Nepokradeš. Ani web.

Tedy ne zrovna on, nýbrž jeho poslední případ. Hned na úvod přiznávám: „můj“ hrdina není odborník, ale amatérský lapka okresního formátu. Vyprávění o vyloupení internetové banky a přechytračení bezpečnostních systémů tedy nečekejte. Pokud bych o něčem podobném věděl, nepsal bych tuto glosu.

Ne, tento případ je malý, zlodějské praktiky hloupé a naivní. Díky tomu ale máme poměrně unikátní příležitost jít po stopách krádeže webu, ba co víc, do rukou se nám dostanou důkazy. To je věc poměrně nezvyklá. O autorské právo se na Internetu neslušně otírá kdekdo, ale kde začíná a končí inspirace u webdesignu, není příliš jasné. V případě podezření má jen málokdo čas a chuť pouštět se kvůli nápadně podobnému designu do právního sporu, navíc pokud nenaleznete shodu ve zdrojovém kódu, zbudou vám pravděpodobně jen oči pro pláč.

Jenže nyní jsme měli „štěstí“ a zloděj byl načapán přímo při činu, respektive na jeho místě nechal občanku s kontaktními údaji. Poslyšte tedy tento příběh, který se klidně může stát i vašemu webu:

Jednoho pěkného dne si zástupci jisté vývojářské firmy všimli při pravidelné prohlídce internetových katalogů nového konkurenta. Jejich klientovi, firmě Tesárek-Surman, sekundovala ve výsledcích společnost Škodák se stejnou hlavičkou a popiskem.

Cesty webmasterů nemohly vést jinam než na onen web, kde se dočkali dalšího překvapení – připadali si, že se uklikli a jsou opět na webu svém. Jinými slovy, grafické layouty obou stránek byly takřka totožné (srovnejte Tesárek-Surman a Škodák).

Zdrojový kód pak zloděje usvědčil, protože jaksi zapomněl v popisném meta tagu vymazat, od koho „inspiraci“ čerpal. Kdo ví, třeba tím chtěl firmě Tesárek-Surman projevit laskavost za poskytnutí kódu… To však nic nemění na tom, že se dotyčný dopustil krádeže webové prezentace v hodnotě 35.000 korun.

Kauza se již řeší, plagiát byl samozřejmě stažen. Smutnou skutečností je, že firma Škodák ani nevěděla, že její nová internetová prezentace byla uzmuta konkurenci od vedle. Nyní připravuje nové stránky. Věřme, že tentokrát si její webmaster už dá pozor – v tom smyslu, že vytvoří stránky původní.

Morální poučení na závěr? Ne, nebude jím cynické úsloví „krást se musí umět“, ale „krást se nemá“. Tento příběh ukazuje, že leckteré firmy raději zaplatí menší peníz na úkor profesionálního řešení od webového studia. Poté se jim může stát, že se dostanou do spárů podobného podvodníka a za likvidaci jím založeného požáru vynaloží daleko víc.

Kolik komerčních webů na českém Internetu vzniklo a vzniká tímto způsobem?