Hlavní navigace

Petr Ocásek: O nápady nouze není. StartupYard vám je pomůže uskutečnit

3. 8. 2011
Doba čtení: 19 minut

Sdílet

Na českém internetu není do čeho investovat. Chceme to změnit, říká jeden z organizátorů právě se rozjíždějícího akcelerátoru StartupYard Petr Ocásek. Tento týden s kolegy vybírá ze 37 přihlášených pět až osm nápadů, jejichž autoři dostanou na tři měsíce kancelář, desítky tisíc korun a rady od zkušenějších podnikatelů. Bude to stačit ke vzniku konkurenceschopných firem?

V sobotu jste se vrátil z Cambridge, kde jste sledoval závěrečné prezentace startupů, které prošly tříměsíčním akcelerátorem Springboard. Jaké to bylo?

Byl to zážitek. Investorům, které jsme tam potkali, chodí dvě stě byznys plánů týdně. Ten nejhorší angel, který v Cambridge jen seděl v koutě a nikdo se s ním nebavil, má za sebou patnáct investic za poslední tři roky. A to v Čechách pokud vím nemá nikdo. A pak tam přijdou lidé ze Silicon Valley a říkají: tady v Evropě je trh s technologickými startupy úplně mrtvý, nic tady není, nic nefunguje, teprve to tu začíná. A my jen koukáme s otevřenou pusou a říkáme si: wow, to je neuvěřitelný, kéž by to u nás fungovalo jako v Anglii. Potkali jsme se také se šéfem Springboardu Jonem Bradfordem. Založil už třetí akcelerátor, je to hrozně fajn člověk. Razí heslo, že podnikatelé musí pomáhat podnikatelům.

Mezi účastníky Springboardu byli také Jakub Nešetřil a Jan Moravec. Dřív pracovali pro Romana Staňka v Good Data, od května mají vlastní startup Apiary. Jak působení v akcelerátoru hodnotí a jak se jim daří jednání s investory?

Jan Moravec se s námi vrátil do Prahy, kde plánují vybudovat R&D centrum. Jakub Nešetřil ještě zůstává v Londýně a v jednání s investory po­kračuje. Po uzavření tzv. seed‐round začnou najímat programátory.

Oba byli ve Springboardu tři měsíce na plný úvazek a účast v akcelerátoru si pochvalovali. Je zajímavé, že postoupili i do finálního kola ještě slavnějšího amerického akcelerátoru Y-Combinator, ale vybrali si nakonec účast na Springboardu, z logistických důvodů a kvůli načasování. Díky Springboardu o nich také minulý týden vyšel článek na serveru TechCrunch. Mají veliké ambice, shánějí investici, za jakou se u nás prodávají osm let staré firmy. (Podle serveru TechCrunch jde o 500 tisíc liber, asi 14 milionů korun – pozn. red).


Autor: Ondřej Hošt

Petr Ocásek

Petr Ocásek (* 1980)

  • studoval informatiku na ČZU, pracuje na titulu MBA z The Open University Business School
  • (spolu)založil a (spolu)řídil firmy BENETA.cz, beVirtual, OpenMeeting.biz, stremhosting.cz, Ret Constellation, Cick2Stream, StartupYard
  • podílel se na organizaci IPO48 a GoToMarket Academy, vzdělávacích a motivačních programů pro začínající firmy, zejména internetové
  • píše blog, je aktivní na Twitteru i v sí­ti LinkedIn

Vy teď rozjíždíte v Praze vlastní akcelerátor StartupYard. Na první pohled se Springboardu hodně podobá. Jak jste na ten nápad přišli, čím jste se inspirovali v cizině a čím se chcete odlišit?

K tomu, co děláme, máme relativně dobré předpoklady, protože se tomu už pár let věnujeme. Máme kontakty na startupy, investory i mentory. Sa­mozřejmě ale nechceme vymýšlet vymyšlené. Proto jsme v kontaktu s kolegy ze zahraničí, ať je to zmíněný Jon Bradford, s nímž nás dal dohromady právě Jakub NešetřilChris Kowalczyk, který dělá akcelerá­tor Gamma Rebels ve Varšavě, nebo třeba kolegové v Rakousku. Vyměňujeme si zkušenosti a kontakty. V Evropě teď vzniká co čtrnáct dnů nějaký akcelerátor, podle mých informací jich je v tuhle chvíli přes padesát. Ale v Čechách zatím o žádném jiném nevíme.

