Novinařina a blogování jsou stále riziková povolání

Ilustrace: Nenad Vitas

Sledované statistiky, týkající se zmařených životů novinářů, vykazují pozitivní trend, pokud je vůbec možné meziroční snížení počtu mrtvých ze 76 na 57 takto označit. Také počet zabitých ve válečných zónách klesá, ovšem smrt číhá i jinde, nejenom v místech, kde se válčí. Zabíjí také gangy, náboženské skupiny, organizovaný zločin a státní agenti. Rozmáhají se též únosy, novináři už často nejsou považováni za pozorovatele zvenčí a jejich zatažení do konfliktů je běžnou praxí. Únosy novinářů slouží nejenom k získání finančních prostředků, ale je to také snadná cesta k mediálnímu zviditelnění, které obvykle s únosem žurnalisty přichází.

Ke smrti alespoň jednoho novináře došlo v pětadvaceti zemích světa. Třetina novinářů zaplatila za svojí práci životem v sedmi nejnebezpečnějších afrických zemích, jde o Angolu, Kamerun, Demokratickou republiku Kongo, Nigérii, Rwandu, Somálsko a Ugandu. Absolutně nejnebezpečnější země pro novináře ovšem leží v Asii. V Pákistánu v roce 2010 zemřelo jedenáct novinářů. Za poslední dekádu byly pro novináře nejnebezpečnějšími státy Afghánistán, Irák a Mexiko. Mexiko do společnosti států, ve kterých se válčí nebo které ovládá násilí, zapadá kvůli aktivitám drogových gangů.

Pro novináře je nebezpečná i Evropa, a to dokonce na dost neočekávaných místech. Evropská unie zaznamenala dvě úmrtí novinářů, v Řecku a Lotyšsku. Ani jeden zločin nebyl vyšetřen, vrazi řeckého manažera rádia a lotyšského mediálního magnáta a milionáře zatím unikli spravedlnosti. Globálně je ale Evropa docela bezpečným regionem. K žádnému úmrtí novináře nedošlo podle statistik v Severní Americe (nepočítáme-li do ní Mexiko) a v Austrálii. Čísla z rozvojových zemích mohou být navíc značně zkreslena, jelikož na povrch nemusejí vyplavat všechny kauzy končící smrtí lokálních novinářů.

Reportéři bez hranic se zabývají také cenzurou a represemi proti novinářům nebo blogerům. V roce 2010 bylo uvězněno 152 lidí za vyjádření svého názoru na internetu nebo sociálních sítích. Zde je třeba podotknout, že tato statistika zcela jistě neodpovídá realitě, jelikož mnoho případů zůstalo nezaznamenáno. Cenzura médií jako takových byla zjištěna ve více než pěti stech případech, roste i psychický nátlak na autory myšlenek či zpráv na Internetu. Význam neoficiálních informačních zdrojů na Internetu roste, což potvrzuje i větší pozornost cenzorů a následné represe i proti těm, kteří nejsou skuteční novináři a prostě jenom informují svět o dění v okolí.

Neuvěřitelných 62 zemí světa patří do společnosti států, které nějakým způsobem cenzurují Internet. „Vybraná“společnost několika zemí je dokonce nazývána „nepřítelem Internetu. Jedná se o státy, které nejvíce omezují své občany v možnostech svobodného vyjadřování a čerpání informací z Internetu. Jde například o Čínu, Kubu, Egypt, Irán, Severní Koreu, Tunisko, Sýrii nebo Saudskou Arábii. Zajímavá je i mapa svobody médií, která ukazuje, že mezi nejsvobodnější země patří Finsko, Island a Holandsko, naopak na druhém konci řebříčku jsou státy svobodné novinařině nepříliš zaslíbené, třeba Turkmenistán, Severní Korea a Eritrea.