Peter Lelovič: Když práce přibývá aneb zničí už internet konečně dělení společnosti na třídy?

Peter Lelovič napsal následující text v reakci na komentář, ve kterém se Jiří Hlavenka minulý týden zamýšlel nad možnými dopady technologického rozvoje na společnost.

Středověký zemědělec se nemohl rozhodovat o svém odchodu do města. A už vůbec ne proto, že mu venkov připadal jako díra. Jiřímu Hlavenkovi bych silně doporučoval, aby ani své další teorie nezkoušel říct třebas v žižkovské hospodě nebo na španělských náměstích plných nezaměstnaných absolventů škol: Víte, vy bando se základkou, vy nejste nezaměstnaní kvůli tomu, že by pro vás nebyla rachota. Ale kvůli tomu, že se snažíte o nemanuální práci. Anebo: Mučačos, práci byste měli, kdyby se vám vůbec chtělo dělat. Myslím, že by se rychle ukázalo, jak dokáží být obě skupiny manuálně usilovné…

Páteční komentář Když práce mizí aneb Ničí Internet střední třídu? se v podstatě dá shodit ze stolu pár větami. Pointa je: Bububu, nebudou místa! Ale slušnost káže tento krátký (a proto příkrý) soud vysvětlit podrobněji. Problém je už v chápání historie v úvodu Hlavenkova komentáře. Buď za ty jevy mohou motivace lidí (nechtějí žít v balíkově, nechtějí makat), anebo se to nejspíše všechno stalo tak nějak „samo“: lidé se tak nějak přesouvali ze zemědělství do průmyslu a pak je i odsud vyštípaly stroje, teď jakože jsou všichni ty služby, ale bacha, i tohle nám teď mizí!

Když se práce poprvé měnila (ale už tehdy nemizela!)

Než půjdete skočit z mostu, opravdu bude lepší se vrátit do historie. Tentokráte ale do té opravdové. Ne, středověký rolník se nemohl samostatně rozhodovat, zda se vrhne do víru velkoměsta: byl to nevolník. Nemohl se (kromě krátkých období po morových epidemiích) sám rozhodovat, kde chce žít. Vlastně – právě na začátku novověku (16.-18. století) v tomto směru přišel i o poslední drobečky svých svobod. Pro ilustraci: v českých zemích v roce 1627 vzniklo nařízení, podle kterého dítě poddané, které se narodilo na území jiného lenního pána než jejího vlastního, stávalo se majetkem toho panství, kde se narodilo. Tolik tedy ke svobodě pohybu. Důvod?

Poddaní tvořili nejvzácnější složku bohatství. Na houby jsou vám pole bez lidí, kteří by na nich dělali. Proto si nemohli chodit, kudy se jim zachtělo. Patřili k půdě. Jedné konkrétní. V momentě, kdy jich kvůli válce nebo moru dramaticky ubylo, automaticky následoval hladomor. Důvod byl prostý. Všichni, kdo na polích nepracovali (duchovní, šlechta, tzv. sloužící, vojáci, ale i řemeslníci a obchodníci), byli závislí asi na 10 % nadvýroby, kterou dokázala tehdejší příšerně nízká produktivita práce v zemědělství vyprodukovat.

Pohádka o prvním „internetu“. Začalo to na nějakém specifickém místě – jako vždycky. Nebylo to Křemíkové, ale Rýžové údolí řeky Pád v Itálii. Už z roku 1475 existuje první záznam o tom, že se tam začala pěstovat rýže. Dostala se tam z Indie a jistě měla lví podíl na zdejší explozi renesance. Její zásadní výhodou totiž byla výrazně vyšší nutriční hodnota a výnosy (milánský vévoda psal, že z jednoho pytlíku rýže jich dokázali vypěstovat dvacet). Nesrovnatelné s klasickými evropskými obilovinami: pšenicí, žitem, ovsem atd. Akorát – zbytku světadílu to nebylo nic platné. Málokde byla stejná kombinace teplého podnebí a spousty sladké vody. Až o dvě stě let později se začala zbytkem kontinentu šířit jiná zemědělská revoluce. Tentokráte způsobená objevením Ameriky. Začíná se pěstovat kukuřice. Ale takové brambory dokázaly navíc přinést relativní blahobyt i do míst, kde se do té doby nedařilo pěstovat vůbec nic kloudného. Logicky – obecně prudce vzrostla produktivita zemědělství.

