Notebook na kliku – změní svět?

Kdybyste na něj narazili v hračkářství, vůbec si jej ve změti podobných výrobků pro předškoláky nevšimnete. Plastová krabička podobající se přenosnému počítači, výklopný mechanismus umožňující otevření krytu do polohy „notebook“ nebo „tablet PC“. Veselé barvy tohoto přístrojku umocňuje odlišené (na dostupných fotografiích žluté) zařízení po jeho boku, sloužící k získávání energie manuální cestou – tedy klika. Notebook na kliku vypadá jako jedna z tisíců moderních hraček, které dnes můžeme zejména před Vánocemi v obchodech spatřit a za nevysoký peníz koupit ratolestem.

Přesto přístroj vyvinutý na Massachusets Institute of Technology (MIT) a spadající pod projekt, který slibuje laptopy dětem třetího světa, hračkou rozhodně není. V barevné krabičce se skrývá plnohodnotný počítač, přesněji notebook. Jeho základem je procesor AMD na frekvenci 500MHz, s 1 GB paměti. Ta je typu Flash, takže odolává ztrátě napájení; přístroj ji má místo pevného disku. Operační paměť je zastoupena a má velikost 128 MB. Displej může fungovat buď v režimu běžného barevného LCD, nebo vysokokontrastně. Tento speciální režim je určen především ke čtení dokumentů na slunci, kdy se většina klasických displejů stává špatně čitelnými či nepoužitelnými.

Komunikaci s okolím notebooku zprostředkovává jednak USB sběrnice, ale také integrované WiFi rozhraní. O napájení se – vedle baterie – stará už zmíněný „ruční“ generátor v podobě integrované kličky. Jejím použitím by mělo být možné nabít přístroj tak, aby se dal používat i v místech, kde není dostupný elektrický proud. Operačním systémem tohoto stroje je upravená verze Red Hat Linuxu a cena celého zařízení by měla být 100 dolarů, což při současném kurzu dělá asi 2500 korun českých.

Z předchozího popisu vyplývá, že ač by ona věcička byla jistě lákavou hračkou pro nejednoho školáka, není západoevropské/ americké mládeži určena. Notebook je přístrojem vyvinutým speciálně pro děti z chudých zemí. Základní filozofií bylo vytvořit jej tak, aby jim mohl být věnován zadarmo, aby splnil nároky kladené na učební a komunikační pomůcku a současně, aby v prostředí, do kterého je určen, vydržel. To znamená kromě jiného také zvýšenou odolnost proti prachu, slunci, teplotám nebo vlhkosti, lepší zatěsnění nebo neexistenci precizních pohyblivých součástek. Výsledkem je zařízení, které by mělo chudým dětem v nejchudších zemích pomáhat jednak ve vzdělání a jednak v komunikaci.

Myšlenka podobného zařízení není úplně nová, nicméně teprve laptop z MIT ji uvedl do podoby životaschopného přístroje. Počítač se zatím nevyrábí, jeho produkce a rozšiřování je totiž dosti speciální záležitostí. Probourání negramotnosti v chudých oblastech, poskytnutí tamním dětem moderní komunikační – a hlavně výukové – technologie je skvělý nápad. Tak skvělý, že by dokonce mohl pohnout světem „globálního“ IT, byť se nezdá, že by něco takového mohla nenápadná hračka s klikou dokázat. Dosavadní vývoj laptopu ovšem není přímočarý a jednoduchý. Pravděpodobně nebude jednoduchá ani jeho budoucnost, ostatně spasitelé to neměli jednoduché nikdy.

Technika a politika

Laptop za sto dolarů by měl být rozdáván dětem v nejchudších oblastech. Které to jsou? MIT zatím podle stránek projektu diskutovalo s Čínou, Brazílií, Thajskem a Egyptem. Ani jedna z těchto zemí rozhodně nejchudší není, ale všechny mají své chudé oblasti. Pravděpodobně v nich bude probíhat testování projektu laciných počítačů. Ty ovšem bude muset každá země zaplatit, přičemž pro začátek se od každé z nich očekává objednávka na nejméně milion kusů. Výroba začne teprve tehdy, až bude objednáno pět milionů kusů (to je omezení dané nutností masovou produkcí snížit cenu kusu na 100 dolarů). To znamená, že každá země, která se prozatím bude chtít programu zúčastnit, za něj zaplatí přinejmenším 100.000.000 dolarů. To není málo.

Politici rádi hovoří o vzdělávacích projektech, o podpoře dětí třetího světa a podobně. Mezi slovy a investicemi je ovšem propastná vzdálenost, a tak se dá spíše očekávat, že se peníze na počítače s manuálním pohonem budou shánět spíše špatně. Pro chudé země se počítá s možností financování od mezinárodních organizací.

Ačkoliv projekt notebooku vychází z MIT, jeho skutečným realizátorem má být nezisková organizace OLPC – One Laptop Per Child (laptop každému dítěti). Distribuce přístrojů dětem, tedy koncovým uživatelům, by měla probíhat prostřednictvím ministerstev školství cílových zemí. Pochopitelně je otázkou, zda, a do jaké míry se povede kýženého efektu dosáhnout a kolik přístrojů se nakonec vyrobí a rozdá. Panují obavy, že laptopy by se mohly stát předmětem korupce, černého obchodu a dalších forem kriminality, která se vyskytuje v souvislosti s podobnými aktivitami.

