O prvním počítači a budoucnosti XML

Chodil jsem na střední, slintal po nejnovějších výstřelcích techniky, což pro mě tehdy byl Sinclair ZX Spectrum a různé jeho klony. Tehdy mě strejda, bavorský emigrant a kapitalistický pohůnek, obdařil k narozeninám svým nepoužívaným, už tehdy obstarožním počítačem.

Nebylo to ani zdaleka to, po čem bych toužil nejvíc – jen starý, zaprášený ZX-81, polofunkční prcek s membránovou klávesnicí a konektorem, ke kterému se kvůli ukládání dat mohl připojit kazeťák. Ten výstup ovšem nefungoval, takže zábava s počítačem se omezila na ruční ťukání programů v Basicu. Dodnes mám možná někde upatlaný sešit s mnohasetřádkovými programy, které jsem musel příkaz po příkazu opsat, když jsem si chtěl něco zahrát. Ale byl to POČÍTAČ! Panečku!

O dva roky později jsem trávil hodiny v děrovně a datloval pro školní EC-1040 zápočtový program v Pascalu. Naděrovaný štos štítků se svázal gumičkou a hodil do krabice od bot. Za týden jsem se z výpisu, po mnoha stranách úvodních dumpů, dozvěděl sladké tajemnství o syntaktické chybě na řádku číslo tři. Nezbylo než to opravit a počkat si další týden na novou sjetinu.

O rok, dva později dostala katedra algebry jako dar od spřátelené čínské lidové univerzity fantastický stroj Great Wall. Vešel se na stůl a přesto dokázal víc než naše sálové EC-1040. A uměl pracovat s čínskými znaky (což algebraici jistě ocenili). K počítači se pořádaly exkurze a nikdo na něj nesměl sáhnout. Uvnitř tikal nepředstavitelně výkonný procesor i386.

Někdy po roce 1990 jsem si pořídil své první PC. Se 14" monitorem, i286 a celými 2 MB RAM stálo skoro 60 tisíc a bylo to úžasné dělo. Splácel jsem ho asi osm let.

O rok, dva později jsem prvně vstoupil do jisté redakce novin a zůstal stát s otevřenou pusou před arzenálem macintoshů. Ze skeneru se dostávaly do Photoshopu fotografie v obrovském rozlišení, na obrovských, 21" obrazovkách byly stránky novin přesně tak, jak pak vypadaly na papíře, bylo to živé sci-fi. Tyhle stroje mě tehdy naprosto uchvátily a nepustily dodnes.

Ale proč to vlastně píšu? Stařečkové na zápraží vzpomínají na štaréé dobréé čašy? Snad ani ne. Je mi pětatřicet, do důchodu je ještě sakra daleko. Spíš proto, jak mě od samého začátku fascinuje a fascinovat nepřestává ta neuvěřitelná rychlost vývoje.

Počítače opustily sály a začaly se běžně objevovat na stolech vědců a inženýrů před pouhými dvaceti lety. Teprve před deseti lety se začaly z laboratoří přesouvat i do domácností. Z historického hlediska je to včera. Převratný vynález optických disků (CD, DVD) jen vlastně jen pár let starý – a už pomalu začíná být zastaralý a co nevidět asi skončí na smetišti dějin. Masově přístupnému Internetu je asi osm let. Mobilní technologie GSM hromadně využíváme asi šest let. LCD displeje, DVD a MP3 přehrávače, digitální foťáky a mnoho dalších výkřiků techniky jsou hitem supermarketů teprve v posledních dvou, třech letech.

V téhle perspektivě mi připadají děsně srandovní všechny zasvěcené vize odborníků, kteří té či oné technologii předpovídají nějakou budoucnost. Vývoj je tak překotný, že se nedá ani hádat, co bude za dva roky. Hned zítra někdo přijde s technologií, která všechno převrátí naruby a vývoj stočí zcela mimoběžným směrem. A pozítří přijde zas někdo jiný a všechno změní úplně jinak.

Sázet na to, zda budoucnost patří optice, XML, Linuxu, Internetu, domácím multimediálním centrům, Flashi, mobilům, PDA nebo třeba aluminiu, je pouhou sázkou do loterie. Zkuste si vzpomenout, co všechno víte o minulém přelomu století. Plánovalo se století páry, byly první kinematografy, telegraf a vládla secese. Co budou vědět naši budoucí o našem věku, je ve hvězdách. Co my víme, třeba budou mít v učebnicích:

„Koncem 20. a začátkem 21. století lidé používali tzv. počítače, později hojně propojované do tzv. sítí (primitivní obdoba dnešního patapufu). Byly vyvrcholením poměrně krátké éry masového využívání elektřiny (viz "středověké zdroje energie“). S nástupem fytopufu všechny tyto technologie postupně upadly v zapomnění. Ukázky najdete v nejbližším technickém muzeu."