Co způsobily brambory

Jaká je další lidská potřeba s největší poptávkou hned po jídle? Oblečení, samozřejmě. A tak se část polí (ještě stále vzácných – musí se kvůli nim namáhavě kácet lesy) už může využít na něco jiného, než na pouhou přímou produkci jídla pro lidi: pěstování krmiv pro zvířata a technických plodin, jako je len a konopí. Rodí se specializovaná živočišná výroba zaměřená na prasata a hovězí na maso.

Programátory té doby byli řemeslníci. Byli to zpočátku pouze vysoce „odborní“ nevolníci osvobození od práce na polích. Existovali zcela přirozeně – někdo přeci musel vyrábět motyky, srpy, pluhy. I ten šlechtic potřeboval kameníky, koláře či tesaře. Jenom nejvyšší šlechta a králové si pěstovali specializované kasty ne-zemědělců: horníky, zlatníky, truhláře… Středověká města vznikala zpočátku jako tržiště u panských sídel a na obchodních křižovatkách. Zde byli soustředění i tito specializovaní řemeslníci.

Mezi ně se počítali i ti, kdo v rámci zemědělské revoluce začali masově zpracovávat jak nové přebytky tkanin, tak velké množství hovězích a vepřových kůží. Takováto specifická řemesla nešla živit v každé vesnicí. Vznikají tedy jen a pouze ve středověkých městech. I pražská nábřeží byla až do poloviny 19. století samá barvírna, bělidlo či koželužna. Města se postupně vymaňují z područí zemských pánů a stávají se svobodnými královskými městy. Což zatím pouze značí, že část bývalých lenních poddaných přechází přímo pod královu pravomoc. Měšťané jsou ale jsou výrazně svobodnější. Vzniká nový stav. Třída – chcete-li.

Zatím se mu říká pouze Druhý nebo Třetí (jenom podle toho, zda za „stav“ počítáte i duchovní). Každopádně – jsou to budoucí buržousti. Teď jsou to ovšem jenom obchodníci, či mistři různých cechů. Jsou to ale právě jejich dílny, které se začnou od 16. století postupně měnit na manufaktury. Vzniká dělba práce. Zatímco na venkově se děje něco divného: rozmáhá se tam chudoba. Poddanství je zde stále tužší. Více roboty na panském, méně svobod, kruté tresty za každou maličkost. Důvod je prostý – rolníků je po dlouhých staletích najednou přebytek. A nadprodukce potravin je už tak silná, že nesejde ani na celé vesnici, natož na jednotlivci.

Teď – ve druhé polovině 18. století – by se mohl vynořit nějaký tehdejší Hlavenka a začít lamentovat nad tím, že rolník je vymírající druh. A že trh s potravinami nakonec bude ovládat pouze hrstka bohatých sedláků…

Jsou dvě země, kde lenní systém poddanství padl už v 17. století: Nizozemí a Anglie. A není náhoda, že zrovna tyto dvě země se stanou prvními kapitalistickými velmocemi: Holanďané v obchodu, Britové v průmyslu. Nic v nich totiž nebrání dělat z lidí námořníky či dělníky v prvních fabrikách. Ovšem v takové Francii celospolečenské změny nastartoval až obrovský výbuch islandské sopky Laki v roce 1783. Na šest následujících let se díky extrémnímu počasí celá zemědělská selanka ve Francii zhroutila. Boj o zásoby potravin ve městech vyústil až do dobytí Bastilly. Nevolnictví bylo zrušeno a o pár let později se o tehdejší střední třídu postarali Jakobíni: zajaté šlechtice stříleli rovnou kanóny. Všimněte si ale francouzské zvláštnosti: když se přechodně propadla zemědělská výroba, nenastal návrat k tužšímu feudalizmu. Naopak – společnost skokově poskočila dopředu a zařadila se po bok Britů a Nizozemců. Jak jednou jakákoliv technologie změní základní vztahy, nic na světě ji nevrátí zpět.

