Hlavní navigace

Patrick Zandl (Energomonitor): Stát se zaměřil na vytěsnění malých firem z trhu

27. 4. 2016
Doba čtení: 15 minut

Sdílet

 Autor: David Slížek, Internet Info
Když u nás ani vysokoškoláci nezvládají založit eseróčko, vypovídá to hodně o tuzemské nepodpoře podnikání. A situace se zhoršuje.

Stál u startu serveru Mobil.cz nebo videoserveru Stream, bojoval proti vysokým cenám připojení, bloguje, píše knížky a čtyři roky vedl Lupu. Patrick Zandl je s českým internetem spojen pevným (zřejmě optickým) kabelem. A tohle spojení se nepřerušilo ani po jeho přechodu do firmy Energomonitor, která propojuje energetiku s IT.

Jeho pohled na tuzemské podmínky k podnikání na internetu je po letech zkušeností ostře kritický. „Není tu žádná podpora – ale ono by stačilo jen i neházení klacků pod nohy – novým, nastupujícím firmám. Dneska se nemůže jednoduše narodit nový Laurin a Klement,“ říká v rozhovoru pro Lupu.

Mluvili jsme ale i o optimističtějších tématech – vylepšeních, která technologie přinesly naši životům, budoucnosti internetu, autonomních autech nebo augmentované realitě.

2. dubna 2016 oslavila Lupa.cz, server o českém internetu, své 18. narozeniny. Jak v roce 1998 český internet vypadal, co si o novém médiu myslely vlivné mozky té doby a jak se od té doby proměnil? Má za sebou dětská léta a je dnes už dospělý? Za minulostí i současností se ohlížíme v seriálu textů, galerií a vzpomínek.

Jiří Peterka na druhou polovinu devadesátých let, kdy se začal rozvíjet český internet, v našem speciálu vzpomíná jako na čas „…kdy si lidé na internetu vycházeli vstříc, chovali se slušně a neměli potřebu na internetu jakkoli vydělávat.“ Jak na ni vzpomínáš ty? Bylo všechno opravdu takhle idylické? 

Je to víceméně pravda. Když jsme třeba v roce 1998 dělali design pro Mobil.cz, hodně se mi líbilo, jak vypadá americký CNET. Napsal jsem tedy jeho webmasterovi, že úplně nerozumím tomu, jak má web zkonstruovaný. A on mi opravdu několik nocí trpělivě popisoval, jak web dělal, a pak mi dokonce poslal ZIP soubor, ve kterém bylo všechno, včetně šablony. Tady to máš a nějak si to přizpůsob, psal. A tak jsme měli design jako CNET a lidé nám psali, že jsme ho ukradli. Ale my ho dostali od toho webmastera. Jasně, že to asi nebylo právně košer, protože jsme na něj neměli žádnou smlouvu, ani darovací, a jeho šéf o tom zřejmě taky nevěděl, ale tehdy se to prostě tolik neřešilo. 

Takže opravdu idyla? Řešili jste přece i problémy – třeba ceny připojení, kvůli kterým jste pořádali i demonstrace a založili jste Internet proti monopolu. 

Vždycky bylo pár společností, které z té idyly vybočovaly. Pamatuju si třeba na jednu firmu, která nás strašně štvala tím, že uváděla návštěvnost v nějakých divných, nesmyslných číslech, v tzv. hitech. A my jsme jí vysvětlovali, že to musí být jen HTML hity a byla z toho celá aféra, kdy jsme se naše „hodná část internetu“ nenáviděla s tou tvrdě komerční, z našeho pohledu „leváckou částí“. A pak tady byly divné společnosti jako SPT (posléze Český) Telecom, u kterého jste vůbec nechápali, jestli jenom chtějí utratit peníze, nebo jestli mají nějakou vizi. 

Právě s Telecomem jste bojovali o ceny připojení. Kdybyste se tehdy nevzbouřili, byl by rozvoj českého internetu asi mnohem pomalejší. 

V tu chvíli to významně zafungovalo taky jako reklama na internet. Dozvěděla se o něm spousta lidí, ale také řada firem. Uvědomily si, že internet něco znamená. Bylo to vidět v radikálním nárůstu reklamních výdajů i v tom, že si firmy začaly masivně pořizovat webové stránky. 