V únoru jsme organizovali víkendovou akci IPO48. Sto lidí pracovalo nad 57 nápady. V neděli pak proběhlo 20 prezentací možných budoucích startupů. Ale v pondělí se tihle lidé vrátili do zaměstnání a dál vzdychají: ach jo, já bych chtěl podnikat. Ale skoro nikdo z nich nenašel odvahu dát výpověď a naplno se do toho pustit.

Proto jsme si řekli, že uděláme GoToMarket Academy, to byla taková čtyřměsíční ochut­návka mentoringu pro startupy. Účastníci dál chodili do práce, jednou za měsíc jsme se sešli nad jejich projekty a s ostatními mentory jsme se snažili je kopat dopředu. Měli jsme tam deset týmů celkem zhruba o dvaceti lidech a myslím, že jen dva z nich skutečně našly odvahu, daly výpověď v práci a začaly se svému projektu věnovat na full-time. Byli to kluci ze sociální sítě pro čtenáře BookFan a ze startupu Relbit, ti nabízejí cloudhosting. Oba týmy už mají investora a dělají nesrovnatelně větší pokrok než ty ostatní. Evolučně jsme tak došli k závěru, že musíme udělat plnokrevný akcelerátor. Dát startupům kancelář a nějaké základní peníze, aby se mohly svým projektům věnovat na plno. Přemýšleli jsme o tom, jak by to mohlo fungovat a z 80 procent jsme se trefili do modelu, který už funguje v Anglii nebo v Americe. Dvacet procent jsou česká specifika.


Archiv Petra Ocáska

Petr Ocásek představuje StartupYard.

Nezakládáme tedy akcelerátor proto, že bychom podlehli hypu, ale došli jsme k tomu naprosto evolučně na základě pozitivních referencí z IPO48 a GoToMarket Academy. Startupisté na začátku neví, že neví, a proto o mentoring ani moc nestojí. Ale když jsme jim dali ochutnávku, bylo vidět, že naši mentoři jsou na roztrhání.

Petr Sršeň zvaný Fandor, po IPO48 okomentoval českou startupovou scénu nemilosrdně: „Každý, komu se podařil první exit a dostal pár (desítek) milionů korun, se snaží hrát na angel investora, a na druhé straně start-up akce vedené v boratovské angličtině, kde se přes víkend vymýšlí cypoviny.“ Co byste mu odpověděl?

Projektům z IPO48 se daří. Relbit i RallyAnalytics už mají hotový produkt, první platící zákazníky a pozitivní odezvu z komunity. RallyAnalytics se objevil v App Storu i v Android Marketu. Nevím, jaké mají aktuální výsledky. Jejich produkt není na to, aby jednou udělal miliardové exity, ale zakladatele může velmi slušně živit. Mnohonásobně víc, než by si mohli vydělat v zaměstnání. Proto já i tyhle projekty osobně považuju za úspěch.

Startup znamená, že máte ideu, co trh chce, pak ji uskutečníte v nejzákladnější nejořezanější podobě, obejdete deset zákazníků a oni vám víc nebo míň nakopou zadek. Podle toho musíte původní představu upravit. A znovu jdete na trh se ptát zákazníků. Startup je vlastně firma, která ještě nenašla svůj ideální product and market fit, tedy to, co zákazníci doopravdy chtějí. Neustále mění produkty, jejich ceny, jejich vlastnosti.

Zakladatelé Relbitu zjistili, že jejich produkt toho musí umět mnohem víc, než si na začátku mysleli. Proto teď ani moc neakvírují nové zákazníky, protože dostali nakopáno od prvních klientů, že jim tam ještě chybí x funkcí. Ale tým jim šlape. Mají za sebou investici a je to projekt, který má před sebou světlou budoucnost.

