Mohou zákonodárci vymýtit spamming?

Nejdříve bychom si měli připomenout, co vládní návrh číslo 975 vlastně přináší nového. Tato novela zákona 40/1995 Sb. o regulaci reklamy obsahuje i ustanovení, že reklama nesmí obtěžovat, které česká média probrala snad již ze všech stran a různých rovin (na Lupě o nich psal Jiří Peterka). Zmiňuje se však o tom pouze v jedné větě a zákonodárci to jaksi zapomněli blíže specifikovat. Do druhého paragrafu svého návrhu (bod 1, písmeno e) napsali: „Zakazuje se (…) šíření nevyžádané reklamy, pokud vede k výdajům adresáta nebo pokud adresáta obtěžuje.“ Na první pohled prosté a jasné. Tato definice se přímo dotýká i spammingu, tedy nevyžádané pošty. Může však být spamming vůbec postižitelný? Dokáže policie dopadnout pachatele – v tomto případě odesílatele emailu – a přimět ho k zodpovědnosti?

Pro úplnost dodejme, že podle anglického výkladového slovníku je slovo spam – vyjma konzervy na lančmít – také nuda, otrava. (Kdyby nic jiného, toto je určitě splnění podmínky porušení zákona.) Dle serveru Antispam.cz provozovat spamming znamená „zaplavovat Internet mnoha exempláři jedné a téže zprávy, ve snaze vnutit ji lidem, kteří by jinak takovou zprávu přijmout vůbec nechtěli. Většina spamů jsou obchodně zaměřené nabídky, často jde o nabídky pochybných produktů, o nabídky postupů na rychlé zbohatnutí, či o nabídky pololegálních služeb. Odesilatele přijde rozeslání takových zpráv velmi lacino – většinu nákladů totiž platí příjemci a poskytovatelé přenosových služeb, a ne odesilatel.“

Jak je tedy vidět, spamming zapadá do obou případů nevyžádané reklamy – bezesporu totiž „vede k výdajům adresáta“, protože uživatel Internetu si sám platí za své připojení k síti či za objem stahovaných dat, o „obtěžování adresáta“ ani nemluvě (zvláště přeložíme-li si spamming jako otravování). To však může být posuzováno velmi subjektivně a v řadě případů se jedná o individuální přístup ke konktrénímu spamu. Obdobné to je i s tištěnou reklamou: Někomu nevadí ani letáky přecpané poštovní schránky, jiného naopak rozčiluje i mladý brigádník, který si vydělává rozdáváním pozvánek na kulturní akce v ulicích města. (Bude tedy podle zákona o reklamě posuzována například i podomní či pouliční evangelizace Jehovistů?) U spammingu je tento rozdíl ještě výraznější.

Protože novela specifikuje nevyžádanou reklamu jako tu, která je hromadná, za hranici zákona se rázem dostávají i jednorázová emailová oslovení. (Mohl bych pak tedy tento zákon použít proti všem PR agenturám, které mě svými emaily s pozvánkami na reklamní akce dennodenně obtěžují. Myslím, že řada novinářů se ráda přidá…)

Problémem se však stává prokazatelnost. Dozorčím orgánem je v této věci živnostenský úřad. Tomu, kdo poruší zákon o regulaci reklamy, hrozí až dvoumilionová pokuta, která může být udělena i opakovaně. Živnostenští úředníci tedy budou z moci úřední rozhodovat o tom, co je a co není spamming. Nejasná definice v zákoně navíc zvyšuje možnost jejich korupce. Řada agentur, které nevyžádané emaily zasílají, raději uvolní pársettisícový úplatek, než aby zaplatily plnou výši sankce.

Stejně jako u sexuálního obtěžování je i v tomto případě nutné prokázat, že vás skutečně někdo obtěžoval. Už vidím živnostenské úředníky, jak objektivně posuzují, zda tento případ nastal či nikoli. Patrně budou několik dní pozorovat, zda skutečně doručená pošta adresáta otravuje. :-) Snazší by to mohlo být v případě „zdržování od práce“ – to by se jistě mnohem snáze dokládalo.

Rozpor panuje i okole vyžádanosti/ne­vyžádanosti emailu. Nikdo přeci nemůže vědět, zda adresát při registraci na některém serveru nezatrhl kolonku, že souhlasí se zasíláním informací do své poštovní schránky. Pokud skutečně zákon začne od června platit, nebudou to mít živnostenští úředníci v žádném případě snadné. Nevyžádané emaily z Internetu totiž jen tak nezmizí – většina z nich jich totiž pochází ze zahraničí, kam jejich krátké prsty vůbec nedosáhnou.