací hodnotu. Minimálně v tom, že určitým způsobem, a možná docela dobře, kvantifikuje „užitnou hodnotu“ přípojky z pohledu uživatele. Zkusme si to ukázat na příkladu.

Pokud bychom implikovanou agregaci vztáhli na nedávno ohlášené změny objemových limitů u maloobchodních ADSL služeb u TO2 CR, došli bychom k zajímavému závěru: před navýšením objemových limitů byla implikovaná agregace u jednotlivých rychlostních variant různá a pohybovala se v rozmezí od 223:1 (u nejpomalejší varianty) do 89:1 (u nejrychlejší varianty). Po nynějších změnách se implikovaná agregace u všech rychlostních variant srovnala na stejnou hodnotu, a to přibližně 67:1.

Ale třeba pro službu O2 Internet ADSL Start, neboli pro „vytáčené ADSL“, vychází implikovaná agregace na poměr 364:1. Svému uživateli totiž „vydrží“ jen 120 minut, neboli 2 hodiny do měsíce (nemá-li překročit limit, zahrnutý v ceně). A dvouhodinových intervalů se do měsíce vejde v průměru právě 364.

To u internetových služeb UPC vycházela po nedávném zrychlení (ale ještě před zrušením objemových limitů) služeb implikovaná agregace v rozmezí od 67:1 po 20:1. Například služba UPC Easy (3072 kbit/s, 20 GB) měla implikovanou agregaci 50:1 a služba UPC Extreme (12288 kbit/s, 200 GB) implikovanou agregaci 20:1. Nejlacinější služba UPC Starter (2048 kbit/s) měla před posledními změnami agregaci 67:1 (s objemem 10 GB) a po zvýšení svého limitu na 20 GB má implikovanou agregaci poloviční, tedy cca 34:1.

UX16

A co služby bez limitu?

U vyšších služeb UPC, po nedávném zrušení jejich objemových limitů, klesla hodnota implikované agregace limitně na nulu. Jinými slovy, u služeb bez limitů, ke kterým vývoj nezadržitelně spěje, už implikovaná agregace nedává smysl. Stejně tak zde samozřejmě nedávají smysl ani klasické varianty Fair Use Policy, založené na „pouhých“ objemových limitech. Naopak zde vyvstávají zcela nové otázky, jako například: existuje vůbec něco jako „přípojka bez omezení“, resp. bez jakýchkoli limitů? Může si vůbec nějaký poskytovatel dovolit poskytovat za omezené peníze neomezené služby? Nebo vždy potřebuje, a to z provozních a kapacitních důvodů, někam zabudovat nějakou pojistku, nějakou „Fair Use Policy“, která z neomezené služby dělá službu přece jen omezenou?

A s tím vším velmi úzce související otázka: může si poskytovatel dovolit inzerovat a nabízet neomezenou službu, o které sám dobře ví, že až tak neomezená není? Nemělo by zde existovat také něco jako Fair Provider Policy, nutící poskytovatele ke korektnímu chování a „hraní s otevřenými kartami“? To už jsme se ale dostali do další zajímavé oblasti, kterou si necháme na pokračování tohoto článku.

Anketa

Myslíte si, že naši poskytovatelé informují o svých FUP v dostatečné míře?

79 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 10. 3. 2008 22:10
Zasílat nově přidané názory e-mailem

Školení PPC reklamy pro pokročilé

  •  
    Důležité principy fungování PPC reklamy
  • Optimalizační postupy běžících kampaní
  • Práce s aplikací AdWords editor

Detailní informace o školení PPC reklamy pro pokročilé »