Chceme-li správně pochopit, proti čemu zmíněná petice bojuje, je dobré se vrátit trochu v čase a připomenout si, že v březnu 2001 schválila vláda Plán I. etapy realizace státní informační politiky ve vzdělávání (SIPVZ). Zde stanovila, že všechny základní a střední školy mají být do roku 2003 vybaveny multimediální počítačovou učebnou a připojeny k Internetu (byť postupně, takže v roce 2001 se připojí 70 procent škol a v roce 2002 již 90 procent škol) a také na to alokovala určité prostředky. Později se, byť s určitým zpožděním, se přeci jen rozjel projekt, jenž tento záměr realizoval. Dnes je označován jako „Internet do škol“, byť i tento jeho název je dnes zdrojem kontroverzí.
Největší problém se ale zdá být někde jinde. Ačkoli zmiňovaný Plán I. etapy realizace SIPVZ předpokládal přímé připojování škol k veřejnému Internetu a nikde nehovořil o potřebě budovat nějakou novou komunikační infrastrukturu sloužící výhradně potřebám školství, realizovat se počalo právě toto. Začal se budovat privátní školský intranet s tím, že jednotlivé školy se nebudou připojovat k veřejnému Internetu, ale právě k tomuto intranetu, a teprve skrz něj budou získávat přístup ven.
Skeptici ihned poukazovali na to, že takováto privátní síť je zbytečná, drahá, a zejména skýtá potenciální možnost regulovat to, kam a kdy se kdo ze školského intranetu dostane (míněno: kam a kdy bude mít přístup ve veřejném Internetu). Nyní se ale ukazuje, že hrozí něco ještě horšího: že připojováním škol k privátní síti vzniká určitý „virtuální prostor“, který se někdo chystá ovládnout a dokonce „řízeně komercionalizovat“.
Existuje i konkrétní představa o mechanismu, kterým by toho mělo být dosaženo: stát by založil obecně prospěšnou společnost, které by předal většinu svých kompetencí a pravomocí a tato obecně prospěšná společnost by pak fakticky rozhodovala o dění ve školském intranetu, včetně nejrůznějších komerčních aktivit.
Snahy ovládnout školský intranet a řídit jeho komercionalizaci dokazuje i následující citát (z prezentace Jakuba Rainische, externího poradce Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (MŠMT), na semináři pro poslance a senátory minulý čtvrtek, za aktivní účasti ministra školství Eduarda Zemana):
Beze snahy MŠMT o alespoň částečné řízení této komercionalizace se stane z celé infrastruktury jedno velké a nepřehledné tržiště s minimálním prostorem pro vzdělávací procesy.
Co požaduje petice?
Včera zveřejněná petice si všímá zejména výše naznačeného nebezpečí:
Odborná školská veřejnost zahájila dnešního dne petiční akci s cílem vyzvat Vládu České republiky, aby zabránila monopolizaci informačního prostředí ve školství a možnému komerčnímu zneužití škol, učitelů a žáků prostřednictvím informačních technologií.
‚Považujeme za nutné veřejně upozornit na vážná rizika zneužití vládního programu podpory informatiky ve veřejném školství ve prospěch komerčních zájmů úzké skupiny osob a firem,‘ řekl o záměru organizátorů petice mluvčí petičního výboru Mgr. Daniel Janata.
Vyjma toho se zaobírá i dalšími problematickými aspekty celého projektu, mj. i skutečností, že názvy „Internet do škol“ a „Indoš“ i s logem si jako své ochranné známky nechala zaregistrovat soukromá firma Český Fortel, s.r.o. Petice proto požaduje přešetřit okolnosti a vážná ekonomická rizika spojená s oficiálním užíváním loga a názvu projektu (sama se proto použití těchto názvů vyhýbá).
Aspektů, kterými se zabývá, i požadavků, jež vznáší, je ještě podstatně více, a podle mého názoru jde o poměrně ucelenou sumarizaci všech výtek vůči dosavadnímu způsobu praktické realizace SIPVZ.
Koho to zajímá podrobněji, nechť si na celou věc udělá vlastní názor – k dispozici mu je plné znění petice, tisková zpráva i webové stránky s dalšími informacemi. Zde se také dozvíte, jak se k petici můžete připojit.
Čím argumentuje druhá strana?
V zájmu korektnosti je vhodné dodat i to, jak MŠMT zdůvodňuje svůj návrh na založení obecně prospěšné společnosti. Argumentuje, že v červenci 2001 dostala od poslanců za úkol zajistit vícezdrojové financování celého projektu, a že po všech právních konzultacích vychází jako jediná možná forma právě obecně prospěšná společnost. Pouze ona podle MŠMT může přijímat různé prostředky (ať již finanční či například použité počítače apod.) a reinvestovat je do školského intranetu, zatímco ostatní právní formy by tyto prostředky buď vůbec akceptovat nemohly, nebo by je musely ihned odvádět do státního rozpočtu.
To je vysloveně právní aspekt (zajímavý by určitě byl názor čtenářů – právníků), ale není to tím, co nyní školská veřejnost napadá. Předmětem kritiky není snaha získávat peníze z vnějšího okolí a investovat je „dovnitř“, do škol. Ale záměr získávat finanční prostředky právě „zevnitř“ školského intranetu, jeho „řízenou komercionalizací“.
Některé z možných variant naznačil na parlamentním semináři minulý čtvrtek Jakub Rainisch. Jednalo by se například o to, že obecně prospěšná společnost by prodávala licence komerčním firmám, jež by nabízely svůj software na školském intranetu (čímž by současně rozhodovala o tom, které společnosti to jsou). Nebo by „centrálně řídila“ sponzoring, zprostředkovávala prodej reklamy a zpracovávala marketingové výzkumy a studie uživatelů (zde bylo zdůrazňováno, že se bude v těchto projektech dohlížet nad přísnou ochranou všech osobních údajů).