A druhým přínosem bylo, že spousta lidí začala hledat alternativy k Českému Telecomu. Vznikla řada alternativních operátorů, od větších firem, které tu kopaly své sítě, až po partyzánské projekty, kdy partička lidí vyvinula různá infračervená pojítka a vznikl CZfree.net

Byla to doba velkého morálního vystřízlivění, kdy spousta lidí zjistila, že firmy nepracují pro ně. Třeba v Německu jste pořád měli pocit, že firmy pracují pro vás a jen to prostě stojí nějaké peníze, ale v Česku jste věděli, že to pro vás nedělají, že jste pro ně nejposlednější kolečko ve stroji, že ty peníze z vás dostanou a je jim úplně jedno, za jakou kvalitu služby. Proto se hodně lidí začalo mentálně orientovat na alternativu. Byli jsme ochotní akceptovat i horší služby, jen když nebyly od Telecomu nebo od klasických poskytovatelů. Po roce 2001 – 2002 se tady objevila spousta nezávislých wi-fi poskytovatelů internetu, kteří propojovali třeba čtyři vchody v domě, a tahle kultura tady zůstala dodneška. 

Dnešní ministerstvo průmyslu ve své strategii pro rozvoj broadbandu tohle velké množství malých wi-fi poskytovatelů označuje za velkou anomálii tuzemského trhu. 

Když jsme vstupovali do Evropské unie a vyhodnocovala se kritéria připravenosti na jednotný trh, říkalo se, jak je skvělé, že máme unifikované zemědělství, že tu je několik velkých agropodniků a náš sjednocený trh bude mít na sjednoceném evropském trhu dobré postavení. Jako opačný příklad se uváděli Poláci, kteří měli spoustu maličkých firem a strašně fragmentovaný trh. Ale pak se ukázalo, že naše velkopodniky nejsou tak efektivní jako velkopodniky německé, rakouské nebo holandské a naopak polské firmy byly přitažlivé tím, že jsou lokální a dokážou se přizpůsobit místním podmínkám. A tak nás začaly válcovat a válcují nás dodnes. 

My teď samozřejmě máme z novin zažité, jak Poláci dělají nekvalitní potraviny, ale to je nesmysl. Dělají kvalitní věci, ale jsou flexibilní – dodávají našim supermarketům přesně to, co si za levné peníze objednaly a co tuzemský zákazník skousne. 

A podobné je to u providerů. Rozdrobenost je dobrá protiváha velkým firmám a je vidět, že i drobné firmy si dokážou na trhu poradit. Založily si ISP Allianci a další sdružení, nakupují techniku a trasy dohromady za dobré ceny… 

A ve výsledku staví optiku víc než velcí operátoři. Aspoň to říkají. 

Často na to jdou trochu partyzánsky. Se zájmem jsem teď sledoval, jak operátoři pokládali optiku v Brandýse, kde bydlím. Jeden si na to vyběhal povolení a druhý si počkal, až se ulice rozkopala kvůli vodě a šoupnul si tam chráničku, než se ta díra zasypala. Domluvil se se stavbaři a má pět set metrů optiky v ulici, kterou by sám těžko rozkopal. 

V devadesátých letech jsi začínal jako podnikatel na internetu. Když srovnáš podmínky pro internetový byznys tehdy a dnes, jak se změnily? 

Obecně mi přijde, že podmínky se zkomplikovaly, zejména pro začínající podnikatele. Každých několik let zakládám nějakou firmu a vidím, že seznam papírů, které jsou k tomu potřeba, je neskutečný a roste. Pravda je, že už v začátcích online podnikání jsme se dostávali do různých absurdních situací. V roce 2000 jsme třeba do daňového přiznání uvedli, že máme operační systém Linux a že je zadarmo. A z finančního úřadu nám volali a říkali, že tam nemůže být cena nula, že to maximálně může být dar. A na dar musíte mít darovací smlouvu, kterou podepsal ten darující. Jak jste říkal, že se jmenuje? Ano, pan Torvalds, ať vám to podepíše, pak to musíte nacenit a odvést darovací daň, kterou může zaplatit buď pan Torvalds, nebo ji za něj zaplatíte vy. Chvíli jsme přemýšleli, jak Linusi Torvaldsovi budeme psát ohledně darovací smlouvy, ale nakonec to nějak vyšumělo. 

Ale to byly spíš takové úsměvné historky, dneska je to už spíš nasertivní – třeba když si uvědomíš, že kvůli každému hotovostnímu příjmu budeš muset v nejbližší době mít v podniku nějaký hypersystém. My třeba chceme, aby v naší firmě mohl zákazník zaplatit i v hotovosti. Ale když vidíme, co s tím bude, spočítali jsme si, že je pro nás lepší fungovat na bázi důvěry a říct tomu člověku, ať si zboží vezme a peníze nám pak večer pošle na účet. 

