Mohou mít bloggeři stejná práva jako novináři?

V poslední době proběhly Internetem zprávy o probíhajícím soudním sporu společnosti Apple se třemi bloggery, kteří v prosinci minulého roku do světa vypustili neveřejné informace o připravovaných novinkách firmy. Sporné články se týkaly rozhraní pro hudební projekt GarageBand, nazývaného Asteroid nebo Q7. Kalifornský soud jim nařídil zveřejnit svůj zdroj, od kterého tajné údaje získaly. Informace měly proniknout od škodné uvnitř Apple.

Jestli by byl stejný ortel vynesen i v případě, že by informace zveřejnilo některé z klasických médií, která mají v USA právo své zdroje nezveřejňovat, se můžeme jen domnívat. Milan Šmíd k tomu ve svém Louči dodává: „Soudce v Santa Claře rozhodl, že blogger novinářem není, ochrana Prvního dodatku americké Ústavy se na něj nevztahuje, a tím pádem nemá ani jakési nepsané právo utajovat své zdroje.“

Rozsudek soudu samozřejmě vyvolal bouřlivé reakce. Postižených bloggerů se krom kolegů zastala i organizace Electronic Frontier Foundation, která mimo jiné říká: „Dnešní online novináři jsou často závislí na shromažďování důvěryhodných informací, a proto jejich možnost slíbit důvěryhodnost je základním prvkem k udržení nezávislosti.“ Více případ Apple.

Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda můžeme bloggera považovat za novináře. A samozřejmě nejen bloggera, protože naše soudnictví nijak solidního internetového publicistu a občasného deníčkáře nerozlišuje. O tomto tématu se toho napsala a prodiskutovala spousta. Je to náměť na dlouhou diskusi.

Těm, kterým je představa bloggera jako žurnalisty proti srsti, rozdmýchám trochu krev v žilách nedávnou událostí, o které informovala CNN. 23letý Garret M. Graf, pisálek svého zápisníčku fishbowl d.c., kde se pravidelně věnuje zpravodajským médiím ve Washingtonu, získal jako první blogger akreditaci na tiskové konference amerického prezidenta. Kolik novinářů se do Bílého domu už dostalo?

Možná si řeknete, že akreditace v dnešní době ztrácí na významu, a pokud je cílem pořadatele zajistit co největší publicitu, je v jeho zájmu rozdat pozvánky i bloggerům. Zvláště když někteří bloggeři jsou čtenější než tradiční média. I když to je většinou případ zahraničí. V ČR blogger dostane pozvání spíše z důvodu, že jeho blog pokrývá velmi úzce vymezenou skupinu, než z důvodu pokrytí velkého počtu čtenářstva.

Nicméně pro další úspěchy bloggerů nemusíme chodit daleko. Stačí se začíst do dějin žurnalistiky, kde tučným písmem nalezneme minimálně tři události s výrazným příspěvkem od bloggerů. Takovým prvním zápisem bylo 11. září, potom válka v Iráku a posledně tsunami v jihovýchodní Asii. Význam některých blogů mnohokrát předčil kvality klasického zpravodajství.

Každopádně takových případů najdeme ještě mnohem více. Při posledních prezidentských volbách v USA se weblogy staly velice důležitou součástí předvolební kampaně. Bloggeři si bez obav mohou dovolit propagovat i kritizovat toho či onoho kandidáta. Vinit je z přehnaného politického aktivismu můžeme jen těžko. Proč taky? Naopak podepsat se pod takový zápisníček seriózní novinář známý z klasických médií, bude to zavánět zdiskreditováním sebe sama.

Nicméně pravdu musíme přiznat i těm, kteří v bloggerech nevidí nic výjimečného. Bloggerem se může stát každý z vás za méně než pět minut a bylo by bláhové každému takovému člověku přiznávat práva totožná novinářům. Ne každý blogger dosahuje takových kvalit, nedokáže psát tak čtivě, zajímavě a poutavě, aby ovlivňoval tisíce lidí. A pokud ano, blog stále stojí a padá s názorem autora. Blog dělá blogem právě jedinečný pohled autora na věc a ať už je jakýkoli, nevidím důvod, proč nějaký subjektivní zápis povyšovat na úroveň článku v novinách, který se snaží o maximální objektivitu.

je samozřejmé, že odpověď na otázku z titulku nelze generalizovat. Není důvod, proč by se na tiskových konferencích a mítincích nemohli krom visaček MF Dnes a Lidové noviny objevovat také lidé s označením POOH či Ostravak.blogu­je.cz. Taktéž nikdo neupírá právo bloggerům akci zhanit, jak se jim jen zlíbí, čistě podle svého aktuálního rozpoložení. Každý může psát o čemkoli – o své manželce, zaměstnavateli, práci, politice, o odborném tématu. Může psát pozitivně i negativně, nemusí se starat o důvěryhodnost zdroje a bez obav může vyslovovat své domněnky a hypotézy postavené na vlastním úsudku, může napsat zrovna to, co mu na jazyk přijde.

Odpovědnost bloggerů za své výplody

A právě to je věc, kterou jim kolegové, pro které je psaní řemeslem, často vyčítají. S ověřováním informací ze dvou nezávislých zdrojů si internetoví blogžurnalisté hlavu opravdu lámat nemusí, stejně jako s vysíláním nepodložených zpráv a dohadů. Z toho vyplývá další nezodpovězená otázka, kterou nám pomůže vyřešit Ján Matejka, vědecký pracovník Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Do jaké míry jsou autoři blogů odpovědní za svůj publikovaný obsah a jaký by jim z toho mohl plynout postih?

"Převažující názor je, že tiskový zákon č. 46/2000 Sb. [PDF, 303 kB] se na Internet nevztahuje. Tato norma výslovně reguluje tiskové publikace. Stejně tak zákon č. 37/1995 Sb. o neperiodických publikacích [PDF, 276 kB] s Internetem jako s publikačním médiem nepočítá. Na druhou stranu je definice periodického tisku docela volná a již jsem se setkal s názorem, že použití tiskového zákona na internetová periodika je možné. Dle mého soudu je to ale nesmysl a lze to zargumentovat celou řadou tvrzení vycházejících zejména ze zákonné terminologie (např. institut povinného výtisku apod.).

Blog je tedy regulován pouze prostřednictvím obecných předpisů. Na případnou odpovědnost lze nahlížet přes různé množství zákonů, od základního civilněprávního kodexu, občanského zákoníku přes trestní či obchodní zákoník až třeba po zákon o regulaci reklamy."

Kde je pravda?

Z jedné strany jsou oblíbenost a úspěchy bloggerů dány tím, že nemají žádného zaměstnavatele, nejsou nikomu svou prací odpovědni a nejsou svázáni konvenčními pravidly žurnalistiky. Mohou psát kdykoli, cokoli, jakkoli. (Samozřejmě nesmí svými texty porušovat zákony dané země.) To jsou výhody a práva bloggerů, o kterých si kolegové z papírových plátků mohou nechat jen zdát.

Na druhou strany musí počítat s problémy a mohou čelit soudním tahanicím. Média zaznamenala především případy související s vyhazovy ze zaměstnání kvůli blogování. Přísloví koho chleba jíš, toho píseň zpívej, jistě spoustě bloggerů opakovat dvakrát nemusím. Další problém může vyvstat při výše zmíněném případu, kdy mají bloggeři povinnost uvádět zdroj svých informací. Ale jen tak mimochodem, není právě uvádění zdroje jedním z typických znaků pro weblogy?