Ano – ještě se můžete izolovat, aby na vás technologie nemohly. Přesně to udělalo feudální Japonsko v sedmnáctém století. Dvě stě let tam kromě pár čínských a nizozemských obchodníků nikdo zvenčí nesměl. Když pak u Tokia v roce 1854 zakotvily čtyři moderní americké fregaty, jejich parní stroje, pancéřování a zbraně Japonce tak šokovaly, že pověrčivě mluvili o „obrovských dracích dštících dým“. Není divu, že na své poměry doslova okamžitě podepsali s USA ne zrovna výhodnou smlouvu. Technologicky ustrnuli a najednou pochopili, že jsou už dávno navenek bezbranní.

Žádný rolník se tedy nikdy nevypravil do města, protože byl otrávený venkovským balíkovstvím. Vytlačily ho tam nové technologie. Pokud nechtěl pojít hladem, musel si vybrat aktuálně menší zlo. Ve městě ho totiž nečekaly neóny a návštěvy divadel, ale chudoba, příšerné ubytovny, 16 hodin práce za mzdu, co sotva stačila na jídlo, a proti venkovu také příšerné hygienické podmínky.

Nikdo nikdy neměl křišťálovou kouli

Do tak podrobného historické exkurzu jsem se pustil proto, abych ukázal, jak už tehdy nikdo ze své perspektivy nemohl předvídat, co se stane. Prosté úvahy ani tehdy nedávaly smysl – všichni ti uvolnění rolníci se teoreticky neměli v budoucnu čím živit. Obchodníci a řemeslníci se přeci nemohli množit donekonečna. Tyto změny rovněž decimovaly tehdejší „střední třídu“ – nižší šlechtu. Moc a peníze se koncentrovaly v rukách nejvyšší šlechty a těch pár nových továrníků. Nepřipomíná vám tato Sodoma a Gomora nic?

Jenomže – byly zde i silně pozitivní jevy. Rostoucí bohatství nového stavu přineslo státům možnost mnohem vyššího a finančního danění (klasické „feudální daně“ byly do značné míry naturální – šlechta králi odevzdávala k přerozdělení část potravin, poskytovala mu vojsko a pod.). Ale z peněz se už daly stavět školy, špitály, vznikla státní policie a soudnictví… Do té doby nemyslitelné věci. Spousta lidí se stala učiteli, lékaři, (profesionálními!) vědci. Vznikala úplně nová povolání – pošťáci, železničáři, telegrafisté… Padesát let zpátky neexistovala ani ta slova – takže jak to mohli předvídat?

A teď k těm oblastem, které zmínil i Jiří Hlavenka: Školství a e-learning. Proti zavedení historicky prvního státního školství je tohle pouze banální změna. Instituce jsou ve vzdělávání stejně stále méně významné. Ale naše dnešní školství stále funguje podle nezměněného schématu platného právě od 17. století… René Descartes tehdy formuloval koncept tzv. diamantové mysli. To jakože člověk se narodí s nějakým talentem, ten se ve škole vybrousí a tradá – člověk je vybroušený až nadosmrti. Přesně na tohle byla nastavená osvícenecká škola: nalila do studentů, co šlo, a díky tehdejšímu (podle dnešních měřítek šnečímu) vývoji to vystačilo nadosmrti. Princip nám zůstal. Jenomže u dnešního studenta techniky prý už při promoci neplatí většina věcí, které se učil v prváku.

Neřešitelná katastrofa? Ale kdepak. Prostě se část praxe přesune do školství a naopak: část školy se přesune do praxe. Žádné sci-fi. V medicíně to přeci známe už minimálně půl století: co jiného jsou fakultní nemocnice a systém atestací? Proč by to nešlo při studiu architektury, jaderné fyziky či kybernetiky? A možná celý systém dnešního vyššího školství zanikne. No a? Potřebujete diplom z nějaké instituce, která potvrdí, že jste prodělal školu, zkompiloval nějakou práci na podivné téma a správně odpověděl na pár vylosovaných státnicových otázek? Už dnes máte přece teoretickou možnost podívat se na to, co ten mladý člověk dělal a dokázal za celou dobu, co jej ještě byli ochotní živit rodiče. Od prvních pitek až po poslední esej, kterou se vnucoval nadnárodní firmě. Na které makal, řekněme, rok. Učil se u těch a u těch lidí. Testovaly ho tyto nezávislé autority. Dneska to určitě ještě nejde – ale to technické podhoubí k tomu už máme. A je jenom otázkou času, kdy možná postaví spoustu dnešních vzdělávacích manter na hlavu.