Je to vlastně hodně paradoxní využití internetu. Na začátku byli přece všichni přesvědčení o tom, že internet všechno hrozně zjednoduší. 

Internet ano, ale vláda ne. A zrovna tohle je české specifikum: stát se zaměřil na vytěsnění malých firem z trhu. Třeba Německo je zas úplně seriózně zaměřené na to, nepustit si na trh východoevropské firmy. Zakládali jsme tam společnost, a když tam přijdete jako Čech, je to hrozný opruz. Já mám dvojí občanství, takže jsem to pak zkusil z pozice rakouského občana a podnikatele a přístup byl diametrálně odlišný. Takže každá země má svá specifika a je potřeba se s nimi naučit žít. 

Když jsi před čtyřmi lety odcházel z šéfredaktorské židle Lupy, napsal jsi do rozlučkového editorialu: „Doba, kdy se pozornost státu definitivně upře na internet a pokusí se do něj přetransformovat řadu regulačních a harmonizujících praktik, jež bohužel budou poškozovat primárně české firmy a jejich aktivity na internetu, je neodmyslitelně zde.“ Platí to? 

Nepochybně. Už před těmi čtyřmi, pěti lety se stát pokusil prosadit nějaký cenzurní přílepek, letos to konečně klaplo. Prostě se to tolikrát zkusilo, až to prošlo. Tehdy se podařilo lidi zmobilizovat, letos už ne. Ale tohle je přesně ten problém – není tu žádná podpora – ale ono by stačilo jen i neházení klacků pod nohy – novým, nastupujícím firmám. Dneska se nemůže jednoduše narodit nový Laurin a Klement. Před dvaceti lety Lukačovič, Bajer, Tomek, Hlavenka a další do podnikání šli, ale dnes je to čím dál obtížnější. Chytří lidé, kteří vytvoří nějaký proof of concept, a vidí v něm potenciál, buď nezvládnou konverzi z malé do seriózní střední firmy, nebo utečou do ciziny. 

Obtížný přechod z malé na středně velkou firmu přece není žádné české specifikum.

Je charakteristický pro rozvíjející se ekonomiky. Viděl jsem to třeba v Turecku, kde máme s firmou nějaké aktivity. Když si tam otevřete malou hospůdku, můžete ignorovat všechny předpisy, můžete mít klidně záchod v kuchyni, když to tak řeknu. Ale jakmile přerostete nějaký obrat a jste zaběhnutí, hned přijde někdo s nataženou rukou a řekne, podívejte, ten záchod, to byste měl zaplatit nějaký poplateček, úplateček. 

A to je přesně ten přerod z malé na střední firmu. Dokud jste jen nárožní bufáč s malým obratem, nechají vás být, protože je lepší mít bufáč se záchodem uprostřed kuchyně a nemít ty lidi na podpoře, než je buzerovat. Ale jakmile vyrostete, musíte splnit hromadu předpisů – a ty jsou v podstatě stejné, jako všude v Evropské unii. A v Česku je to hodně podobné. V Německu je to třeba výrazně vyváženější, tam vám potřebné papírování roste lineárněji, ne tak skokově. 

Takže myslíš, že za současný útlum české startupové scény může přemíra byrokracie? 

Mám dva kamarády, jsou to jedni z nejchytřejších lidí, které znám. Jednou se rozhodli, že si založí firmu, startup na měření a analýzu reklamy. Ale nebyli schopní založit si eseróčko. Mysleli si, že když mají Ph.D., nebudou si najímat právníka, protože to přece musí zvládnout sami, ale nakonec to nedali. A když se o to pokusili podruhé a úřady jim to znovu zamítly s tím, že mají nějakou chybu ve společenské smlouvě, řekli si, že se na to můžou vykašlat. Nabízel jsem, že jim s tím pomůžu, ale odpověděli, že když nezvládnou eseróčko založit, že by to asi nedali úřednicky ani později. Jeden z nich teď pracuje jako datový specialista v Česku, druhý ve Švýcarsku vyrábí specializované přístroje. 

Stát opravdu nepomáhá, spíš hází klacky pod nohy. Obchodní rejstřík je na internetu někdy od roku 1996. Proč v něm už dávno není online průvodce, který nakonec vygeneruje společenskou smlouvu a rovnou ji uloží do rejstříku? Za dva týdny by vám mohla orazítkovaná přijít poštou a zaplatit byste mohli třeba na dobírku, když už by nebyla možnost platit kartou. To přece není pokrok, který byste po těch dvaceti letech neměli právo očekávat. Přitom jsou příklady, že to jde – podívej se na pobaltské republiky, ty teď mají neskutečně elektronicky našlápnuto. V Estonsku se dá všechno vyřídit elektronicky, můžete mít elektronické občanství, přes internet můžeš i volit. 

