Nejásejme nad povinnou přenositelností...

Nad povinnou přenositelností čísel v mobilních sítích skoro všichni jásají. Přitom jde podle mého názoru jen o další příklad státní regulace prováděné takzvaně na ochranu zákazníka. Kterou kupodivu prosazuje i ministr za stranu, jež sama sebe deklaruje jako pravicovou a liberální.

Na Lupě již vyšly dva články, které povinnou přenositelnost vychvalují, a to Bude přenositelnost mobilních čísel od roku 2006? od Patricka Zandla a Přenositelnost po česku od Jiřího Peterky.

Snad jediné dva opačné pohledy na věc se objevily na stránkách Liberálně reformní strany a v Computerworldu. Logika těchto argumentů je celkem elementární, proto se budu nutně opakovat. S podivem je ovšem to, že takový pohled nepřevládá. Představte si, že byste třeba zákonem přinutili poskytovatele Internetu a provozovatele portálů, aby zajistili přenositelnost e-mailů. Samozřejmě na ochranu zákazníka. Jinak by přece „nebozí“ spotřebitelé museli při změně poskytovatele vynakládat dodatečné náklady třeba na nové firemní vizitky. Co by se v takovém případě stalo?

Provozovatelé freemailů by své služby prostě nejspíš zrušili. I nabídka dalších levných služeb by byla ochuzena – podnikatelé by totiž své cenové nabídky museli přizpůsobit tomu, že bude třeba i po té, co jim zákazník uteče, nutné nějak zajistit přeposílání pošty.

Pointa je ovšem v tom, že i když žádný zákon přenositelnost e-mailu nenařizuje, přesto zde služby tohoto typu fungují, ba dokonce zdarma. Lze předpokládat, že by se tedy objevily i v sítích mobilních operátorů – pokud by po nich byla ze strany zákazníků poptávka a pokud by se na nich operátoři navzájem svobodně dohodli.

Nebo jiné příklady – nechtějí třeba socialisté všeho druhu nutit banky, aby vám zajistily přenositelnost čísla účtu? Nebo pronajímatele nemovitostí, aby zákazníkům už navždy na své náklady přeposílali poštu papírovou? V tomto výčtu raději skončím, abych snad státní úředníky a regulátory ještě nakonec k něčemu neinspiroval. Ony ty služby vypadají lákavě a jistě by se člověku hodily. Je však jasné, že důsledek regulace by byl ve všech případech stejný – ubylo by hráčů na trhu, nejlevnější cenové nabídky by zmizely a podnikající subjekty by zvýšené náklady promítly na spotřebitele. Pokud tedy po zavedení povinné přenositelnosti budou ceny nadále klesat, znamená to jediné – jinak by mohly klesat ještě rychleji.

       

Dobře. Můžete samozřejmě – a do jisté míry právem – namítnout, že mobilní operátoři nepodnikají výhradně se svým majetkem, ale čísla patří státu. Není ale žádný důvod, proč by stát měl spravovat nějaké telefonní seznamy, protože to bude dělat určitě hůře než soukromé subjekty. Na místě by spíše bylo začít uvažovat o odstranění různých licenčních bariér. Ať alespoň výhledově může mobilní síť provozovat kdokoliv (čehož se ovšem stávající operátoři nejspíš děsí podstatně více než povinné přenositelnosti). Ony i analogické služby v oblasti rádiového vysílání fungovaly dlouho a uspokojivě, aniž by pásma a licence přidělovali úředníci. Teprve v roce 1927 bylo v USA elektromagnetické spektrum znárodněno (podrobnější článek na toto téma od Miroslava Zajíčka vyšel v časopisu Respekt, online je dostupný na stránkách Liberálního institutu).

Tento scénář se opakuje s železnou pravidelností. Stát nejprve udělí několika subjektům určité privilegium, a pak dodatečnými zásahy situaci ještě zhoršuje. Líbil by se mi ovšem postup přesně opačný – nechat účastníky směny, ať se na pravidlech dohodnou sami. Neplést se firmám do jejich podnikání, nevytvářet další hromady předpisů a naopak ty stávající odbourávat. Říká se tomu svobodný trh.