Návštěvnost webu životu nebezpečná

Ideální, ale zároveň z oblasti snů, by bylo mít web, na který chodí přesně tolik lidí, kolik potřebujeme. Hezky je to vidět na příkladu e-shopu. Na takový web by mělo chodit přesně tolik návštěvníků, kolik nakonec objedná zboží a zaplatí. Náklady na provoz takovýchto webů by byly využity opravdu velmi efektivně. Po webu by se nepohybovali čumilové a všichni ti, kteří nemají o zboží zájem. Náklady na hardware by byly minimální a konverzní poměr stoprocentní. Prostě ideál.

Jsou ale weby, u kterých primárně o návštěvnost nejde, konverzní poměr také neřeší a dokonce je u nich na překážku od jisté chvíle i relativně vysoká návštěvnost. Alespoň to tak vypadá takhle zvenčí. Ale už vás nebudu déle napínat, jedná se o weblogy.

Blogy si lidé většinou zakládají jednak proto, že chtějí světu něco sdělit a nemají k tomu jinou příležitost, a nebo čistě jen pro sebe a proto, že si chtějí zaznamenávat myšlenky, příběhy, zajímavosti a postřehy. Druhá varianta trochu kulhá, neboť když je to veřejný web, pak asi musejí autoři počítat s tím, že je někdo čte, a tedy sdělují myšlenky nejen „sami sobě“, ale i ostatním.

Tím se (poněkud kostrbatě) dostávám k návštěvnosti. Pokud bloggeři píší pravidelně, baví je to a ještě k tomu píší poutavě a zajímavě, lidé si je najdou a začnou k nim pravidelně chodit. A návštěvnost utěšeně roste. Jenže od určité hranice se z konkrétních čtenářů stává neidentifikovatelná masa a blog přestává být tak trochu blogem. Autor přestává rozlišovat jednotlivé komentující čtenáře, už se nepídí po tom, kdo je kdo, a prostě píše. Z blogu se stává e-zin, který jeden člověk nemůže utáhnout, aby uspokojil své čtenáře. Blog přestává být pro autora zábavou, přetrvává pouze návyková nutnost. Čtenáři vyžadují, přikazují, reptají a soudí. A křičí „piš, jak chci já, nebo zhyň“. Neuvědomují si, jak a proč vznikl ten blog, na který chodí a kde se dožadují toho či onoho. Byla to zábava pro bloggera, který mohl psát, co chtěl a jak chtěl. Konec takového blogu je pak již jen otázkou času.

Pravděpodobně z výše uvedených důvodů se v nedávné době uzavřela životní pouť dvou poměrně známých a mnohými oblíbených blogů. Prvním byl Pixylophone a druhým Převážně neškodný. Můžeme se dohadovat o tom, zda by autoři těchto blogů pokračovali dál, i kdyby návštěvnost jejich deníčků i počet „prudičů“ v komentářích pod články nevyrostl nad hranice únosnosti. Jisté je to, že návštěvnost nemusí být vždy jen převážně neškodná.

A můžeme si tipnout, který z blogů půjde další na řadu. Nápovědu lze hledat třeba na Navrcholu.