Komunikační prvek a učebnice par excelence

Podle autorů samotného projektu je notebook v zásadě dvěma věcmi v jednom balení. Je to okno a nástroj. Díky oknu spolu mohou děti komunikovat a podívat se přes Internet do celého světa, pomocí nástroje se mohou učit a co víc, mohou se „naučit učit se“, což je ještě důležitější. Pokud by se skutečně podařilo dosáhnout toho, o co autoři OLPC usilují, miliony dětí v nejchudších zemích by získaly v nejlepším případě přístup k informacím na celém světě. Díky tomu by se mohly vyvíjet mimo bariéru, která je dána jejich přirozeným sociálním prostředím. Laptopy a jejich správné využití by – přinejmenším hypoteticky – mohly těmto dětem zajistit přístup ke zdrojům, jichž by jinak nikdy nemohly dosáhnout a čerpat z nich. Zrodila by se nová generace, která by mohla ve své domovině výrazně posunout úroveň využívání přírodních zdrojů, industrializace, technického pokroku i bez dalšího přístupu zvenčí. To ovšem není jediná výhoda.

Notebook by mohl posloužit jako univerzální učebnice. Jeho obsah by mohl být distribuován pomocí WiFi, což by chudým školám výrazně ušetřilo za pořízení klasických papírových knih a sešitů (laptopy po zapnutí automaticky díky bezdrátovému rozhraní vytvářejí určitý druh P2P sítě). „Ruční“ pohon pak znamená úsporu oproti například klasickým „recyklovaným“ desktopům v tom, že do škol není potřeba ihned zavádět elektřinu či shánět generátory. Vysoká mobilita a nízká hmotnost přístroje, odolnost proti prašnosti a nárazu snižuje nutnost stavebních úprav ve školách pro děti s těmito laptopy oproti běžným PC na minimum. Pokud by se tyto laptopy podařilo vyrobit tak, aby vykazovaly (hlavně jejich akumulátory a displeje) dobrou životnost, mohlo by se na jednom – byť to není záměr – „vystřídat“ více dětí. Ty by tak uměly číst, psát, ale i pracovat s počítačem a informacemi přes handicap způsobený místem, do kterého se narodily.

Dopad na okolní svět

Firma Apple ústy svého zakladatele a šéfa Steva Jobse projektu OLPC a jejich zařízení nabídla zadarmo operační systém Mac OS X. Ačkoliv by bylo jistě lákavé, kdyby na levném laptopu pro děti třetího světa fungoval systém z nejdražších pracovních počítačů rozvinutých zemí, nabídka byla odmítnuta a přednost dostal Linux. Argumentem je nutnost tvůrců přístroje upravit si operační systém podle svých potřeb. Když si ale uvědomíme, že mnoho dětí se naučí pracovat s Linuxem a přinejmenším některé z nich se možná následně (právě díky laptopu) ve svých komunitách stanou lidmi s vyšším společenským statusem, banální otázka operačního systému pro hračku na kliku se rázem převrací. Tito uživatelé totiž budou pravděpodobně preferovat Linux. Vzhledem k jejich počtu, který by v optimistickém případě mohl jít do desítek milionů, to bude znamenat nárůst potenciálních zákazníků pro profesionální distribuce Linuxu (třeba právě Red Hatu) a využití distribucí typu Ubuntu. To by mohlo znamenat nejen práci pro firmy spravující takové, již v daných místech běžné počítače, ale také vytvoření konvence ve využívání souborových formátů, obvyklých v Linuxu. Třeba otevřeného dokumentu. K tomu by došlo naprosto stejným mechanismem, jakým formát dokumentů v rozvinutém světě ovládl .doc . Laptop za sto dolarů by tak mohl, čistě teoreticky, narušit současnou situaci panující v oblasti operačních systémů a užitkového softwaru. Stejně tak by se časem mohli objevit levní IT odborníci z chudých zemí, lidé vzdělaní v oboru právě díky této nenápadné pomůcce.

Uchytí se?

Předchozí odstavec popisoval ale pouze jeden z mnoha hypotetických dopadů stodolarového laptopu na okolní svět. Samotný přístroj je poměrně speciální záležitostí, určenou jasně vymezené skupině potenciálních uživatelů. Nebude na prodej (a pokud ano, tak s příslušnou přirážkou) a není jasné, jak jeho projekt vlastně dopadne. I přes skutečnost, že jde o neziskovou a vysoce filantropickou záležitost, nelze ignorovat fakt, že se v projektu protočí poměrně velké peníze. A tam, kde jsou dolary (což platí všude, ale ve třetím světě zejména), je i korupce, s ní související další zločinnost, násilí, střelba. Bylo by škoda, kdyby se manuální laptop stal opakem toho, čím měl a má být, nicméně i to je možné. Projektu nelze než popřát hodně štěstí, bude ho potřebovat.