Na Internet Advertising Conference o estonském e-governmentu zajímavě mluvila Aet Rahe, která se na jeho budování podílela. Z pohledu Česka bylo dost depresivní poslouchat, co všechno tam funguje a u nás ne. No nic. Lidé z řady českých online firem mi pořád říkají, že kvůli jednodušším pravidlům se jim vyplatí zakládat mateřské holdingy v Nizozemí nebo na Kypru. 

Hodně z nich to, myslím, dělá i kvůli bezpečnosti. V Česku existuje relativně vysoké riziko podvodů, které cílí na firmy nebo na majetky bohatých lidí. Ať už jsou to různé fiktivní přepisy v katastru nemovitostí, exekuční útoky a podobně. A pokud máte firmu v zahraničí, dá se proti tomu lépe bránit. Český stát vám v tomhle moc nepomůže. Ano, zavedlo se to, že vám z katastru může přijít varovná SMS. Není to směšné? 

Jsme pořád strašně negativní. Změnilo se za ta léta něco i k lepšímu? 

Jasně, že ano, spousta věcí, hlavně těch technologických. Technologie opravdu zlepšují život. My pamětníci si ještě vybavujeme, jaké to před nástupem mobilů bylo, dát si s kamarádem sraz. Museli jste si přesně domluvit místo a čas a pak se toho držet, protože už nebylo jak to zkorigovat. Sice to dnes lidi vede trochu k lemplovitosti, protože teď mi zase v 11:57 volají, že jsou na cestě a já přitom tutově vím, že právě vyrážejí z domova. Ale pořád je to velký skok k lepšímu. 

Další velké zlepšení je, že díky technologiím existuje pro chytré lidi velké množství uplatnění, která odpovídají jejich naturelu. Například objev programování jako práce zachránilo obrovské množství lidí, kteří by byli jinak obtížně pracovně uplatnitelní. Psychologický profil dobrého programátora je totiž vlastně hodně nekompatibilní s profilem dobrého pracovníka v sedmdesátých nebo osmdesátých letech. Programátor je obvykle samotář, který si někde sám studuje a je méně či více asociální. A najednou jsou to lidé, kteří se umějí velmi dobře uplatnit a pokud jsou kreativní, mohou si sami určovat své pracovní podmínky – můžou pracovat na volné noze, programovat třeba v noci, můžou odjet do zahraničí a programovat z pobřeží moře… 

Na druhou stranu to trochu zužuje nabídku práce pro starší a technologicky méně orientované lidi. A ukazuje se, že orientace na výhradně technologicky edukované lidi taky není výhodná. V zahraničí jdou například hodně nahoru lidé z mezioborových studií. Ostatně řada nových přístupů a schémat v rozvoji telekomunikací a LTE sítí pochází z rozmezí medicíny a psychologie. Například systém CDMA kódování, který se používá v 3G sítích, je založený na vynálezu, se kterým původně přišla herečka (šlo o Hedy Lamarr – pozn. redakce). A dnes je to podobné třeba tam, kde se řeší, jak LTE síť převést do nelicencovaného spektra, ale zároveň ji nechat pod kontrolou operátora. S jedním z nových přístupů například přišel psycholog, který pracuje v Qualcommu. Spočívá v tom, že komunikace odstartuje v licencovaném spektru přes ústřednu operátora a pak vás přehodí do nelicencovaného spektra třeba v místní wi-fi síti. A té wi-fi síti je operátor schopný předat informaci o identitě uživatele a může ho obsluhovat (tzv. LTE-U – pozn. redakce). 

Psychologie a stroje se dnes vůbec hodně potkávají. Rozsáhlé sítě, které se objevují v souvislosti s internetem věcí, nemůžou být dopředu připravené programátorem na všechno. Musí dokázat samy zvládat i nezvyklé situace. Řešilo se to například v americkém energetickém gridu, který měl někdy kolem roku 2000 obrovský výpadek v Kalifornii. Američané se pak rozhodli, že je pro jeho řízení potřeba vyvinout něco jako umělou inteligenci. Dnes má grid cosi jako náladu, která v podstatě reprezentuje nějaký jeho stav, a rozhoduje se podle toho, v jaké „náladě“ je. Velkou část vývoje dělali psychologové, kteří vycházeli z toho, jak funguje lidská mysl. Vznikl i programovací jazyk, který funguje „psychologicky“ – stejná procedura dopadne různě, podle toho, jakou náladu systém má. Uvidíme, k čemu to povede, třeba to bude průšvih, ale mě to docela zaujalo. 