Já bych se na IPO ani na ty projekty nedíval jako na konkrétní nápady, nebo firmy, ale na týmy. Kdo přišel, získal spoustu zkušeností pro příští projekty, které už udělá levněji, lépe a rychleji.

Nápadů je tedy dost, ale o lidi schopné je uskutečnit je nouze?

Stoprocentně. Z téměř čtyřiceti přihlášek, které nám přišly, jsou třetina projekty, které se nám fakt líbí, mají potenciál změnit, jak věci fungují. Ale jenom třetina té třetiny jsou lidé, kteří spolu už nějakou dobu pracují, takže víme, že se nepotkali minulý týden a jsou schopní spolu fungovat, že se navzájem doplňují a mají i něco za sebou, klidně i krach. To jsou taky zkušenosti.

V čem tedy spočívají ona česká specifika a co všechno účastníkům akcelerátoru nabízíte?

Dáváme jim míň peněz než třeba v Anglii, ale skoro stejně jako v Polsku. Říkáme tomu investice a je to 20 tisíc korun měsíčně na jednoho člena týmu. Dohromady měsíčně až 50 tisíc na jeden tým. Tyto peníze jdou na účet firmy a co s nimi udělá, je už její věc. Někdo je utratí za své životní náklady, někdo je vloží do rozvoje.

Celkem tedy od vás začínající firma může dostat 150 tisíc korun za tři měsíce a když je člověk sám, tak jenom 60 tisíc.

Ano. Ale třetina projektů, které se k nám hlásí, vůbec žádné peníze nechce. Chtějí jenom rady zkušenějších, tedy mentoring. Jsou mezi nimi lidé, kteří už mají nějaké podnikání za sebou a vědí, že procházet si všechno znovu metodou pokusu a omylu nemusí být jediná cesta. Přihlásili se právě kvůli zkušenostem našich mentorů.

Za tyhle peníze a rady od mentorů získáváte v přihlášených firmách podíl, nebo předkupní právo na něj? 

Bereme si tam víc věcí. Jedna z nich je podíl. Když chtějí každý měsíc zmíněné peníze, tak je to deset procent. Když ne, pak jenom pět procent. A také máme možnost si odkoupit do jednoho roku po skončení akcelerátoru dalších deset nebo respektive pět procent v zúčastněné firmě.

Takže pět procent výměnou za 60 až 150 tisíc a dalších pět procent za místo v kancelářích a mentoring.

Ano, ale hlavně jde o ten mentoring. Kanceláře některé týmy ani nechtějí využít, protože mají svoje. 

Jak vypadá vaše spolupráce s TechSquare, kde kanceláře bu­dete mít?

Postory si od nich pronajímáme, ale je tam samozřejmě nějaké partnerství, takže neplatíme plnou komerční cenu. TechSquare se chtěl také stát akcelerátorem – a začal od kanceláří. My jsme začali přímo od akcelerace. Pro nás je výhodné, že kanceláře nemusíme řešit.


Archiv Petra Ocáska

Kanceláře TechSquare čekají na nové nájemníky.

Odkud jsou ty peníze, které budete do startupů investovat? 

Máme je od investorů, kteří jsou napsaní na webu: Michal Illich, Martin Kasa a Jan Barta. (Jan Barta sponzoruje také projekt Startupy na Lupě – pozn. red.) Tyhle peníze se ale z velké většiny investorům nikdy nevrátí. To je známá věc i z  amerických akcelerátorů. Vrátí se jim třicet, možná padesát procent.

Proč to tedy dělají?

Má to dlouhodobý smysl pro rozvoj startupového trhu. Investoři mají také po skončení akcelerátoru prioritní právo investovat do těch projektů. Po třech měsících, když akcelerátor skončí, bude málokterý z projektů cash-flow positive, aby mohl fungovat. Budou potřebovat peníze na další rok života. V českých podmínkách to může být jeden a půl milionu korun. A pro ně je zásadní tu investici získat.

Jakou má StartupYard právní formu a jaké v něm máte majetkové podíly?