Medicína. Tak jo. Bebíčko mi možná za dvacet let opravdu zašije robot. Nebo si na to říznutí dokonce jenom naťápám nějaké biologické lepidlo. Ale medicína také nestojí na místě. Možná mi tehdy už dokáže nechat narůst celou novou ruku (nebo srdce). Pouze k tomu bude potřebovat vypěstovat mé kmenové buňky. A to ještě po několik desetiletí nepůjde bez spousty biologů, kteří stále budou zdokonalovat postupy, jak na to. A bez spousty inženýrů, kteří k tomu vymyslí všechna ta laboratorní udělátka, která z toho udělají postup, který si budu moct finančně dovolit i já. Odpřisáhl bych, že ten, kdo mi tu ruku bude na pahýlu pěstovat, bude alespoň prvních deset let zase jenom doktor z masa a kostí. I to je trend, který známe. Slyšeli jste někdy třebas o spondylochirurgii?

Firemní IT oddělení. Co si budeme namlouvat: dnešní počítače jsou až na drobné výjimky s předponou super- schopné informace tak nanejvýš ukládat, vyhledávat a vracet zpátky. A je přitom úplně jedno, zda je to disku, na nějakém prastarém Novellu, nebo v supr-čupr cloudu. Až se opravdu bude dát mluvit o umělé inteligenci, kdopak bude ten podnikový systém učit, jak odpovídat na dotazy? A že ty se budou sakra lišit firmu od firmy… Možná vzniknou povolání jako počítačový psycholog. A počítačový answerista. A konektér – někdo, kdo bude vybírat systému opravdu pouze nejrelevantnější zdroje informací (pozor – ne informace, jejich zdroje – což je značný rozdíl).

Programátoři? Kdo to vlastně je? Jsou to ti lidé, kteří dokázali problémy z „normálního světa“ kdysi přenášet až do binární podoby? Kolik z nich ještě dneska zvládá Assembler? A kolik z nich je stále více pouze čistými logiky? Chce se po nich jenom stále méně brutálně rutinních operací. Nemusí při návrhu rozhraní popisovat každý bod obrazovky zvlášť. Ale stejně jako nároky na ně někde klesají, jinde stoupají. Dneska už nestačí, když systém dělá, co má. Stále více se programátoři musí učit business procesy. Základy komunikace s uživateli. Přibývá rozhraní. Kde jsou zlaté časy jednotného Fortranu, zeleně blikajících terminálů s alfanumerickým výstupem a šamanského oslňování myšákem Mickeym vytištěným z ASCII znaků?

Dovolím si připomenout, že programátorský horizont je někde až na hranici přirozeného jazyka. Ač se vám to možná nezdá, i lidská řeč stojí na booleovské logice. Výrazy typu a, když, anebo, tehdy a jenom tehdy zde byly celá tisíciletí před tím, než vzniklo slovo logos a z něj pak výraz logika. Takže programátoři se spíše budou množit. Budou to zvládat lidé se stále menšími znalostmi o počítačích, ale s velice specifickými znalostmi o prostředí, pro které budou programovat. Bude to obor stále více interdisciplinární. A zatím to spíše vypadá, že jich bude stále více.

