NATO proti hackerům

Ilustrace: Nenad Vitas

Ministři obrany zemí NATO, tedy mimo jiné i našeho vlastního kousku planety, se na svém setkání shodli na potřebě zakročit proti koordinovaným a nebezpečným útokům hackerů proti státním infrastrukturám. Popudem k tomuto rozhodnutí byly především dosti nepříjemné útoky vůči estonským vládním i privátním webům, ke kterým docházelo v první polovině letošního roku, hlavně v květnu. Podrobnou analýzu problému najdete například zde, nicméně v podstatě šlo o to, že jednání tamějších úřadů ne právě potěšilo některé občany, a také moře Rusů v zahraničí.

Nechme Estoncům jejich problémy se servery a sochami rudoarmějců a podívejme se na nepatrný, avšak důležitý podtext celé kauzy. Z koordinace útoků vůči estonským serverům bychom mohli vinit různé lidi a jejich skupiny. Nedělejme to, důkazy nejsou. V každém případě se ale jednalo o po dlouhé době první koordinovaný útok proti infrastruktuře státu s jednoznačně politickým podtextem. Vyberme si: buď je to příklad kyberterorismu, nebo vyhlášení kybernetické války. Obojí v tak značném rozsahu a proti soupeři tak závislému na informačních technologiích, že je logické, že se tímto problémem začala zabývat Severoatlantická aliance. Ta musí čelit nikoliv simulaci možného útoku nebo strategickému scénáři, ale faktu.

Faktu, který není moc příjemný, protože proti útokům typu DDoS se tanky a gripeny dost dobře bojovat nedá. A aliance přes strategické plánování a dlouhodobou snahu o upozornění na nebezpečí kybernetické války moc nástrojů proti podobným útokům zatím nemá. Ve výsledku jí nezbude nic jiného než se naučit proti nim bojovat, neboť globální informační infrastruktura je nedílnou součástí globální bezpečnosti, ale bude se to muset naučit. Sci-fi o tom, že NATO nás bude muset chránit před hackery se možná, pod vlivem estonských událostí, stává realitou. Není to veselé.