O Milé Sally a korporátní anti-netiketě

Často – až v několika desítkách denně – dostávám emaily, jejichž odesílatel po mně něco chce. Pomoci s nějakou WWW stránkou, poradit s nastylováním, vyřešit neřešitelný problém. Ne, nechci mluvit o tom, jak je těžké být Milou Sally webdesignu. Spíš mě začalo zajímat, jak k tomu ti pisatelé přistupují.

Při vší úctě, většina je slušná a zdvořilá. Uvědomují si, že chtějí radu nebo pomoc od jakéhosi cizího člověka a podle toho také svůj mail formulují. Věcně, slušně, s vědomím toho, že možná obtěžují, a když zrovna nebudu mít čas, sílu či chuť se jejich problémem zabývat, řešení se nemusí dočkat.

Pak je tu taky skupinka těch, kteří mě mají za odpovědní automat. „Sem vhoďte problém. Tady vypadne odpověď. Když ne, kopněte sem, možná se to zaseklo.“ Obvykle se takový cizí, téměř anonymní pisatel nezatěžuje nějakými zdvořilostmi nebo prosbami:

cau pixy,
potrebuju pomoct s XYZ. Jak mam vyresit kdyz
mi BFLM dela PTPT a pritom HCHKR dela BLBL?
3Xt3R

Na takové maily odpovídám, jen když jsem opravdu v dobrém rozmaru a odpověď mě nestojí moc času. Ovšem, z pochopitelných důvodů, malinko se skřípějícími zuby. Komu by se líbilo, kdyby se z něj měla stát nějaká answering machine, že.

A pak jsou tu maily od pisatelů z tzv. corporate sektoru. To je kapitola sama pro sebe. Tento druh plošně pokrývá všechny typy emailů, chodí jak slušné, tak od buranů. Mají ale jisté společné znaky, které by se daly shrnout pod název korporátní anti-netiketa.

Možná už většina uživatelů ani neví, co to nějaká netiketa vlastně je (spojení slov net [síť] a etiketa). Ovšem práce v nějaké větší firmě a permanentní mailování i s kolegy u vedlejšího stolu vnesly do elektronické komunikace zcela nové prvky. A ty se přenášejí i mimo kancelář. Celodenním kolotočem zblblý jedinec pak používá email s ležérní samozřejmostí stejným stylem jako v kanceláři, i když píše přání babičce nebo žádá o pomoc se zapeklitým problémem na své soukromé WWW stránce.

Čím se takové korporátně poznamenané emaily vyznačují? Hlavních je pět základních syndromů:

• přívěskový syndrom – to, co vám chce pisatel především sdělit, se nachází v připojeném souboru .doc (.xls, .ppt),
• syndrom sypaného čaje – nestandardního kódování emailu si ve firmě nikdo nevšimne, protože tam mají všichni stejné vybavení a všem to funguje. Že vy vidíte nečitelný sypaný čaj, je přece vaše chyba,
• syndrom megafonu – kromě vás je v hlavičce všech 370 adres z firemního adresáře,
• syndrom laviny – i prosté sdělení ‚OK‘ je vlastně třísetřádkový email obsahující celou komunikaci za poslední dva měsíce, kumulující se jako citace na konci textu,
• syndrom „Mega Sem, Mega Tam“ (MSMT) – firemní sítě jsou rychlé, nikdo ani nepostřehne, jestli posílá dvacetikilový obrázek JPG, nebo pětimegový BMP.

U soukromých mailů trpících těmito syndromy (hlavně u těch přívěskových a MSMT) už obvykle trpělivost dochází. Sypaný čaj rovnou mažu. Objemné maily od neznámých lidí se mažou už na serveru. Jasně, když po někom něco budu chtít a on mi požadovanou informaci pošle jako typický korporátní monstr-mail, můžu být rád, že mám aspoň něco, a musím se s tím nějak poprat. Ale pokud někdo chce něco po mně, je na něm, aby se přizpůsobil on. Aby si uvědomil, že už není ve firmě a nepíše oběžník svým podřízeným.

Když by dotyčný stejnou věc, se kterou se na vás obrací emailem, přišel vyřídit osobně, asi by vám těžko vtrhnul bez zaklepání do bytu, rozvalil se v pohovce a dožadoval se: „Kafe! Hned! A dva cukry!“ A k tomu očekával, že hned necháte všeho, co právě doma děláte, a budete se věnovat jeho problému. „Jak, že nemáte kožené křeslo, čtverečkový papír a automat na presso?! U nás to mají všichni!“

Blbost, což? Ale že se tolik lidí chová podobně v emailu, skryto za štítem toho zakrouceného zavináče, už tak prapodivné není. Aspoň pisatelům samotným to tak nepřipadá.