Není to eseróčko, je to firma založená v Anglii zejména kvůli kompatiblitě se zahraničními investory, ale i nižší administrativní a daňové zátěži. Startupy, které se nám hlásí, mají často globální ambice, proto je nebudeme zakládat v Čechách, ale taky v Anglii. Dohromady 72 procent mají tři zmínění investoři. Zbytek mám já a Lukáš Hudeček, tedy management akcelerátoru.

V britském obchodním rejstříku zatím firma s názvem StartupYard Ltd. není k nalezení. Proč?

Firma je v procesu registrace, soustředili jsme se víc na získání co nejvíce přihlášek než na tyhle interní věci. Před pár týdny jsme se začali obávat, že přihlášek bude málo, a tak jsme všechny ostatní aktivity omezili.

Jak to dopadlo? Kolik přihlášek máte a kdy zveřejníte vybrané projekty?

Chceme přijmout pět až osm týmů a máme třicet sedm přihlášek. Je tedy z čeho vybírat a vybrané účastníky vyhlásíme do konce týdne.

Kdo se třeba přihlásil?

Konkrétní jména zatím nemůžu prozradit. Ale jsou tam jak začínající podnikatelé, kteří právě dokončili střední školu, tak majitelé fungujících firem, které jim generují stovky tisíc měsíčně zisku. Chtějí svou firmu posunout někam dál. A nebo mají nový nápad a nechtějí začínat na zelené louce a dělat to sami. Dva projekty jsou spíš offlinové.

Proč se potom hlásí do internetového akcelerátoru?

Nejsou úplně offlinové. Vždy říkáme, že to má být ICT projekt a nebo ICT využívat zásadním způsobem jako svou konkurenční výhodu nebo distribuční kanál. Jako příklad udávám Slevomat, byť my už žádný slevový server do akcelerátoru nepřijmeme. Internet a sociální sítě jsou jejich hlavní prodejní kanál, proto by k nám patřili.

Můžete uvést nějaký příklad projektu, který se do akcelerátoru hlá­sí?

Máme tam třeba e-shop, který už funguje delší dobu a chtěl by z toho udělat větší byznys. Nechává si v jedné daleké zemi na zakázku od dětí, které tam žijí v těžkých podmínkách, vyrábět hrnečky a prodává je přes e-shop. Nám se ten projekt líbí. Byť za ním asi nebudou extra velké peníze, je to silný příběh. Ne všechny projekty, které přijímáme, musí splňovat podmínku, že za každou korunu, kterou do nich vložíme, musí vydělat deset.

Akcelerátor potrvá tři měsíce. Jak bude fungovat v praxi?

Od pondělí do čtvrtka by měli účastníci nerušeně pracovat na svém projektu. Lukáš Hudeček, šéf akcelerátoru, tam s nimi bude nonstop. Bude trochu drábem a zároveň rádcem, za kterým budou moci přijít, když se na něčem zaseknou. My jim s tím buď pomůžeme, nebo je spojíme s někým zvenku, kdo jim problém pomůže vyřešit.

Každý pátek pak máme mentoring day, kde musí každý projekt ukázat, co udělal za poslední týden, jestli se na něčem nezasekl. Ukazují to ostatním týmům i našim mentorům. Mentoři jim pak budou individuálně radit a konzultovat s nimi další postup.

A tohle potrvá celé tři měsíce?

První měsíc je na prověřování byznys modelu. Částečně z legrace a částečně vážně říkáme, že první měsíc je zákaz programování. Pro programátory je většinou nejjednodušší si sednout a začít programovat, ale jsou trochu asociální a nechtějí jít za zákazníkem. My je tlačíme, aby si hned během prvního měsíce ověřili, jestli ta věc, kdyby fungovala, jestli celý tým vůbec uživí. A když produkt udělají, kdo ho bude prodávat? Jaké budou mít distribuční kanály? 

Druhý měsíc je na to, aby se vytvořil prototyp produktu – betaverze softwaru, něco vytištěného nebo namalovaného, nebo powerpointová prezentace – zkrátka něco, s čím už se dají obcházet zákazníci. Jakmile to tým bude mít, spojíme ho s možnými zákazníky, aby se jich zeptal: víme, že vaše firma řeší problém s tím a tím. Chceme vám pomoci. Co si o našem nápadu myslíte? Na základě toho pak budou produkt zdokonalovat. Zákazníků neosloví jen deset jako na úplném začátku, ale třeba stovky přes internet nebo přes jinou marketingovou kampaň.