Zbytkem oborů se ani nebudu zabývat. Předpovídání zániku maloobchodu v době rostoucích nákupních center je sport, který mě už dobrých deset let neba… Už teď jsme měli všichni nakupovat pouze elektronicky. Tak si radši vytáhneme ruku z nočníku a přiznáme si, že po dobrých patnácti letech budování českého e-shoppingu oněch loňských 47 miliard otočených v elektronických obchodech představuje stále pouhá tři procenta celkového spotřebního obratu v ČR. A nemyslete si – v USA je to rovněž jenom 5%. S tím zánikem to tedy nejspíše nebude tak horké. Srovnávat neustále rostoucí trh volnočasových a wellness aktivit se skomírajícím herním průmyslem vázaným na počítače a konzole v domácnostech je asi také dost předčasné…

Zkrátka a dobře: ani my nemůžeme tušit, k čemu nás současný vývoj vede. Nemáme nejmenší oporu ani v historii, ani v současném vývoji k tomu, abychom mohli říct – hele, tak dosud jako dobrý, ale teď už je opravdu konečná. Je zde spousta prudce se rozšiřujících technologií, které staví naše dosavadní způsoby vzdělávání a organizace práce na hlavu. Jenomže to se dělo v lidské společnosti vždycky. Pomaleji, ale dělo.

Bláhové sny o věčných třídách

Popravdě, nic toho, v čem se Jiří Hlavenka v pátek spletl, mě nepopudilo tak, jako ta část o střední třídě. Zapomeňte na třídy – to je plod industriální společnosti, kterou už ani my dávno nejsme. Vztah k půdě byl stejným vynálezem feudální společnosti. A původ byl zase klíčem k celému životu v otrokářství.

V USA tuto změnu zaznamenali už před dobrými patnácti lety: Doby typu – vystudoval, zaměstnal se u General Motors, vzal si hypotéku, měl barák, děti, bílý plot, psa a penzi – jsou ty tam. Firmy žádné velikosti dneska nejsou zárukou ničeho. Ne, ani ty internetové. Dovolím si připomenout, že dodneška přežila jenom každá šestá z těch opravdu velikých, co vznikly ještě v devadesátkách. Rychle vznikají a rychle zanikají. Ještě je brzo. Co jsou opravdové trvalky? Coca-Cola, Procter&Gamble, IBM… Myslíte, že je náhoda, že jsou to všechno značky ještě z 19. století? Není. Přežily první válku, Velkou krizi, druhou válku, spoustu krizí po ní…

Jste si opravdu jistí, že tím, kdo přežije jen po pár desetiletích existence, bude zrovna Microsoft? Google či Facebook jsou v tomto ohledu ještě horší puberťáci. Že je chrání jejich hi-tech podstata? Tak si vygůglete značky jako RCA nebo Telefunken. To byly Facebooky svých dob. RCA nepobrala tranzistory a zmizela. Telefunken nepochopil počítače a zmizel. Možná někdo za padesát let napíše – Microsoft nepochopil internet a zmizel.

Takže kde se může takový adept střední třídy zaměstnat? A co když nikde? Spousta lidí lká na to, jak Číňané a Indové kradou práci. No ano. Internet opravdu udělal ze světa vesnici. Dneska vám klidně pracovně může konkurovat Papuánec. Je totiž jedno, zda pracujete v kanceláři, v chýši z bláta nebo z ubytovny Armády spásy. Internet práci neskutečně zdemokratizoval. Ale také se můžete stát investičním kapitalistou jenom přes Bitcoiny. Můžete se stát burzovním poradcem, i když nebudete vlastnit jedinou akcii a burzu jste v životě fyzicky neviděli. Stačí, když budete umět najít ty správné informace a chytře s nimi naložit. V dnešním světě se můžete narodit jako pastevec koz v Zimbabwe a skončit můžete jako virtuálně-čínský miliardář. Bez toho, abyste z Afriky vytáhli paty. Jenom si vzpomeňte na možnosti volby zemědělců před 300 lety. O jakých třídách to tedy sakra ještě dneska mluvíme?

Ach ta mládež…

Vrátím se k poslední větě perexu z komentáře Jiřího Hlavenky. Prý Informační mládež 21. století nechce pracovat vůbec. Popravdě, mám v tom trochu chaos: buď tedy nechce, nebo nemůže. Ale já si myslím, že je to zase úplně jinak. Nechtěl bych, aby mi dneska zase bylo 25. Staré věci (firma, hypotéka, dům, pes, penze) už moc nefungují, nové ještě nefungují. (Ježíšmarjá, firma bez kanceláří!)