Na svém blogu jsi nedávno psal o technologiích, které podle tebe mají potenciál táhnout dál budoucnost internetu. Zmínil jsi dvě: autonomní auta a virtuální realitu. 

Text vznikl na základě mého vystoupení na konferenci „Kam kráčí telekomunikační sítě“ v Olomouci. Snažil jsem se popsat věci, které dnes představují budoucnost internetu, ale u kterých stále existují nějaké pochybnosti. U autonomních automobilů je tím otazníkem „Proč?“ Auto je přece auto a žádný internet nepotřebuje. Jenže internet je v tomto oboru základním pilířem intenzifikace. Jak přibývá lidí, je intenzifikace strašně důležitá, protože k sobě potřebujeme poskládat velké množství lidí a jejich zájmů. 

Autonomní auta spolu musí masivně komunikovat. Hodně jim totiž pomůže, když se nemusí na svět kolem sebe dívat vlastními senzory, ale když informace dostanou strukturovaně od ostatních aut. Existuje koncepce Car-to-X, podle které budou auta spolu komunikovat a sdílet různá data. Takže když kilometr před tebou na dálnici začnou auta brzdit, postupně to doskáče až k tobě a auta se v klidu dohodnou, jak které zareaguje, a nebudou to muset zjišťovat svými senzory, se vším tím zpožděním. A k tomu je potřeba značná datová kapacita. 

Mluvím teď o plně autonomních vozech, které budou fungovat jako jakési taxi – člověk si je objedná, auto přijede k domu, odveze ho a pak zase odjede. Uvidíme, jak se tahle představa budoucnosti naplní. Existuje spousta firem, kterým se nebude líbit – jak těm, které těží a zpracovávají ropu, ale hlavně výrobcům automobilů, kteří nebudou nadšení, že by se automobily měly přestat prodávat jako statusové symboly a mělo by se z nich stát jakési taxi. Je doba těhotná touhle myšlenkou? Jsme připravení tohle všechno podstoupit? Nebo to bude velmi pomalý transformační proces? 

U autonomních aut tvojí úvaze rozumím. Ale proč virtuální realita? Opravdu myslíš, že bude pilířem, který potáhne vývoj internetu? 

Přijde mi zajímavá. Už jednou se o ní hodně mluvilo, pamatuju si třeba první brýle na Cebitu, ale nakonec to byl strašný propadák. Pak skoro 25 let spala a teď se začíná znovu objevovat – Oculus Rift, další zařízení. A do toho přišel Google se svou „odlehčenou verzí“, augmentovanou realitou, kdy se obsah promítá někam do zorného pole brýlí. Ale ani Google se všemi svými mozky a penězi nebyl schopný prosadit její masové používání. Kdo to tedy dotáhne do vítězného konce? Zatím to vypadá na využití ve hrách, ale to je hodně omezený segment. Někdo mi nedávno psal, že ji určitě prosadí porno průmysl, ale jsem v tom hodně skeptický, myslím, že porno svou inovační linku už dávno ztratilo. Zatím víc věřím augmentaci reality, promítání do brýlí nebo čoček. I když: pořád není vyřešené, čím taková zařízení budeme napájet. 

Myslím, že internet v budoucnosti se bude hodně odehrávat v machine-to-machine komunikaci, kdy si spolu povídají různé „krabičky“, snaží se spolu něco vykomunikovat – a doufejme, že to bude pro naše dobro (smích). Začal jsem teď psát takovou detektivku o „datektivovi“ z budoucnosti, což je pán, který pracuje jako soukromý detektiv, ale protože je to o pár desetiletí dál, spočívá jeho práce v tom, že analyzuje data z nejrůznějších zařízení. Už vůbec nezpovídá lidi, protože ti jsou v té době z hlediska vyšetřování skoro nepoužitelný element, ale z křivky spotřeby v elektroměru spojené s otvíráním ledničky a s miningem ve starých databázích poznává, kdo byl na místě činu, a tím je schopný ho usvědčit. 

BRAND24

To už přece není až tak velké sci-fi. 

Není. Mě to zajímá spíš koncepčně, než že by z toho musel být nějaký literární výtvor, ale myslím si, že „datová stopa“ bude v brzké budoucnosti, typově tak za čtyřicet let, soudním důkazem přítomnosti člověka na určitém místě.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Šéfredaktor Lupa.cz a externí spolupracovník Českého rozhlasu Plus. Dříve editor IHNED.cz, předtím Aktuálně.cz a Českého rozhlasu. Najdete mě na Twitteru nebo na LinkedIn

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).