Poslední měsíc už by měli mít jasno v tom, jakým směrem chtějí jít. Jestli chtějí dál pokračovat v rozvíjení původní myšlenky, nebo zjistili, že to byla hloupost a zkusí pracovat na něčem jiném. To nepovažujeme za nijak zásadní selhání, když se ukáže, že část nápadů ve výsledku fungovat nebude. Je lepší od nich odstoupit na začátku než po několika letech života.

Co je tedy cílem, co budete považovat za úspěch?

Udělat ze startupů cash-flow positive firmy, která má své vedení, jasné podíly, přesně ví, jakým směrem jde, jak se odlišuje od konkurence a jak bude prodávat. Když od nás odejdou, už nás nepotřebují. Cestu mají nalajnovanou. Už jde „jenom“ o tu realizaci. To by se mohlo podařit třeba deseti procentům přihlášených týmů. Nebo rychlý a levný fail. A nebo z nápadu udělat investovatelný startup. Investoři chtějí vidět, že tým spolu už nějakou dobu funguje, že si obešel nějaké zákazníky, už může ukázat něco reálného, nejen powerpointovou prezentaci. Pak mají šanci získat investici na další rok života.

Hlavní KPI, které se u akcelerátorů měří, je, kolik startupů získá v prvních měsících po skončení investici na další rok. Springboard má po třech letech fungování úspěšnost 50 procent, u nás, na řádově menším rozvíjejícím se trhu, máme KPI 30 procent. Myslíme si, že by se nám to mohlo podařit. Na GoToMarket Academy to bylo dvacet procent – dva z deseti projektů investici získaly, aniž bychom se o to nějak extra snažili.

Říkal jste, že jste v Česku první akcelerátor. Jsou tu ale různé inkubátory financované ze státního rozpočtu nebo podporované vysokými školami. V čem je rozdíl?

To je pravda, už se nám ozvali z Jihomoravského inovačního centra, že oni jsou taky akcelerátor. Vysvětlili jsme si, že ať už se jmenují jakkoli, podle mě definici akcelerátoru nesplňují…

Inkubátory si obvykle neberou žádná procenta, chtějí jen, aby firma měla sídlo v dané zemi, platila tam daně a zaměstnávala lidi. Nám je to jedno, nám jde o to, aby se projekty chovaly tak, jak je to pro každý z nich nejefektivněj­ší. Zemi pro založení firmy volíme podle toho, kde je to nejvýhodnější.  

Obecně nejsou inkubátory tak přísné z pohledu byznysplánu a návratnosti investic. Často si vyberou i projekty, u nichž se ukáže až za několik let, jestli budou fungovat. Mají měnit svět k lepšímu. Pracují na biotechnolo­giích, nanomateriálech a podobných věcech, kde jde o dlouhodobý výzkum, který trvá roky. Akcelerátor je oproti tomu hrozně rychlý.

Největší výhoda, kterou obvykle dávají, je levná kancelář. U nás kancelář nehraje prakticky žádnou roli. Hlavní je mentoring. U nich spočívá mentoring zpravidla jen v tom, že jednou za pár týdnů jdou na přednášku od nějakého podnikatele nebo právníka. Čest výjimkám. Rozhodně jsem za ně ale rád, určitě mají své místo. My jsme napojeni na desítky nebo stovky lidí, kteří mají peníze a zkušenosti a budou těm projektům pomáhat růst do zahraničí.


Archiv Petra Ocáska

Mentor Ivan Pilný radí začínajícím podnikatelům.

U investorů tomu rozumím, ale jaká je motivace mentorů radit začínajícím firmám?

Ani u investorů nejsou peníze primární motivací. Spíš jim jde o to předávat svoje zkušenosti dál. Osm deset let nabírali zkušenosti metodou pokus – omyl a teď chtějí pomoci mladým klukům, aby neopakovali jejich chyby a aby jim to netrvalo tak dlouho. Primární motivace je pomáhat. Ještě jednou, jak říká John Bradford: „Enterpreneurs should help enterpreneurs.“ Potom celá komunita dohromady funguje.