Ještě padesát, možná sto let budou firmy s kancelářemi a opravdu životaschopným řízením existovat. A možná pak jejich éra definitivně skončí. Tím skončí i doba firem jako kamenných institucí. Nastoupí třebas doba intelektuálních gangů. Poskládaných z celého světa. Budou lepší a horší. Zase bude konkurence. 

Ta pitomá líná mládež pak nebude muset do třicítky shánět další nesmyslné tituly z kamenných (ale ani on-line) škol. Bude možné se předvést s nulovými náklady třebas i na druhé straně planety. V kritických profesích (stavební statik, lékař, bezpečnostní technik) pak budou platit pouze čerstvé certifikáty od autorit a bude úplně putna, zda jsou to učitelé na školách, nebo uznávaní praktici.

Po starém bych měl stát na náměstí a nadávat vládě za to, že jsem vystudoval antropologii primitivních kultur a nikdo mě nechce. Ale také můžu pozítří poslat svou esej na téma Jak je váš počítač podobný primitivním amazonským kulturám a jak s ním můžu něco udělat třebas do Austrálie. Nic mě to nebude stát a dorazí to tam asi za vteřinu. Nebudu se tam muset stěhovat. Před sto lety by mě podobný nápad stál v přepočtu asi dvě tisícovky a dopis s odpovědí by na cestách strávily bezmála rok. Takže jak to je? Jsou dnešní mladí okradení nebo obdarováni? Jedno i druhé. To poslední, co ale potřebují slyšet, je strašení budoucností: Bububu, rolníci, už vás nebude potřeba, každou chvíli zemřete – a vaše děti zvlášť – hladem! Přadleny a tkadleny – vy také! Podavači v hutích – už je po vás! Programátoři a admini – už to zabalte!

Houbeles. Ano, bude to po nás všech chtít spousty odvahy a neustálého vzdělávání. Žádný papír nám už v budoucnu práci nepřinese, natož aby nám ji udržel po zbytek života. Žijeme – stejně, jako všechny předchozí generace – v nejisté době. Technologie se vyvíjejí tak rychle, že nás už ani neberou vynálezy a objevy. Každých dvanáct let se jejich počet zdvojnásobuje. I kdyby nám nakrásně dneska Edison žil pod nosem, ani si ho už nevšimneme. A přitom je jisté, že právě technologie stejně prudce mění spoustu aspektů našeho života – jako se to dělo po celou lidskou historii. Ať to způsobil objev hláskového písma, brambory, nebo parní stroj. Některé práce zase zmizí. Ale spousta takových, co si ani neumíme představit, se jich zase objeví. Základní školy možná místo vyšívání a dílen zavedou strojopis – ať dají těm, kdo se dál nedostanou, alespoň nějakou šanci. Ale žádný ze scénářů napsaných samotnými technologiemi není fatální. Společnost se přizpůsobí. Jo, scénáře napsané lidmi, to je jiná písnička…

Někdy začátkem 19. století se objevili v Anglii na scéně tzv. luddité. V drtivé většině ne moc vzdělaní dělníci, kteří se rozhodli rozbíjet stroje, které jim prý braly práci. Fakt se máme ještě po dvou stech letech seriózně zabývat otázkou, zda nám nebere práci internet?

Content

Že na budoucnost nevidíme, neznamená, že tam žádná není.

PS: S Jiřím Hlavenkou jsme si nikdy nenaplivali do kafe. Ani virtuálně. Tohle je čistě věcné rozhořčení. A aby bylo jasno: zeptejte se mě na jiná rizika (klimatické změny, energetická bilance lidstva a podobně) a zjistíte, že jsem ve skutečnosti konzerva a skeptik.

160 názorů Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 13. 10. 2015 11:32
Zasílat nově přidané názory e-mailem

Školení UX: Jak zapojit uživatele do designu

  •  
    Jak dostat ono tajemné UX do designu.
  • Ve kterých fázích zapojit uživatele, abyste dostali nejvíc muziky za nejmíň peněz.
  • Jak vytvářet jednoduché a srozumitelné persony

Detailní informace o školení UX »