O stolních přehrávačích, funkcionalismu a T602 blahé paměti

Můj počítač je skvělý, supervýkonný, multimediální. Umí skoro všechno, co bych od něj vůbec kdy mohl očekávat. Přehrávat i nahrávat hudbu. Prohlížet i vytvářet fotoalba. Stříhat filmy. Přehrávat CD, DVD, audio i video ve všech myslitelných podobách. Převádět data z jakéhokoli formátu do formátů jiných. Pracuji na něm, hraju si na něm, jeho pomocí komunikuji. Ale mám-li chuť se v klidu podívat na film, sednu si k televizi.

Nejspíš se to dá vysvětlit tak, že televize je jednoúčelová, a proto jednoduchá, pro svůj účel ideální. Pravda, počítač dokáže i to, co televize. A umí také milion dalších věcí. Což je ale současně i jeho neduh. Aby uživatel mohl ty miliony věcí dělat, musí se v nich vyznat, odlišovat jejich ovládání. U televize stačí stisknout knoflík – a hraje. V počítači jsou tisíce dalších funkcí, mohu je konfigurovat, přizpůsobovat a rozšiřovat – ale na všechno musím znát příslušný postup, vykonat určitou sekvenci operací. Čím víc toho počítač umí, tím je složitější. Hypermultifunkční počítač je protikladem jednoduchosti všech těch jednoúčelových přístrojů, jež umí simulovat. Proto ač mám skvělý počítač, pořídím si stolní A/V přehrávač – který sice nebude umět nic víc, než umí nyní můj počítač, ale taky nic víc, než je nezbytné.

Se softwarem je to zrovna tak. Takový MS Word toho umí opravdu úctyhodně. Od psaní textů všemi existujícími typy, řezy, velikostmi a barvami písma, přes databázové funkce, až po celkem pokročilou sazbu tiskovin. Jenže…

Svými schopnostmi pokrývá snad všechny myslitelné varianty, které lze zahrnout pod pojem „práce s textem“. Psaní článku. Firemní oběžník. Obchodní dopis, cenovky, tisícistránkový román i jeho jazyková korektura, plakát pro školní koncert, adresy na obálky pro všech patnáct set našich klientů, matematické pojednání o komutativních grupách, dodatečné daňové přiznání nebo Moje první básnička. Cítíte ty rozdíly?

Kdokoli s takovým Wordem pracuje, obvykle nevyužije 90 procent jeho funkcí. Ale stejně si je musí pořídit. Buď všechno, anebo nic. Dodnes nechápu, že lídrem na trhu textových editorů je zrovna tento moloch a ne nějaký modulární produkt. Editor (mých) snů, obsahující samostatné, oddělené, ale dobře funkčně provázané moduly – třeba Psaní textu, Korektury, Formátování, Vazby & Objekty, Stránková sazba. Při psaní textu nelze nastavovat okraje stránky pro tisk, při vkládání objektů do textu se nedá měnit styl písma, při rozlamování na stránky nelze upravovat obsah. Koupím si jen moduly, které opravdu potřebuji – a navíc mám jistotu, že takový modul opravdu dělá to, k čemu je určen. Že mě při psaní textu nebude nic rozptylovat, nebo že část, která má sloužit ke korekturám, mi třeba pomůže jednoduše přeskládat slovosled ve větě (namísto toho, aby mi jen editor tupohlavě opravoval WWW na Www, protože si myslí, že umí gramatiku líp než já).

Stejně jako v případě jednoúčelových přístrojů by měl existovat i jedno- či méněúčelový software. Se slzou v oku vzpomínám na T602 blahé paměti. Podobně jako mnoho novinářů v redakcích, kde jsem pracoval. S tím Wordem (u něhož dnes většinou všichni skončí) už to jaksi není ono. Chlapci od DTP většinou tvrdě vyžadují „žádné formátování“ (nanejvýš ztučnění a kurzívu), jenže ty možnosti tak svádí… T602 víc než právě ono ztučnění a kurzívu neuměl a jediným možným přizpůsobením byla volba barvy pozadí a písma. A přesto (nebo právě proto) se v něm tak dobře psávalo… Nejhorší na tom je, že pro můj operační systém už takový editor, kde by byl vidět jen kurzor na černé obrazovce a jinak už nic, snad ani neexistuje.

Moje chvála proto patří zdánlivě jednoduchým programům, jejichž síla není okatě vystavována, a jejich primárnímu účelu je podřízeno vše. I to, že program nebude třeba tak cool na pohled. Hlavně že se s ním bude dobře pracovat. Nezbývá mi než doufat, že éra hyperaplikací přece jen pomine a jednou se dočkám i údobí softwarového funkcionalismu.

A teď se omlouvám, jdu si koupit ten stolní přehrávač DivX.