To zní hodně altruisticky, skoro jako by technologické startupy ani nebyly součástí nelítostného tržního prostředí. Vážně se tomu dá věřit?

Já bych tomu věřil. Protože malé projekty vyrostou. A zkušený podnikatel s penězi má do čeho investovat. Když se bavíte s investory v Čechách, říkají: my nemáme do čeho investovat. I Ondřej BartošCredo Ventures se mě ptal: Jsou tady vůbec nějaké projekty, do nichž bych mohl investovat? Je tady přebytek peněz, přebytek nápadů a hrozně málo lidí schopných nápady uskutečnit. Zhmotnit v něco důvěryhodného, v něco, co vydělává a je investovatelné.

Proč zrovna technologické firmy potřebují skleníky, ve kterých by vyrůstaly? Proč nemají takové akcelerátory textilky nebo pekaři?

Možná by je taky potře­bovali… Ale pekařem se člověk vyučí na učňáku. Podnikání vás ve škole nenaučí, i když je to řemeslo jako každé jiné. Proto je dobré se ho učit od lidí, kteří sami podnikají. Pro mě jsou akcelerátory takové školy podnikání v praxi. Vysokou školu si platíte buď z daní nebo přímo prostřednictvím školného. A u nás se to platí podílem ve firmě.

A proč tedy zrovna technologické firmy mají akcelerátory?

U technologických firem je velká šance, že prorazí na globální trh – což jde u textilky blbě. Jde víc o mozkové než o výrobní kapacity. Je to jednoduše škálovatelný byznys. Firma ve dvaceti třiceti lidech může mít daleko větší zisk než textilka s tisícovkou zaměstnanců. A další věc: Technologický byznys je mnohem globálnější, propojenější a dá se díky tomu  mnohem rychleji zjistit, jestli podnikatelský nápad má smysl nebo ne. Teď letí takzvaný lean startup, koncept inspirovaný původně u Toyoty, u jejich štíhlé výroby. Firmu už nebudujete dlouhé roky, jak to bylo ještě nedávno zvykem i v Čechách, ale základní model ověříte za několik týdnů nebo měsíců. Je možné, že akcelerátory se rozšíří i o dalších oborů, ale internetové podnikání je v tomhle napřed.

Nehrozí, že se touhle metodou vypěstují skleníkové květinky, které by na volném trhu nikdy nevyrostly? Nepřifukuje se tím pověstná internetová bublina?

Hm, zajímavá otázka… To, jestli projekt bude úspěšný, určuje ve výsledku stejně zákazník, tedy trh. Akcelerátor jen dokope lidi, aby jednak vůbec začali a druhak aby co nejrychleji zjistili, jestli to má smysl. 

Ale normálně by trh životaschopnost projektu ověřil rychleji. Otevřete pekařství, za dva týdny zjistíte, že do něj nikdo nechodí, tak ho zase zavřete. V akcelerátoru může internetový podnikatel žít celé měsíce a ukazovat powerpointové prezentace. Když je v tom dobrý, dostane investici a přežije další rok.

To tedy nemůže! Powerpoint stačí tak na přijetí do akcelerátoru a maximálně na pár týdnů. Musí být vidět nějaký smysluplný postup a dodržování pravidel. V opačném případě máme právo tým vyhodit.

Sám jste sériový podnikatel. Co považujete z vlastních podnikatelských zkušeností za největší úspěch a za největší selhání?

Největší úspěch je, že jsem zjistil, v čem jsem dobrý, a co mě baví. Na začátku jsem měl vizi, že bych chtěl mít jednu velikánskou firmu, která bude mít kanceláře na Chodově, tam kde je IBM, a stovky zaměstnanců. Ale zjistil jsem, že mě nebaví řídit lidi. Že mě baví vymýšlet věci a bavit se s ostatními o tom, jak funguje jejich podnikání.

Která z vašich firem je obchodně nejúspěšnější?

Aktuálně mě živí Streamhosting.

A váš největší neúspěch?

Firma Beneta, kde jsem strávil osm let. Když se o tom se společníky bavíme, vidíme, že jsme udělali snad všechny manažerské chyby, které se udělat dají. To je dobrá škola.

Můžete být konkrétnější?

Ze začátku jsme chtěli dělat úplně všechno, co vydělává: software, hardware, správu serverů, měli jsme e-shop s notebooky, dělali jsme Second Life, dělali jsme všechno, co bylo aspoň trochu hype. Někdo říká, že je to tak správně, že by firma měla přeskakovat z vrcholku na vrcholek, mezi věcmi, o něž je zrovna největší zájem.

Postupně jsme pak činnosti ořezávali, až jsme jich neměli osmnáct, ale jenom pět. Pořád to ale bylo hrozně moc, na to, že jsme měli jen něco přes dvacet zaměstnanců. Až později jsme se postupně specializovali. Pro mě to byla skvělá škola.

Když jsme začínali, nebyl tu jasný lídr trhu webových aplikací. Dnes je situace jiná, jsou tu webové frameworky, proto jsou i studenti vysokých škol schopni dodat rychle, levně kvalitní řešení. A zároveň jsou tu firmy typu IBM, které dělají weby za půl milionu. Proto je tam konkurenční tlak obrovský.

O to víc mě dnes baví, když se startupy hledáme oblasti, kde je zatím konkurentů málo. Hledáme věci škálovatelné. Streamhosting byla firma skoro uměle vymyšlená zrcadlově k tomu, jaká byla Beneta. Beneta stála na lidech, byla těžko škálovatelná, na obrovsky konkurenčním trhu. S Benetou jsme se počítali mezi 20 největších web developerů. Ale rozdíl mezi prvním třemi a dvacátým je propastný. Je to podobné jako teď na trhu slevových serverů, kde vydělávají zajímavé peníze jen první tři.

Jak by to s vámi dopadlo, kdybyste šli s Benetou nejdřív do technologického akcelerátoru?

Upřímně doufám, že by nám to pomohlo. Možná, že bychom se za tři měsíce dozvěděli, že by bylo lepší to vůbec nedělat. Nejhorší je, když strávíte něčím spoustu let a pak zjistíte, že výsledek neodpovídá vloženému úsilí. Že podnikatelskou svobodu, kterou jste chtěli, vlastně nemáte. Přijdete kvůli podnikání o dvě životní partnerky a o veškerý soukromý život. Zodpovídáte za zaměstnance, kteří mají hypotéky a každý den vám vzniká nová konkurence, která umí jen to, že levnější než vy. Pak je podnikání hrozně těžké.

Myslíte, že byste se od mentorů dozvěděli, že by bylo lepší zkusit něco jiného?

BRAND24

Doufám, že bych se to od nich dozvěděl. Věřím v to. To, co lidem říkáme, není většinou žádná velká věda. Důležité je, aby si člověk hned na začátku řekl, proč to vlastně dělá. Jestli buduje rodinný podnik pro sebe a pro svoje děti, jestli chce mít svobodu „udělat si sobotu ve čtvrtek“, nebo chce obrovský byznys, který roste o stovky procent ročně. Jestli se chce bavit s investory z celého světa, řídit stovky zaměstnanců… Pro mě je největší úspěch, když člověk dělá to, co ho baví. Nemusí to být vždy jen firma s obrovskou valuací na burze.

Hrozně mě mrzí, že se potkávám s lidmi, kteří několik let tráví večery prací nad nějakým nápadem a když se jich zeptám, co to je, odpoví: to nemůžu nikomu říct, ještě to není hotové. Moje první rada zní: mluvte o svých nápadech. Každý, kdo podniká a kouká se kolem sebe, jich má desítky. O nápady fakt nouze není. A druhá rada: když už se bojíte o svých plánech mluvit se zákazníky, což je samozřejmě špatně, tak se o nich bavte aspoň se zkušenými mentory a investory, kteří už takových nápadů viděli hodně. Nejméně bolestné a nejlevnější je zabít nápad, když jste s ním strávili několik hodin. Ne několik let.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Novinář. Zajímá se o digitální technologie a pozoruje, co s námi dělají. | LinkedIn | Twitter

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).